Španělská menšinová vláda prohrála klíčové hlasování o státním rozpočtu.

Současný španělský premiér Pedro Sanchez je nositelem nejméně jednoho primátu. Jako jediný z premiérů od skončení Frankovy diktatury se nedostal k moci vítězstvím ve volbách, ale palácovým převratem proti předešlému premiérovi Marianu Rajoyovi. Tomu se stalo osudným, že jeho Lidová strana se namočila do korupce příliš zjevně i na uvolněné latinské poměry.

Může však získat ještě další, nepříliš lákavé prvenství. Totiž nejkratší mandát premiéra vůbec. Momentálně je Sanchez v premiérském křesle osm měsíců a pár dní. Po předčasných volbách, vypsaných na 28. dubna, může být jeho menšinová vláda vystřídána pravicovou koalicí.


Španělská politická scéna prodělala v minulých letech podobný vývoj, jako ta italská či francouzská: tradiční dvě velké strany (socialisté a lidovci) ztratili šance na absolutní většinu v parlamentu a musejí se nějak vyrovnávat se vzniklou konkurencí.

Hlavním soupeřem socialistů na levici je hnutí Podemos, vedené politologem Pablem Iglesiasem. Na něj se nabaluje řada menších regionálních part a partiček z levicově-aktivistického okraje spektra a vzniklé koalici se říká Unidos Podemos. V minulých volbách dosáhla tato koalice až na 21 procent hlasů, ale kouzlo nového už mezi voliči trochu pominulo a aktuální průzkumy jim dávají mezi 14 a 15 procenty.

Program Podemos je, aspoň co se hospodaření a soukromého majetku týče, daleko levicovější než u vládních socialistů. Strana byla obviňována z příliš těsných vztahů k venezuelskému režimu (slyšení na toto téma proběhlo v Senátu ještě před pár měsíci, ale bez jasných závěrů). Součástí koalice Unidos Podemos je dost skupinek mávajících srpem a kladivem, aby sympatie mezi nimi a Caracasem byly očekávatelné. (Ostatně i sám šéf strany Pablo Iglesias byl v letech 1992-1999 členem Svazu komunistické mládeže Španělska.)

Právě nemožnost zbavit se obrazu soft komunistů a získat na svoji stranu středovější voliče nejspíš stojí za tím, že Unidos Podemos klasické socialisty nepředběhli a zůstali tou menší stranou.

Na pravici, kde léta dominovala Lidová strana (Partido Popular), jsou nyní hned dvě nové strany. První z nich, Ciudadanos, je původně projektem katalánských unionistů; začala na pravém středu, ale poslední dobou poněkud driftuje dál doprava. Ciudadanos si kultivují obraz moderních Evropanů, nicméně v katalánské otázce jsou nekompromisní: žádná nezávislost nebude.

Dále tu máme Vox, katolicky konzervativní odštěpek Lidové strany se silně protiislámskou rétorikou. Na rozdíl od Německa, kde mezi CDU a AfD panuje studené odmítání, není Vox od Lidové strany oddělen příkopem odporu; v Andalusii drží poslanci Voxu u moci regionální koaliční vládu Lidové strany a Ciudadanos, první pravicovou vládu v regionu za více než generaci (viz: Andaluský obrat doprava).

Sestavování vlády v Andalusii bylo ukázkou toho, jak těžko se trojstranné politické vztahy domlouvají. Na jednu stranu byla pro pravici šance získat po čtyřiceti letech vládu v tradičně levicovém regionu nesmírně lákavá. Na druhou stranu se zejména Ciudadanos zdráhali být viděni, že spolupracují s Voxem, který je dost zjevně antiliberální.

Nakonec to dopadlo tak, že Lidová strana uzavřela dvě separátní smlouvy: jednu s Ciudadanos, ta byla koaliční, a druhou s Voxem, o podpoře menšinové vlády. Ciudadanos tak oficiálně žádný papír s Voxem nepodepsali a mohou se tvářit, že s nimi nemají nic společného (až na to, že je Vox drží u moci, zanedbatelná drobnost, že?).

Nevím, zda na tuto průhlednou šarádu někdo skočil, je trochu trapná. Ale při podobném výsledku celostátních voleb v květnu by se mohla opakovat ve větším měřítku.


Mezi předvolebními tématy trčí jako bolavý palec katalánská otázka. V Madridu začal před týdnem proces proti dvanácti vůdcům katalánské rebelie, hrozí jim až pětadvacetileté tresty. Samozřejmě o tom mluví celá země; a třeba takový Alberto Rivera, šéf Ciudadanos, se prošel po Barceloně a strhával žluté pásky, symbolizující sympatii k obviněným.

Katalánská nezávislost je extrémně komplikované téma, které nemá smysl vidět černobíle. Brutalita španělských sil zasahujících proti demonstrantům je nepochybná, ale to ještě neznamená, že by Katalánsko toužilo po odtržení od Španělska jako jeden muž, pardon gender.


Obyvatelstvo provincie je totiž značně smíšené. Barcelona byla významným průmyslovým centrem už před sto lety a přestěhovalo se sem velké množství španělsky mluvících obyvatel, kteří se jazykově neasimilovali a tvoří dnes v okolí katalánského hlavního města dokonce většinu. V roce 2013 vypadalo rozdělení jazyků v provincii takto (castellano = španělština, zdroj zde):

Je vidět, že ani ve venkovských oblastech katalánština nemá drtivou převahu a na hustě osídleném pobřeží je v postavení menšinového jazyka.

Podpora nezávislosti Katalánska silně záleží na tom, kterým jazykem volič mluví. Tento průzkum hovoří za vše: skoro tři čtvrtiny katalánsky mluvících obyvatel by chtěly nezávislost, kdežto mezi lidmi mluvícími španělsky je takových jen zhruba šestina. Podobně výrazný je rozdíl mezi lidmi, kteří se v Katalánsku narodili a mezi přistěhovalci odjinud. (Zdroj.)

  • Según lengua habitual = Podle používaného jazyka.
  • Según lugar de nacimiento = Podle místa narození.
  • Según lugar de nacimiento de los padres = Podle místa narození rodičů.
  • Modrá = pro nezávislost.
  • Tmavě žlutá = proti nezávislosti.

A aby toho nebylo málo, otázka nezávislosti má i silný sociální rozměr. Nižší příjmové vrstvy jsou výrazně proti nezávislosti, u bohatších se situace obrací. (Zdroj.)

Není divu, vždyť jedním z motivátorů hnutí za nezávislost je fakt, že Katalánsko platí do státní pokladny nadprůměrné množství daní a dojem, že Madrid s takto získanými prostředky špatně hospodaří.

Situace v Katalánsku je tedy velmi odlišná třeba od dělení Československa. Etnickým promíšením připomíná provincie spíše Bosnu a Hercegovinu neblahé paměti. Naštěstí jsou katalánští separatisté mírumilovní a výslovně odmítají násilí, kterého se třeba jejich baskičtí kolegové nikdy neštítili.

Apropos, podpora katalánské nezávislosti je kolem padesáti procent. (Září minulého roku: 51,1 %). Horší číslo si politicky jen stěží představit. Tenhle problém jim nezávidím.


Kromě emancipačních snah Katalánska hraje v politice velkou roli i ekonomický stav země, stále nepříliš dobrý. Ekonomika sice v posledních letech opět rostla, ale problémem zůstává vysoká nezaměstnanost a nízké platy.

Před pár dny vyšel v The New York Times dlouhý a zajímavý článek jménem „Evropská střední třída se zmenšuje a Španělsko to prožívá obzvlášť bolestivě„. Nemaluje příliš optimistický obrázek. Počet pracovních míst sice narostl, ale většinou jde o krátkodobé smlouvy v nepříliš stabilních branžích jako turismus a stavebnictví; mzdy zůstávají nízké a nedá se z nich rozumně žít, ze střední vrstvy se stal prekariát. Chodit do dvou zaměstnání, jen aby se zaplatily složenky a přežil další měsíc, je dost běžné. (A skutečně: průměrný plat ve Španělsku roku 2017 byl jen 1639 eur čistého, růst proti roku 2016 o pouhých 0,2 %. Ve srovnání zemí EU je Španělsko proti dalším velkým státům „staré Unie“ dost pozadu.)

Kromě článku samotného stojí za přečtení i komentáře pod ním. Odfiltrujete-li si klasické americké levičáky, kteří si stěžují na „kapitalismus“ a soustředíte-li se na Jihoevropany, slyšíte víceméně tu samou písničku, kterou jsem slyšel, když jsem v říjnu navštívil Andalusii osobně. A to tuhle: zavedení tvrdé měny znemožnilo jižním ekonomikám konkurovat slabostí pesety či liry, takže jediné, čím ještě konkurovat mohou, jsou nízké platy.

Jenže tím se zároveň tvrdě zarazila možnost nějaké ekonomické konvergence s výkonným jádrem EU na sever od Alp. Nůžky mezi nimi se naopak rozevřely. Pád byl pro některé rodiny drsný, nemožnost platit hypotéky, vystěhování z domu, nutnost žít v drahém nájmu. Pesimismus je všeobecný: 61 procent Španělů si myslí, že život mladých lidí bude těžší než život jejich rodičů. Pouze 24 procent věří v to, že se mladí budou mít lépe než generace před nimi.

O poměrech v zemi se můžeme leccos dozvědět z jazykových pojmů, které jsou součástí denní konverzace. Jedno takové slovo, které popisuje španělskou situaci, je mileurista, člověk, který přes veškerou kvalifikaci a ochotu pracovat nedokáže najít práci za více než tisíc eur. Česky bychom možná řekli „tisícovkář“.

Pojem vytvořila jistá Carolina Alguacil v otevřeném dopise listu El País (2005) a jelikož vystihuje životní situaci spousty lidí, rychle se ujal. Od té doby vznikly ještě drsnější pojmy, třeba seiscientoeurista, „šestistovkář“. Minimální mzda se má letos skokově zvýšit na 900 eur, otázka je, co to udělá s nezaměstnaností.


S tímhle problémem ovšem vláda reálně nemůže nic udělat, ať pravá, či levá. Extrémní brain drain, který postihl zemi na vrcholu krize, vedl k nedostatku kvalifikované pracovní síly, takže Španělsko i nadále může doufat leda v to, že bude hrát roli příjemné turistické destinace pro bohatší Evropany ze severu.

Že to bude vyvolávat nějaké resentimenty, je skoro jisté. Austerita, škrtání v rozpočtech, je na jihu všeobecně nepopulární a tváře Angely Merkelové a Wolfganga Schäubleho už tomuto procesu nikdo neodpáře.


Hudební epilog

Álvaro Soler je poloviční Němec, ale své muzice dal jednoznačně španělskou tvář.

Kubáncům musím přiznat, že tancují skvěle. Jenom ta Havana vypadá, jako kdyby na ní dlouho hlodal zub socialismu.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Ale už neposílejte peníze na transparentní účet, používal jsem je na Facebookovou reklamu a s tou teď v rámci procesu odchodu skončím (FB a Twitter mám v plánu opustit 30. 7. 2019, čili za 163 dní).

Raději si pořiďte Zapomenuté příběhy – pro sebe, pro někoho jiného, nebo třeba jako dárek pro místní knihovnu. To mi skutečně pomůže. Můžete je mít i s osobním věnováním.

Nedávno také začal předprodej Zapomenutých příběhů 2. Před vydáním jsou k mání se slevou.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: