Aneb jak zveřejnění jedné tajné dohody zamíchalo australskou politikou těsně před federálními volbami.

Malá středoafrická republika Rwanda je vzorným případem multikulturního soužití, jehož síla a bohatství spočívá v pestré různorodosti obyvatelstva, eh, hromadným hřbitovem zhruba jednoho milionu lidí, na které jejich sousedé před pětadvaceti lety vzali mačety.

(Četl jsem, že za milosrdnější kulku si oběti mohly před smrtí připlatit, ale nevím, zda je to pravda nebo urban legend – nepřekvapilo by mě to, však i v německých koncentračních táborech fungovala speciální měna.)

Hutuské milice, navyklé na rutinní vraždění, byly značným problémem i poté, co se nejhorší fáze genocidy vyzuřila.

Náš dnešní příběh začíná v roce 1999 v sousední Ugandě, kde se skupina západních turistů vypravila do národní rezervace Bwindi, pozorovat vzácné horské gorily. Místo mírumilovných a vymřením ohrožených goril se bohužel z pralesa vynořili krutí a až příliš početní příslušníci hutuské milice a osm turistů rozsekali na kusy. Jednalo se o čtyři britské občany, dva Novozélanďany a dva Američany. Přepadení zaplatili životy i čtyři ugandští zaměstnanci národního parku.

Spojené státy americké jsou na zabíjení svých státních příslušníků dost citlivé a poté, co bylo několik podezřelých zadrženo, začaly usilovat o jejich vydání k potrestání do USA; hrozil jim trest smrti pod federální jurisdikcí. Tři podezřelí muži byli skutečně Američanům vydáni. Americký soud však při zkoumání důkazů dospěl k názoru, že přiznání v Africe bylo vynuceno nelegálními prostředky, patrně mučením, a že jeho použití proti obviněným je nepřípustné. A jelikož se masakr stal na opačném konci planety, před mnoha lety a v dost primitivních končinách, hmotné důkazy neexistovaly. Vydaní Rwanďané tedy nemohli být odsouzeni; nastala zajímavá otázka, co s nimi. (Článek v australských novinách.)

Afričané se bránili návratu do Afriky tím, že by tam s nimi mohlo být špatně zacházeno. Američané je však zase nehodlali pustit jen tak na svobodu. Výsledkem bylo desetiletí pobytu v internačním táboře pro osoby, jejichž deportace se vleče. (USA takovou internaci na neurčito běžně praktikují, v Evropě je maximální doba trvání detence stanovena na 18 měsíců; nezdaří-li se deportace do té doby, musejí úřady dotyčného pustit.)

V roce 2016 končící Obamova administrativa uzavřela dohodu s Austrálií: Spojené státy převezmou nějaké běžence z australských detenčních táborů a Australané se na oplátku postarají o „zaseknuté“ (pun intended) mačetáře z hutuské milice ALIR. (Skutečnost, že zadržovaní Rwanďané sloužili v ALIR a dosáhli hodnosti seržantů, nebyla zpochybňována ani jimi samotnými.) Nakonec šlo jen o dva zadržované, protože třetí člen trojlístku, François Karake, napadl v Americe strážného, a Austrálie nad ním zlomila hůl.

O tom, že Američané se zavázali převzít běžence z Austrálie, se vědělo už dva roky, kvůli slavnému telefonátu mezi novým prezidentem Trumpem a tehdejším australským premiérem Turnbullem, ve kterém Trump označil dohodu za „nejhorší kšeft všech dob“ (the worst deal ever). Ten okamžitě proběhl světovými sdělovacími prostředky, snad ze škodolibosti.

Ale tu druhou část dohody, podle níž Rwanďané Gregoire Nyaminani a Leonidas Bimenyimana dostali humanitární víza do Austrálie a byl jim umožněn přílet do země, tu se podařilo na pár let utajit (Guardian označuje celou dohodu jako largely secretive, víceméně utajovanou). Skutečnost, že se s ní zúčastněné vlády nepochlubily veřejně, naznačuje, že si byly vědomy, jaké politické explozivum se v ní skrývá.


Utajované dohody mají tendenci vyplouvat na povrch v nejnevhodnější možný okamžik a v tomto případě se tak stalo tento týden, jen pár dní před australskými federálními volbami. Zpráva je to nepříjemná hlavně pro současného premiéra Scotta Morrisona, který byl v době uzavření dohody ministrem financí a věděl o ní. Morrison se teď hájí tím, že australské úřady vyhodnotily muže jako bezrizikové, a že přísné utajení je v uprchlických záležitostech důležité pro ochranu soukromí. (O přesídlení obou Rwanďanů do Austrálie nebyly informovány ani rodiny obětí masakru.) Nicméně protiimigrační fasáda jeho politické kariéry tím dostala značnou trhlinu.

Otázkou je, zda skandál nepovede paradoxně spíš ke zhoršení situace. Přirozeným protivníkem současné vlády jsou australští labouristé, kteří by přes veškerou rétoriku nejspíš v otázce ilegální imigrace byli měkčí než Morrison. Z premiérova mlžení by tak mohli těžit právě oni.

Update 18.5.2019 ve 22.00: Tak netěžili. Scott Morrison volby vyhrál, předvolební průzkumy se zase jednou poněkud netrefily.


Hudební epilog

In this case, probably wrong.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit.

Na HitHitu běží kampaň k zafinancování nákladů na výrobu audioknihy. Podpoříte-li ji, budu vám velmi vděčný.

Nebo si můžete pořídit například Zapomenuté příběhy či čerstvou novinkuZapomenuté příběhy 2 – pro sebe, pro někoho jiného, nebo třeba jako dárek pro místní knihovnu. Můžete je mít i s osobním věnováním. Sada obou knih je dostupná se slevou.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: