… aneb úvaha nad perspektivami evropského průmyslu a blahobytu vůbec.

Milí čtenáři, v souvislosti s tímto rozhovorem jsem dostal značné množství reakcí. Většinou od inženýrů a většinou pozitivních. Potěšily mě. Nicméně mám pocit, že téma není rozhovorem zdaleka vyčerpáno. A proto jsem se rozhodl sepsat volné pokračování zde na blogu.


Ptají se mě občas různí známí, jak vidím balanci moci mezi nezápadními mocnostmi, konkrétně Ruskem a Čínou, a západní civilizací. Už dlouho jim říkám, že za podstatně, ba dokonce řádově mocnějšího konkurenta považuji Čínu, ale teprve poslední dobou mě napadlo, na čem to dostatečně jasně demonstrovat.

Sedíme-li třeba s takovým člověkem třeba v kavárně, zeptám se jej takto:

„Rozhlédni se kolem. Spočítej všechny předměty, které tu jsou. Mobily, zářivky, sklenky, deštníky atd. Kolik z nich je Made in China, nebo aspoň obsahuje důležité součástky Made in China? – A teď si polož tu samou otázku ohledně Made in Russia. Maximálně tak ten zemní plyn, kterým se tu v zimě topí. Případně flaška Stoličné a Tolstého román. Neříkám, že to všechno člověk občas nepotřebuje k životu, ale ten nepoměr vidíš sám.“

Ehm, asi já.

Je nepříjemnou skutečností, že západní civilizace jako celek dávno ztratila své dominantní postavení v oblasti průmyslu a technologie jako takové. V nejlepším případě jsme rovným hráčem. Ale západní civilizace je pořád ještě široký pojem a podíváme-li se na detaily, zjistíme, že Američané nebo třeba Izraelci jsou na tom docela dobře, kdežto v Evropě už si tak moc poplácávat po ramenou nemůžeme. Docela inovačně silné jsou malé národy jako Švédsko nebo Estonsko, ale všeobecně zaostáváme.

Tohle zaostávání se těžko měří, protože národy jsou extrémně kreativní v tom, jak vymýšlet statistické postupy, které ve výsledku jim lichotí a jejich protivníkům přitěžují. Například bývalý sovětský blok byl v produkci různých impresivních statistik opravdu nedostižný.

Já považuji za velmi účinné a neokecatelné měřítko migrační toky. Lidi jsou nejupřímnější, když „hlasují nohama“ a přesouvají se z jednoho kontinentu na druhý. Takovou věc nepodstoupíte jen tak z plezíru nebo proto, abyste cílovému státu zlepšili statistické skóre.

Akceptujete-li toto kritérium, tak z něj například plyne, že Evropa je nesrovnatelně přitažlivější místo k životu než Nigérie či Afghánistán. A naopak, nikdy jsem neslyšel o gumovém člunu plném Dánů či Nizozemců, který by načerno vyplul odněkud z Brindisi a za chvíli signalizoval, že je v nouzi a chce být odvlečen ke kýženému Tripolisu.

Ale on samozřejmě existuje i pohyb z Evropy ven a tomu pohybu se obvykle říká „brain drain“. Zrovna v březnu vyšel bruselský report ohledně přesunu vysoce kvalifikovaných mladých Evropanů do USA, který označil trend za „extrémně znepokojující“. O pár týdnů dříve řešily politické špičky totéž téma ve vesmírném průmyslu.

O čem takový přesun vědců a inženýrů vypovídá? To není jen rozdílem v odměňování. Spousta lidí zabývající se vědou jsou takoví geekové, že stejně chodí v jedné košili a živí se čínskou (!) instantní nudlovou polévkou, aspoň do doby, než je nějaká ženská trochu vypucuje a srovná. Nejextrémnější typy takovou osobu ani nepotkají, protože tráví celou bdělou dobu v laboratoři a občas tam i spí.

Peníze nebývají na prvních příčkách hodnotového žebříčku geeků. Potkal jsem jich na matfyzu dost na to, abych měl představu. Někteří z nich jsou dokonce v hospodaření mimořádně špatní a utrácejí svůj nevysoký plat způsobem, který by u běžného trhovce z Karlínského náměstí vedl jen k nechápavému potřásání hlavou.

(Mimochodem: tahle úvaha nepokrývá mladé vědkyně, které jsou podle mých zkušeností podstatně lépe sociálně integrované. Chlapi daleko víc tíhnou k extrémům.)

Kdepak; pro tyhle fandy vědění je největší motivací ke stěhování práce v zajímavém kolektivu a na zajímavých projektech, které se dotýkají hrany aktuálního vědeckého poznání. A pokud takové projekty umějí dělat třeba v Jižním Tataristánu, zamíří kroky mladých vědců neomylně tam. No, v Jižním Tataristánu je neumějí, ale odliv mozků z Evropy naznačuje, že ani tady to velká sláva není.

Pro naši kolektivní budoucnost to nevěstí nic dobrého – na kvalitě primárního výzkumu přeci jen závisí budoucí průmyslové a technické aplikace.


