Mexický prezident jako by neznal dějiny vlastní země.

Požadavek současného mexického prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora, aby se Španělsko omluvilo za invazi a dobytí Mexika před 500 lety, by se dal zařadit do široké kategorie naprostých nesmyslů pro domácí spotřebu. Dokonce ani levicová španělská vláda na tuto drzost odmítla skočit, i když ještě levicovější Podemos to považuje za dobrý nápad. (White man bad.)

Nicméně snah o přepis historie je poslední dobou dost, takže si situace zaslouží nějaké upřesnění.

Španělští conquistadoři 16.století byli nepochybně pěkné bestie, ale proti Aztékům byla jejich nadvláda přeci jen o něco mírnější. A tu aztéckou říši svrhli za významné pomoci sousedních indiánských národů, které už jí měly plné zuby.


Aztécká říše byla poměrně velká. Právě na vrcholu její teritoriální expanze ji příchod Španělů zastihl. Sahala od oceánu k oceánu a hlavním městem byl Tenochtitlan, ležící pod dnešním hlavním městem. Pár aztéckých sousedů, třeba Tlaxcala, o které bude ještě řeč, si dokázalo udržet nezávislost – s obtížemi.

Expanze aztécké říše během její existence

Říše mohou expandovat různě, ale v případě Aztéků rozhodně nešlo o to, že by zvali sousední náčelníky na šálek horké čokolády (xocolatl, asi jediné aztécké slovo, které dodnes běžně používáme) a nabízeli jim spojenecké smlouvy. Aztékové byli válečníci a expandovali silou, což je ještě velmi mírně řečeno. Popravdě byli naprosto brutální, zejména při nakládání s poraženými, kteří měli tu smůlu, že bitvu přežili.

Ne vždy se Aztékům vojensky dařilo, třeba sousední Taraskové zmasakrovali jejich dobyvačnou výpravu cca roku 1479 tak důkladně, že k nějaké další už se žádný aztécký vládce neodhodlal. Ale kdo prohrál, musel počítat například s tím, že jej aztéčtí kněží rituálně obětují. A tím nemyslím nějaké symbolické dva či tři jedince. Sami Aztékové zaznamenávají, že při vysvěcení Velké pyramidy roku 1487 obětovali 84 tisíc lidí.

(Těžko říci, zda to není válečná propaganda, kterou Aztékové šířili sami o sobě. Zabít během čtyř dnů 84 tisíc lidí obsidiánovými noži je přeci jen logistický oříšek, reálně jich asi bylo míň, třeba jen 5-20 tisíc. Ovšem z hlediska odstrašujícího efektu bylo pro Aztéky výhodnější mávat co nejvyšším číslem. Nejlepší způsob, jak potlačit povstání podrobených národů, je vyvolat v nich takovou hrůzu, že se žádné rebelie vůbec neodváží.)

Mám pocit, že ženevská dohoda s tímto zacházením nepočítala

Kromě čokolády dal jazyk užívaný Aztéky (nahuatl) světu i jiná originální slova, naštěstí se v nich kulturně nikdo neinspiroval; například tzompantli, čili stojan na lebky, který tvořil součást městského mobiliáře podobně, jako dnes lavičky, kašny nebo sochy na podstavcích.

Španělští conquistadoři tvrdili, že na těch největších stojanech se nacházely stovky lebek. Někdo by to mohl prohlásit za pomlouvání domorodců, ale archeologický nález z roku 2017, obsahující 650 lebek na jediném místě, naznačuje, že zase tak moc nepřeháněli.

Jedno z mnoha tzompantli v Tenochtitlánu

Dnes máme představu, že evropská koloniální expanze probíhala vždy tak jednostranně jako koncem 19. století, kdy Britové u súdánského Omdurmánu za jedno ráno postříleli kulomety dvanáct tisíc místních džihádistů.

Tak tomu ale vždycky nebylo. Evropská vojenská technologie začátku 16.století, kdy Cortéz vtrhl do Mexika, nebyla zase o tolik lepší než ta aztécká. Zvláště raně novověké palné zbraně byly ještě v plenkách. Přesnost zbraní s hladkou hlavní byla na větší vzdálenosti hodně špatná a poté, co jste jednou vystřelil, jste ji musel zdlouhavě znovu nabíjet. Daleko větší výhodou byly ocelové meče a brnění. Aztékové používali meče posázené obsidiánem, které ocel neprosekly a měly tendenci se o ni tříštit.

Aztéčtí válečníci s meči posázenými obsidiánem

Kromě toho měli Španělé koně, což byla ovšem výhoda jen v určitém terénu a zkušení Aztékové brzy zjistili, jak tuto výhodu negovat vhodnou volbou bojiště. Při epizodě zvané Noche Triste zahnali Aztékové jízdní Španěly z jezerního Tenochtitlanu, aniž by Cortézovi a spol. jejich jízda k něčemu byla. Zrovna koně také proti obsidiánovým mečům Aztéků rozhodně imunní nebyli a zkušený bojovník dokázal zvířeti rozpárat břicho jedním úderem.

Suma sumárum: celá velká válka se táhla dva roky (1519-1521) a rozhodujícím problémem pro Aztéky se staly hlavně neštovice, zavlečené do Mexika jistým černým otrokem. Místní populace, nemající proti nim žádné obranné látky, vymírala po tisících. K porážce Aztéků však přispěla i koalice indiánských států, které vycítily příležitost zbavit se nenáviděných vládců jednou provždy a spojily se s Cortézem.

Byla mezi nimi i významná entita jménem Tlaxcala, jež poslala Cortézovi na pomoc obrovskou armádu čítající minimálně 20 tisíc mužů a které Španělé výměnou za spojenectví slíbili „skoronezávislost“. Následujících tři sta let skutečně fungovala Tlaxcala víceméně po svém a její autonomii ukončil až vznik nezávislého Mexika v 19.století, které žádné indiánské státečky na svém území trpět nehodlalo.

No, a jsme u Mexika, jehož prezident dnes požaduje omluvy. Jednu možnou odpověď mu dal slavný peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, nositel Nobelovy ceny. Řekl:

„Prezidentův dopis má špatného adresáta. Měl jej poslat sám sobě a vysvětlit, proč Mexiko, které se před 500 lety připojilo k západnímu světu a posledních 200 let požívá plné suverenity jako nezávislý stát, má stále ještě miliony chudých, nevzdělaných a vykořisťovaných domorodých obyvatel.“

Mario Vargas Llosa, zdroj.

Asi tak… Jinak bychom mohli třeba začít posílat exekutory na mongolské velvyslanectví za to, že střední a východní Evropu kdysi zdecimoval jejich vůdce Čingischán.

Hernando Cortéz má jistě svědomí obtížené řadou smrtelných hříchů, ale po pěti stech letech už je čas mu dát konečně pokoj. Současný stav Mexika je především zodpovědností mexických politiků minulých i dnešních – včetně pana prezidenta Obradora, který není v tamní politice žádným nováčkem.


Hudební epilog

Tahle dvojice je opravdu dobrá.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit.

Můžete si pořídit například Zapomenuté příběhy – pro sebe, pro někoho jiného, nebo třeba jako dárek pro místní knihovnu. To mi skutečně pomůže. Můžete je mít i s osobním věnováním.

Nedávno také začal předprodej Zapomenutých příběhů 2. Před vydáním jsou k mání se slevou.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: