Dolní sněmovna odmítla návrh brexitové dohody poměrem 432:202.

Nedá se říci, že by to bylo velké překvapení. Bookmakeři ve Velké Británii sázeli začátkem týdne na to, že withdrawal agreement neprojde parlamentem, v poměru 20:1, a stalo se. Deal neprošel.

Financial Times mají jmenovitý přehled poslanců podle toho, jak hlasovali. Členové vlády a jejich tajemníci byli vesměs pro deal. Ale mezi 118 konzervativci, kteří se postavili proti, jsou i bývalí tajemníci pro Brexit, David Davis a Dominic Raab – to byly významné dezerce.

Proti dealu hlasovaly i pro-EU strany, jako je Skotská národní strana (SNP) a Liberální demokrati. Ukazuje to na neřešitelnost situace: kompromis mezi Remain a Leave neuspokojí ani jedny. Navíc nejde jen o setrvání či nesetrvání v EU, ale i o to, kdo bude premiérem a zda budou předčasné volby či nikoliv. Místo šachů tak situace připomíná improvizovanou fackovanou, které se účastní několik týmů naráz. A ty týmy mají různé cíle.

Předčasné volby se vyloučit nedají, protože na stole je hlasování o důvěře vládě, vyvolané šéfem opozice Jeremym Corbynem. Má proběhnout hned ve středu 16. ledna večer. Kdyby bylo úspěšné, začala by běžet lhůta 14 dní k sestavení nové vlády, a pokud by uplynula marně, znamenalo by to předčasné volby. (Poslední byly před rokem a půl!)

Můj odhad: vláda se udrží. Ačkoliv konzervativci jsou rozhádaní, vize Corbyna u moci je pro ně příliš strašidelná. Severoirská strana DUP, která je jazýčkem na vahách, už prohlásila, že premiérku podpoří. Dohromady je to dost hlasů na to, aby stávající kabinet pokračoval dál.

Konzervativci sami teď Mayovou z místa předsedkyně strany odvolat nemohou, ani kdyby chtěli. Je totiž chráněna dvanáctiměsíční lhůtou po posledním hlasování, které v prosinci ustála. Mohla by odstoupit sama, ale podle mého názoru tak neučiní. Celá její kariéra totiž ukazuje, že Theresa May je hodně houževnatá, a to i na britské poměry.

Druhé referendum je sice taky možnost, ale mnohem komplikovanější, než se zdá. Proč?

1. Za prvé, musel by jej vyhlásit parlament formou zákona. Což by narazilo na zásadní otázku: o čem se bude vlastně hlasovat – tedy jaké budou možnosti na lístku?

Dokonce i v případě původního brexitového referenda se chvíli řešilo, jak bude otázka na volebním lístku znít, aby psychologicky neovlivňovala voliče k jednomu pólu. O čem by se přesně hlasovalo v brexitovém referendu číslo 2? Jsou minimálně tři varianty:

  • Remain vs. No-Deal Brexit.
  • Remain vs. No-Deal Brexit vs. Brexit s dohodnutým dealem (tzv. třístranné referendum).
  • No-Deal Brexit vs. Brexit s dohodnutým dealem.

Dolní sněmovna by musela vybrat jednu z těchto možností a v případě té třístranné ještě určit, jak se vlastně budou vyhodnocovat výsledky; ona taková situace, kdy by třístranné referendum dopadlo v poměru 45:35:20, by byla dobrým základem pro další nestabilitu.

Na kampaň by bylo potřeba deset týdnů, stejně jako u minulého referenda. Jak by taková kampaň vypadala, to je až příliš snadné si představit – ještě daleko negativněji a agresivněji, než ta v roce 2016. Hlavním cílem bojujících stran by bylo mobilizovat maximální množství voličů ve „svých“ věkových a příjmových kategoriích, aby skutečně přišli k volbám. Což se nejsnáze dá udělat démonizací protistrany.

2. Velice obtížné by také bylo stanovit podmínky konání. Jednalo by se zejména o to, co by směly a nesměly dělat sociální sítě, o ovlivňování ze zahraničí apod. „Zacpat“ kyberprostor tak, aby se k britským voličům dostaly jen názory jiných britských voličů, je čirá utopie. Ale ponechat cizím entitám (ať už vládám či soukromníkům) možnost ve větší míře ovlivňovat kampaň, by zase podkopalo věrohodnost hlasování. Toto nemá žádné dobré řešení, internetu se ještě demokracie nestihla přizpůsobit.

3. Těsný výsledek v opačném gardu (dejme tomu 53:47 pro Remain) by mohl předznamenat třetí referendum o pár let později. „Leavers“ by se v takovém případě určitě jen tak nevzdali, stejně jako nyní se nevzdávají „Remainers“.

Vezmu-li to z pohledu premiérky, může udělat například toto:

  • Zkusit dohodnutý deal prodat poslancům ještě jednou a hrozit No-Deal Brexitem v případě, že nekývnou. Velmi nejistá taktika. Jedna historická porážka stačila.
  • Obrátit se na EU s žádostí o nové projednání nejkritičtějších kusů dealu, hlavně „irské pojistky“, která vyvolává největší odpor poslanců. To by vyžadovalo prodloužení termínu odchodu země z EU, jež by musely schválit všechny členské země, a rovněž ochotu protistrany vrátit se k vyjednávacímu stolu. Je to možná cesta.
  • Odvolat jednostranně Brexit, což ale vyžaduje souhlas parlamentu. Nebezpečí rozpadu konzervativní strany je v takovém případě nezanedbatelné.
  • Odejít středem a přenechat problém někomu jinému, což si myslím, že k její povaze nesedí.

V současné době bych odhadoval pravděpodobnost přejednání „irské pojistky“ na 20-25 procent. Pak by upravený deal mohl sněmovnou projít.  Ten zbytek do sta procent tipuji na No-Deal Brexit. Nu, za pár týdnů uvidíme.

Hudební epilog

A toto si říkají všichni zúčastnění:

P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Čím? Možno je poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Úplně nejvíc mě ale potěšíte tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy. Můžete je mít i s osobním věnováním. Mimochodem, druhý díl už je zhruba hotov – všech dvanáct textů připraveno, ale ještě zbývá hodně práce kolem.