Špatné je, že zaostáváme i v oblastech, jako je software, které přitom nevyžadují kdovíjak nákladné ani specializované vybavení. K programování nepotřebujete postavit fabriku o pěti kilometrech čtverečních, ale s výjimkou špičkových antivirů je na tom Evropa z globálního hlediska stejně dost špatně. Skoro všechny velké korporace sídlí jinde a pokud se evropské firmě podaří vyvinout něco opravdu zajímavého, koupí ji někdo ze zámoří – příkladem budiž původně estonsko-skandinávský Skype, dnes patřící Microsoftu. Evropská komise svého času zadotovala vývoj francouzsko-německého vyhledávače Quaero, skončilo to přesně tak, jak byste čekali. Neznám nikoho, komu by to jméno vůbec něco říkalo. Současný duchovní nástupce Quaera, Qwant, na tom není o nic lépe. Použili jste jej někdo někdy?

Zatím máme v Evropě jakžtakž funkční výrobní sektor. Je tu slušná průmyslová tradice obrábění kovů, strojírenství, jemné mechaniky apod. To je docela podstatná věc. Potenciální vynálezce přeci jen potřebuje spoléhat na určitou průmyslovou a technologickou základnu, která mu dodává součástky, umožní vyrobit něco na míru apod. Bez ní zůstane jen vizionářem bez konkrétních výsledků.

Historický příklad: takový Leonardo da Vinci, snad nejgeniálnější mozek v historii lidstva, vymyslel skoro všechno, ale v Evropě 15.století nebyla šance tyhle vynálezy uvést do výrobní praxe a zůstaly vesměs na papíře. Technologická základna jednoduše nedostačovala tak složitým úkolům – například mizerná úroveň metalurgie (na spoustu těch jeho konstrukcí by byla potřeba kvalitní ocel nebo lehké kovy typu hliníku).

Kdyby se da Vinci narodil o 400 let později, možná by popohnal vývoj lidstva neuvěřitelným způsobem, ale prostě přišel na svět moc brzy a nepředstavitelná síla jeho ducha vyšla bohužel plus mínus vniveč, s výjimkou umělecké činnosti.

No, zpátky k dnešku. Ano, máme stále ještě jakžtakž funkční výrobní sektor, ale prosadí-li současné ekologické hnutí svoji tvrdou linii, nevěřím, že to evropský průmysl přežije.

Na tomto místě bych letmo připomněl první Novákův zákon – a pak půjdeme dále, k tématu dnešních Fridays for Future.


Klíčovým požadavkem mladých zelených radikálů je velmi rychlý odchod od fosilních paliv včetně jaderné energie. Tak rychlý, že jeho důsledná realizace by stála nepředstavitelné množství peněz.

V Evropě je strašně málo míst, kde by obnovitelné zdroje energie fungovaly hospodárně a samy od sebe. Jedním z nich je Norsko, velmi řídce osídlené, s vysokými horami a častými srážkami. V pustých norských horách můžete nastavět stovky vodních elektráren, aniž by někomu vadily, a vyrábět elektřinu hromadně, levně a bez emisí.

A také, že ano: 95 procent norské výroby elektřiny je z vody a poslední zpráva Evropské komise (PDF) o cenách elektřiny ukazuje, že norské domácnosti platí za elektřinu 1,5x méně než domácnosti české a třikrát méně než domácnosti v Německu, silně daňově podporujícím alternativní zdroje energie – viz srovnání na straně 3 výše nalinkovaného PDF.

Jakýkoliv pokus zavést obnovitelné zdroje energie mimo tyto přírodně požehnané oblasti vede k tomu, že cena proudu jimi vyráběného vystřelí vysoko nad ekonomicky obhájitelné pásmo. Jelikož tak neefektivní elektrárny by komerčně nikdo nestavěl a neprovozoval, důsledkem jsou obří programy státní finanční podpory – dotace. (Na které se samozřejmě lepí různí šmejdi, tomu nezabráníte.)

Solární boom v Česku stál odhadem 300 miliard korun, a to se přitom na podílu solární energie v domácím energetickém mixu nijak závratně neprojevil – podíl solárů v letech 2013-2017 nikdy nepřekročil tři procenta. Kolik bude stát celá slavná německá Energiewende, to je dodnes ve hvězdách, ale máte-li rádi velká čísla, vezměte si údaj 520 miliard eur, který uvedl v roce 2016 Die Welt, a zkuste si jej vynásobit aktuálním kurzem eura vůči koruně. Nevím, zda se vám výsledek vůbec vejde na displej (laciné, čínské) kalkulačky.

Fajn. To je cena energií a potažmo daně, ze kterých se celá sranda financuje. To jsou pro soukromý sektor docela podstatné náklady ovlivňující jeho konkurenceschopnost. Nemluvě o tom, že ne každé obyvatelstvo je tak docilní jako Němci, aby bylo ochotno podobné utahování finančních šroubů unést bez politických následků.

