Do knihy „Kreslíme Evropu společně“ se dostal dost zvláštní příspěvek.

Axel Scheffler, německý ilustrátor žijící v Londýně, pozval své kolegy ke společnému dílu: nakreslí svoji představu Evropy (asi tím myslí EU, poznámka MK) a případně si přitom zaryjí do tématu Brexitu.

Celkově se autorů sešlo 45. Šest jejich vybraných děl si můžete prohlédnout na stránkách Deutsche Welle.

Položka číslo tři je ta, kvůli které píšu. Jedná se o kresbu britské autorky Polly Dunbar pod jménem „Lady Europe and children„. Vypadá takto:

Vůbec teď nebudu nadávat na angažované, poněkud infantilní umění. Zábavný prvek je jinde: tohle dílo se dost nápadně vizuálně rýmuje se zcela jiným uměleckým dílem, podstatně starším a z jiných dob. (Diskuse o tomtéž.)

Ano, je to pohlednice z vichistické Francie roku 1942. Poměrně známá, na internetu koluje už pár let, na Redditu jsem ji poprvé viděl snad před třemi lety. Tu jen tak nezapomenete. Přeci jen naci-kuřátko není k vidění každý den, navíc to dost zajímavě vypovídá o tom, jak ta Třetí říše chtěla vidět samu sebe.


Update 28.2.2019 ve 14.45: Ano, severní okupovaná zóna a jižní „zone libre“ tvořily v letech 1940-1945 dohromady z právního hlediska jeden stát zvaný neoficiálně podle sídla vlády „vichistická Francie“. Pouze Alsasko-Lotrinsko bylo spravováno přímo Německem a tamní obyvatelstvo dokonce rukovalo do Wehrmachtu, ač oficiálně k anexi nikdy nedošlo.

Němci si samozřejmě v okupované severní zóně mohli dělat z pozice své síly, co chtěli. Například postavit opevnění nebo někoho odvléci do koncentračního tábora.

Civilní správa severu a jihu byla ale strukturálně jednotná a vykonávaná francouzskými státními úředníky placenými z francouzského rozpočtu, do čehož samozřejmě spadala i pošta. Proto také máte maršála Pétaina na známce orazítkované v Paříži. Ta tam normálně platila. O známkách té doby existuje malé, ale poučné pojednání v PDF podobě.

Prakticky zůstaly některé věci na severu a na jihu jednotné, kdežto jiné se dost značně lišily. Tam i onde se platilo frankem (navázaným na říšskou marku), známky a poštovní tarif byly stejné, stejně tak úřední doklady. Školní osnovy určovalo Vichy, vydávalo i vysvědčení.

Přes demarkační linii byl však omezen provoz poštovních zásilek (směly se posílat jen předtištěné pohlednice), osob i zboží, navíc v okupační zóně platil letní čas, stejně jako ve zbytku Německa, kdežto na jihu nikoliv.

Jižní část byla nakonec Němci vojensky okupována v listopadu 1942, čímž se většina praktických každodenních rozdílů srovnala.

Konec update.


Vidím čtyři možnosti, jak k něčemu takovému mohlo dojít.

  • Nevinná náhoda. Nakonec, množství propagandistických motivů je omezené.
  • Nevinný plagiát. Takzvaně podprahový. Autorka kdysi někde tu vichystickou pohlednici zahlédla a koncept jí utkvěl v mysli, jenom si už nepamatuje, kde jej vzala. To se stává pořád, to znám sám na sobě. U některých formulací, které jsem napsal, mám neurčitý dojem, že už jsem je dříve někde četl, ale nevím kde a zda to není falešná vzpomínka. Jak léta plynou, míra nánosů v mozku se zvyšuje.
  • Cílený plagiát. S tím, že na to buď nikdo nepřijde, nebo že v případě nouze budu mávat odlišnými detaily (žádná pastička s americkou vlajkou a židovskou hvězdou tam, koneckonců, není).
  • Trolling par excellence, na úrovni těch akademiků, kteří posílali zhovadilé texty do feministických časopisů a podařilo se jim část z nich úspěšně udat. O téhle variantě uvažuji hlavně proto, že pod dílem je podepsána Britka. V takovém případě si už autorka v grantovém systému, podporujícím to správné umění, nejspíš do budoucna ani neškrtne, ale možná to za to stálo.

Hudební epilog

Z té samé doby. Někdy právě v těch těžkých dobách vzniká nejlepší umění. (A naopak.)


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Ale už neposílejte peníze na transparentní účet, používal jsem je na Facebookovou reklamu a s tou teď v rámci procesu odchodu skončím (FB a Twitter mám v plánu opustit 30. 7. 2019, čili za 153 dní).

Raději si pořiďte Zapomenuté příběhy – pro sebe, pro někoho jiného, nebo třeba jako dárek pro místní knihovnu. To mi skutečně pomůže. Můžete je mít i s osobním věnováním.

Nedávno také začal předprodej Zapomenutých příběhů 2. Před vydáním jsou k mání se slevou.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: