41 běženců z lodi Diciotti žaluje Itálii o odškodné za to, že pět dní nesměli vystoupit z lodi.

Dívám-li se na politické dění, vidím věci logické, trochu méně logické, pak také nějaké „nelogické, ale aspoň citově pochopitelné“, a nakonec takové, které nedokážu rozluštit. Ta poslední kategorie mě dráždí nejvíc, protože mi nedává smysl. A přesně do ní spadá žaloba, kterou podalo 41 běženců z lodi Diciotti prostřednictvím římské advokátní kanceláře na italský stát. (Originál v italštině.)

Nevidím, jak by se v téhle věci dalo dosáhnout vítězství.

Tím nemyslím, že by nemohli vyhrát ten spor samotný. Žádné dvě soudní kauzy nejsou úplně stejné, ale podobný případ už by byl. V roce 2017 odsoudil Evropský soud pro lidská práva Španělsko za to, že deportovalo dva africké migranty, kteří přelezli plot do Ceuty, zpátky do Maroka, a nařídil zaplatit každému 5000 eur odškodnění. (Španělský stát se proti rozsudku odvolal.)

Tím myslím, že i jejich případné soudní vítězství by narazilo na politickou realitu.


Dnešní Itálie má mnoho problémů a migrace z Afriky je jenom jedním z nich. Lega se dostala do vlády v podstatě jen kvůli této migraci. Tím, že vláda zavřela italské přístavy pro lodě přivážející běžence, se ovšem urgentnost problému o něco snížila a příslušný kotlík veřejné nespokojenosti se přeci jen začal uklidňovat. Podání téhle žaloby jej zase přivede k varu, protože působí jako cílená provokace.

(Nutno říci, že o logistiku žaloby se starají právníci zavřeného migrantského centra „Baobab“, což jsou nejspíše Italové, nikoliv běženci sami. Ve volné souvislosti: pamatujete si ještě na to, jak ombudsmanka Šabatová před pár lety usilovala o to, získat pravomoc podávat jménem jiných lidí antidiskriminační žaloby? Po značném úsilí to neprošlo.)

Zrovna Matteovi Salvinimu přiznávají i jeho protivníci, že umí pracovat s veřejným míněním velmi efektivně. Tuhle příležitost si rozhodně nenechá ujít – zvlášť vzhledem k tomu, že se blíží volby do Evropského parlamentu, v nichž má jeho partaj šanci na rekordní výsledek. (Aktuální projekce odhadují, že by Lega měla získat 27 křesel, tedy skoro dotáhnout největší stranu vůbec, německou CDU.)

Jednou z nerozřešených velkých otázek dnešní doby je ta, zda smí evropský stát skutečně kontrolovat své hranice, k čemuž patří pravomoc odmítnout nějakým cizincům vstup dle svého uvážení; nebo zda je krunýř mezinárodních smluv o azylu a jejich reálného výkladu u příslušných soudů už tak těsný, že takové jednání zakazuje. Žaloba migrantů z lodi Diciotti směřuje k tomu druhému. Přiznaná finanční kompenzace by byla zároveň konstatováním, že jim italské úřady bránily ve vylodění neprávem.

Takové uspořádání by bylo neslučitelné s realitou a Itálie na něj nemůže přistoupit; a další evropské státy ji k tomu diplomaticky tlačit nebudou, protože vize opětovného otevření libyjské cesty je i pro Německo dnes těžko stravitelná.

Nová předsedkyně CDU Annegret Kramp-Karrenbauer na nedávném workshopu své strany opustila linii své předchůdkyně, když řekla, že jednostranné uzavření německých hranic v případě další migrační krize je „Ultima Ratio“, čili „poslední prostředek“, možné a myslitelné („durchaus denkbar“). Proti oficiálnímu názoru berlínské vlády z roku 2015, který takový postup zásadně odmítal, je to citelná změna (a ne všichni v CDU jsou s ní smířeni – kancléřka se údajně v zákulisí do poslední chvíle snažila tomuto vývoji zabránit). Pokud ovšem AKK, která bude nejspíš v roce 2021 kandidovat na kancléřské křeslo, prohlašuje zavření německých hranic za možné, těžko by mohla kritizovat za tentýž úkon Italy.

No, a to je důvod, proč si myslím, že ani v případě vyhraného sporu ti žalující přiznané peníze nikdy neuvidí. Kdyby šlo jen o ta eura, asi by v případě prohry italský stát nakonec plnil. Ale jelikož jde zároveň o otázku legitimity politiky zavřených přístavů, nemohou si dovolit couvnout.


Hudební epilog

Živé záznamy mívají příjemnou atmosféru. A z Angela Branduardiho ta tvůrčí energie přímo čiší.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Ale už neposílejte peníze na transparentní účet, používal jsem je na Facebookovou reklamu a s tou teď v rámci procesu odchodu skončím (FB a Twitter mám v plánu opustit 30. 7. 2019, čili za 158 dní).

Raději si pořiďte Zapomenuté příběhy – pro sebe, pro někoho jiného, nebo třeba jako dárek pro místní knihovnu. To mi skutečně pomůže. Můžete je mít i s osobním věnováním.

Nedávno také začal předprodej Zapomenutých příběhů 2. Před vydáním jsou k mání se slevou.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde:

Loading

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě dorazily Zapomenuté příběhy 5 a sbírka textů “To nejlepší z blogu 2015-2020“.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 a Zapomenuté příběhy 4 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo USB disky s nahranými audioknihami či sbírku dystopických povídek Krvavé levandule

Pro lidi v karanténě nyní platí slevový kód darekdokaranteny, můžete jej využít i jako dárek pro někoho jiného, kdo dostal karanténu nařízenou. Je to sleva 30 % na všechno, včetně sad knih.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.