Tím nemyslím jen notorické žluté vesty, jejichž vzpouru původně motivovala ekologická daň na diesel. Nemohl jsem k tomu najít žádný odkaz, ale nizozemští uživatelé na Redditu tvrdí, že za prudkým vzestupem politických akcií Thierryho Baudeta stojí i nedávné zdražení elektřiny v návaznosti na zelený program přijatý aktuální vládou, o němž se prý současný nizozemský premiér Mark Rutte zapřísahal, že k němu určitě nedojde (k tomu zdražení). Jestli je nějaký čtenář v Nizozemsku a cítí se povolán k tomu vyjádřit, napište mi, prosím.

Cena ale není jediný parametr, od kterého se problémy odvíjejí. Také tu máme spolehlivost dodávky proudu, Achillovu patu celého alternativně energetického průmyslu. Jediný obnovitelný zdroj, který se dá rozumně regulovat podle aktuální spotřeby, je voda. Svícení slunce a sílu vanoucího větru neovlivníte, což vede k nerovnováze. Někdy je takto vyrobené elektřiny příliš a nemá ji kdo odebírat, jindy nedostatek.

Přijde-li uprostřed tmavé severské zimy bezvětří, musíte nutně vyrábět elektřinu jiným způsobem, případně ji dovážet z ciziny a moc se nedívat na to, jakým způsobem ji vyrobili tam. Jedním z takových dnů byl letošní 20. leden, kdy německé větrné a solární elektrárny, přes svoji obří instalovanou kapacitu, nedodávaly prakticky nic – a zásobování Německa elektřinou leželo téměř výlučně na uhlí a jádru.

Udržet síť, do níž dodává energii větší množství větrných a solárních elektráren, nějak stabilní, je docela těžký úkol. Frekvence střídavého proudu v síti se musí pohybovat ve velmi těsném rozmezí 49,8 – 50,2 Hz, jinak hrozí velký, kaskádovitý blackout.

Jednotlivé státy proti tomu dělají, co mohou. Ještě roku 2012 se premiér Nečas veřejně dušoval, že ČEPS nebude stavět na německých hranicích žádné transformátory ke krocení „divokého“ proudu z obnovitelných zdrojů. O pět let později už byly v provozu. Němci sami proti sobě žádné transformátory pochopitelně postavit nemohou. Jedna z věcí, které dělají v případě akutního nedostatku elektřiny, je rychlé informování energeticky náročných provozů, že jim během patnácti minut vypnou proud – nějak si poraďte.

„Za tento rok nám vypnuli proud 78-krát!“ stěžuje si v rozhořčeném dopise z prosince 2018 firma Hydro Aluminium (výroba hliníku je extra náročná na spotřebu energie). Výše odkazovaný článek ve Frankfurter Allgemeine Zeitung vůbec uvádí zajímavý kontext věci. Němečtí energetici se snaží prognózovat počasí a spotřebu. Pokud se „seknou“, například padne-li hustá mlha a soláry nevyrábějí, musí se někde urychleně ušetřit až 10 procent celostátní spotřeby. Většinou v průmyslu.

A to přitom stále ještě zhruba polovinu německého proudu dodávají elektrárny na fosilní paliva. Jak to bude poté, až podle požadavků Grety Thunbergové a jejích přátel tyhle regulovatelné a stabilní zdroje skončí?

Není mi jasné, jak v takových podmínkách – drahá elektřina zatížená dotačními náklady, nejisté zásobování proudem, různá další omezení životní úrovně střední třídy (ekohnutí mluví např. o zásadním zdražení létání letadlem, což znamená vzdát se zimních dovolených v teplejších regionech apod.) – evropský průmysl dokáže konkurovat indickému, brazilskému, mexickému, filipínskému, čínskému … pokud si tyto jiné státy samy dobrovolně neuloží podobně tvrdá omezení. Jenže k tomu ony zatím nejeví žádnou viditelnou ochotu, proč taky. Jejich starosti o životní prostředí leží momentálně zcela jinde, hlavně v redukci těch nejhorších, zdraví poškozujících jedů ve vzduchu a vodě. CO2 je pro ně okrajový problém.

A až, do čerta, nebudeme v Evropě už umět vyrobit nic? Pak nám opravdu nezbyde, než se živit jako skanzen pro turisty z bohatších částí světa. Tancování v kostýmu Krtečka, jak pravil onen lehce bulvární titulek, a i ten kostým nejspíš bude vyroben někde v Šen-čou.


Hudební epilog

Dnes mám klasickou náladu, takže Bouře. Můžeme si představit, že větrníky se točí ostošest.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit.

Novinka: na HitHitu běží kampaň k zafinancování nákladů na výrobu audioknihy. Podpoříte-li ji, budu vám velmi vděčný.

Nebo si můžete pořídit například Zapomenuté příběhy – pro sebe, pro někoho jiného, nebo třeba jako dárek pro místní knihovnu. Můžete je mít i s osobním věnováním.

Nedávno také začal předprodej Zapomenutých příběhů 2. Před vydáním jsou k mání se slevou.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: