… aneb kancelář pro uvádění zpravodajských nepřesností na pravou míru se hlásí.

Milí čtenáři, dostávám poměrně dost dotazů týkajících se aktuálního dění kolem Brexitu, které vzhledem k blížícímu se datu začíná připomínat bublající kotlík s gulášem. Nebo studentské koleje poslední večer před odevzdáním písemných prací, na které byl k dispozici celý semestr.

Jelikož odpovídat na tyto dotazy individuálně je sice fajn, ale vyčerpávající, rozhodl jsem se sepsat malé Q & A. Tady jej máte.


Otázka první: Četl jsem, že poslanci zamítli tvrdý brexit, takže tedy nebude? Zrovna ty jsi přeci říkal, že jej považuješ za nejpravděpodobnější.

Odmítnout tvrdý brexit jednostranným hlasováním je asi stejně účinné, jako odhlasovat si, že příští rok určitě nedostanete chřipku.

Tvrdý brexit je stav, který nastane sám od sebe, pokud se EU a Velká Británie do určitého okamžiku nedohodnou na něčem jiném. Momentálně je ten okamžik třináct dní vzdálen – 29.3.2019 ve 23.00 londýnského času.

Hlasování, která nyní v Dolní sněmovně probíhají, jsou tzv. motions, teoreticky závazné pro vládu, které nicméně nemají váhu zákona. Motions jsou v současné situaci nejužitečnější jako „průzkum bojem“: ukazují, jaké nálady zrovna mezi poslanci převládají.


Otázka druhá: No dobře, tak co tedy Britové můžou v dané situaci udělat unilaterálně = sami?

Britští poslanci mohou udělat jen dvě věci, ke kterým by nepotřebovali souhlas a součinnost EU coby vyjednávacího partnera, a ani jednu nepokládám za příliš pravděpodobnou.

Mohli by akceptovat současnou rozvodovou dohodu („withdrawal agreement“) tak, jak je, tj. včetně „irské pojistky“, která vzbuzuje největší odpor. Dolní sněmovna už ovšem návrh současné rozvodové dohody odmítla, a to hned dvakrát: poprvé v lednu, drtivou většinou 432:202, podruhé před pár dny, poměrem 391:242.

Premiérka jim jej ovšem hodlá předložit ještě potřetí, a to do 20.3., protože 21.3. se koná summit EU. Osobně tipuji, že prohraje i potřetí. (Dolní sněmovna mezitím pěkně zdivočela a poslanci dávno neposlouchají instrukce svých stran o tom, jak by měli hlasovat.)

Mohli by rovněž odvolat Brexit. Podle usnesení Evropského soudního dvora z loňského prosince má každý odcházející stát právo „si to rozmyslet“. Musí však přitom dodržet své demokratické mechanismy a musí jednat v dobré víře – tj. se skutečným úmyslem se vrátit zpět, ne jen jako prodlužovací taktiku (jeden den to odvoláme a druhý den podáme znova, čímž začne znova běžet lhůta).

Jelikož ovšem s aktivací článku 50 musel vyslovit souhlas právě parlament formou zvláštního zákona (nemohla ji provést premiérka bez souhlasu parlamentu), musel by být k odvolání Brexitu přijat také zákon. Mayová nemůže hrozit tím, že by tak učinila sama.

Považuji tuto variantu za prakticky vyloučenou, protože politické následky pro jednotlivé poslance by byly drastické. V Británii se volí jednokolovým většinovým volebním systémem a vezmeme-li výsledky referenda podle volebních okrsků, 406 okrsků hlasovalo pro opuštění EU, kdežto jen 242 pro setrvání. Vžijte se do kůže takového poslance, který pak ve většinově brexitovém okrsku vysvětluje voličům, proč si to rozmyslel.


Otázka třetí: Co posun termínu? Dolní sněmovna už přeci odhlasovala, že posun aspoň do 30. června chce.

S posunem termínu by musely souhlasit všechny státy EU, nejenom Británie. Lisabonská smlouva je v tomto zcela jasná – rozhodnutí v Evropské radě musí být jednomyslné.

Hlavní otázkou je, k čemu by takový posun vlastně byl. EU projevila ochotu k posunu jen tehdy, kdyby měl „věrohodné zdůvodnění„, což se obvykle vykládá jako a) příprava vyhlášení druhého referenda, nebo b) konání předčasných voleb, ze kterých může vzejít jiná vláda. Nikoliv jen proto, aby se v Londýně mohli hádat o něco déle.

Velká praktická překážka: kdyby se proces odchodu Británie z EU protáhl do pozdního jara, musela by země zvolit své poslance do Evropského parlamentu, protože až do dne oficiálního rozvázání vztahů je to členská země jako každá jiná. Podle materiálu, který unikl z Bruselu (jistě jen náhodou…), je z tohoto důvodu EU neochotna jednat o odkladu delším než tři měsíce. Jaký efekt by ovšem konání takových eurovoleb mělo na britské veřejné mínění, toť ve hvězdách.

Britští euroskeptici údajně lobbují u pravicových kontinentálních vlád, aby návrh prodloužení vetovaly. A vetováním prodloužení, nedojde-li v Británii k „novému rozhodnutí“, hrozil koncem února i francouzský prezident Macron.


Otázka čtvrtá: Tak co, bude druhé referendum? (A jak by dopadlo?)

Těžko (a nevíme). Vyhlásit druhé referendum není politicky jednodušší proces než ten, který teď probíhá kolem Brexitu. Možná by to bylo dokonce složitější.

Současný rozhádaný stav Dolní sněmovny, která neustále vydává různá usnesení o tom, co nechce, ale neumí říci jasně, co chce, věrně odráží názorové roztříšení obyvatel samotných. Demokracie v akci. (Bez ironie, takhle to u složitých a polarizujících věcí vlastně být.)

Tato kvasící Sněmovna by se za účelem konání druhého referenda musela nejdříve shodnout na tom, o čem se vůbec bude hlasovat, jak budou znít otázky a jaké procedurální mantinely nastaví kampani – třeba v oblasti financování nebo aktivity na sociálních sítích, kdo vlastně bude oprávněn hlasovat atd. Na nic z toho neexistuje v současném parlamentu většinový názor.

I kdyby se to nějak povedlo, toxicita kampaně před druhým referendem by nejspíš trhala nové rekordy. Výsledek se před kampaní nedá vůbec odhadnout, navíc předvolební průzkumy mají vždycky problém predikovat např. volební účast, která je dost podstatná pro výsledek.

A konečně: kdyby z druhého referenda vyšel těsný výsledek Remain (za předpokladu, že by tato možnost vůbec stála na lístku), zadělalo by se tím na nějaké budoucí referendum třetí. Požadovat opakování, to se mohou naučit obě strany sporu, a tímhle by vznikl precedent do budoucna.


Otázka pátá: Co je to to „Order, order!“?

Tohle:


John Bercow je mluvčím Dolním sněmovny a má na starosti, kromě jiného, udržování základního pořádku v rámci zasedání. Zastává tento úkol s očividným nadšením a nešetří přitom sarkasmem.

Jelikož mluvčí obvykle sám nehlasuje a okamžikem své volby přeruší natrvalo vztahy se svojí partají, může získávat body u voličů napříč spektrem, protože na něm neulpívají špinavé meziprodukty partajní politiky.

V současné nervově našponované situaci poskytuje Bercow svými metodami Angličanům aspoň trochu odlehčení a smíchu, takže jeho popularita dost vzrostla.


Otázka šestá: Jak bude vypadat tvrdý Brexit, pokud k němu dojde?

Ty můj kvítku medový, to se (dopředu) nikdo nedoví!

Tvrdý brexit, nastane-li, bude ultimátní stresový test pro všechny zúčastněné politické a ekonomické instituce. Nejen v Británii, i na kontinentě. Státy EU jsou přeci jen dost ekonomicky provázané a odtržení páté největší ekonomiky světa od jednotného trhu nemůže z principu být banální událostí.


Otázka sedmá: Odtrhne se Severní Irsko a sjednotí se s republikou?

Mohlo by se to stát, existuje dokonce smluvní mechanismus k takové akci: Velkopáteční dohoda, která je základem současného míru v Severním Irsku, zahrnuje možnost uspořádání referenda o připojení Severního Irska ke zbytku země. O jeho případném vyhlášení rozhoduje státní tajemnice Karen Bradley, dojde-li k názoru, že vůle obyvatelstva ke změně hranic je dostatečně velká. Zatím žádnou takovou ochotu neprojevila. Místní parlament toto právo nemá.

Kdyby se „border poll“ přeci jen konal, není jeho výsledek předem jistý, ba ani pravděpodobný. Katolíků je v provincii dost a sousední Irsko není dnes ani zdaleka tak chudé, jak bývalo. Mohl by to být mini-Brexit s potenciální účastí ozbrojených teroristických skupin, takže si spíš myslím, že se tomu bude britská vláda snažit vyhnout.


Tolik tedy aktuální stav; během pár týdnů budeme trochu moudřejší. V politice není nikdy nic jistého. Občas se dokonce stane, že někdo jedná racionálně; i když – co je v takto nepřehledné situaci vlastně racionální, že?


Hudební epilog

Název sedí k tématu dokonale; Helloween je ovšem německá skupina, ne britská.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Ale už neposílejte peníze na transparentní účet, používal jsem je na Facebookovou reklamu a s tou teď v rámci procesu odchodu skončím (FB a Twitter mám v plánu opustit 30. 7. 2019, čili za 136 dní).

Raději si pořiďte Zapomenuté příběhy – pro sebe, pro někoho jiného, nebo třeba jako dárek pro místní knihovnu. To mi skutečně pomůže. Můžete je mít i s osobním věnováním.

Nedávno také začal předprodej Zapomenutých příběhů 2. Před vydáním jsou k mání se slevou.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde:

(Kdyby to nefungovalo nebo dávalo divné hlášky, napište mi na inglor zavináč seznam.cz)