Aneb jakou prioritu by měl mít magistrát, pokud by mu opravdu šlo o snižování emisí CO2.

Městská část Praha 7 má už za sebou vyhlášení klimatické nouze. Podle slov radnice budou sázet stromy, podporovat pěší dopravu, nepoužívat jednorázové plasty atd. Na velkém magistrátě od téže deklarace zatím couvli, protože nový poradce Bursík se bojí zesměšnění pojmu.

(Co je na panu Bursíkovi nového? Já už o něm slýchám asi patnáct let. Na druhou stranu, kdo jiný by se měl starat o ekologii než někdo, kdo sám sebe politicky zrecykloval už mnohokrát.)

Proti vysazování stromů nic nemám. Ale připadá mi, že při veškerém tom prsení se, jak budou tramvaje jezdit na proud z větrníků, se zapomíná na jednu zásadní věc.

Kdyby Praha skutečně chtěla omezit svoji kolektivní emisní stopu, měla by soustředit devadesát procent svého úsilí na zahuštění stávající zástavby ve vhodných místech, aby se byty uvnitř hranic města staly zase jednou cenově dostupnými pro rodinu s průměrnými příjmy.

Proč?

Současná situace, kdy k nákupu psí boudy v Horních Počernicích potřebujete prodat ledviny celé rodiny na černém trhu, vytlačuje desetitisíce lidí z hlavního města do okolního Středočeského kraje, kde si ještě mohou dovolit bydlet. Drahé bydlení se ovšem šíří z okresů Praha-východ a Praha-západ odstředivě dále. Už i panelové byty v Kladně (Kladně!), dříve cenově na úrovni Ostravy, začínají být luxusem.

A z toho Středočeského kraje pak ti přestěhovaní ex-Pražáci a „náplavy“ čo, Kefalín? Dojíždějí do školy a do zaměstnání. Každý pracovní den, desítky kilometrů. Stačí se ráno postavit na libovolný terminál příměstských autobusů nebo na kterékoliv nádraží v širším centru města a sledovat ty davy, které se valí z dopravních prostředků. Je to mnohem horší než před deseti, natož dvaceti lety. Všechny ty dopravní prostředky spotřebovávají energii. Některé naftu, jiné elektřinu. Z čehož vzniká CO2 stopa „jak prase“.

A přitom uvnitř Prahy samotné se nacházejí rozsáhlé plochy ležící ladem, kde by se daly vystavět byty pro desetitisíce, možná statisíce lidí. Tím nemyslím, že by měli developeři vykácet Grébovku nebo zalít Františkánskou zahradu betonem. Většinou jde o podivné brownfieldy, kde roste leda náletový akát a jedinou lidskou aktivitou, kterou v těch křovinách potkáte, je ohníček, na kterém raubíři opalují z ukradených kabelů izolaci. (Osobní zkušenosti z Vysočan a Libně.)

Kolbenova, metro B. Foto Aktron, Wikipedia Commons, licence CC BY-SA 3.0
Takhle prázdno je tam pořád.

Extrémním příkladem jsou právě ty Vysočany.

Stanice metra Kolbenova je úplnou stanicí duchů a dokonalým příkladem toho, jak řídkost zástavby vede k plýtvání energiemi a prostředky. Díval jsem se na jízdní řád metra B, v každém směru zde každý pracovní den zastaví skoro 300 vlaků metra. Celkem tedy téměř 600 vlaků. Obrat cestujících ve stanici? Před pár lety jich bylo 3601 za den. Není divu, když v okolí jsou hlavně zchátralé haly po bývalých továrnách.

A teď to uvažte z hlediska spotřeby energie. Jeden prázdný vlak metra typu 81-71M, které zde jezdí, váží kolem 160 tun. S cestujícími to může být i více než 200 tun.

No, kolik elektřiny se spotřebuje na to, aby cca 580 takových souprav každý pracovní den zastavilo ve stanici metra, kde skoro nikdo nenastupuje a nevystupuje, a zase se z ní rozjelo na provozní rychlost 80 km/h? (Rekuperací ušetříte nanejvýš čtvrtinu.) Nemusela se náhodou ta elektřina z něčeho vyrobit, třeba z uhlí? A to tu ještě máme osvětlení stanice dvacet hodin denně, vzduchotechniku, která obměňuje vzduch atd.

Update 21.6.2019 v 19:30: Raději jsem si ty spoje přepočítal ještě jednou. V původním znění článku je uvedeno 400 v každém směru, což není pravda. Musel jsem někde udělat chybu při zadávání řady čísel do kalkulačky. Ve skutečnosti je to o něco míň, těsně pod 300 v každém směru. I tak ale docela dost. Konec update.

Tomu říkám nehospodárnost, a přitom ten stav trvá už skoro dvacet let, od doby, co tu stanici otevřeli (roku 2001). Jízdní doba z Kolbenovy na Můstek? Čtrnáct minut. To přeci vůbec není špatná lokalita pro bydlení. Jenom by to chtělo ty pozemky účinně využít a nenechat tam rezivět staré tovární haly.

Podobné lokality: nádraží Bubny, Rohanský ostrov, okolí stanice metra Letňany, některé pozemky u smíchovského nádraží… Vesměs už se léta až desetiletí mluví o jejich zástavbě, ale ta postupuje extrémně pomalu, jestli vůbec. Kdyby naši předkové za první republiky stavěli stejně rychle, končilo by dnes hlavní město někde ve Vršovicích.

Také některé (hyper, super)markety nedávají z hlediska hustoty osídlení moc smysl. Nebylo by třeba lepší přestěhovat Bauhaus z Pankráce či OBI z Roztyl někam za město a místo nich vystavět další obytné čtvrti, když jsou to místa těsně u stanic metra, odkud jste za 10-12 minut na Muzeu?


Jedna z věcí, které si všimnete při cestování po světě, je, že jiná města jsou daleko „hustější“. Není to vždycky příjemné, zvlášť v Seville a Málaze mi přišlo, že už je ta zástavba místy kompaktní až moc. (V tom smyslu, že byty v přízemí neměly moc světla.)

Ale Praha tvoří opačný extrém, její hustota osídlení je na velkoměsto příliš malá. Rozměrově srovnatelné metropole střední Evropy, jako je Vídeň, Budapešť, Varšava nebo Mnichov, sahají ke dvěma milionům obyvatel, aniž by byly „narvané jako sardinky“.

Milý progresivní magistráte. Chceš-li omezovat produkci oxidu uhličitého v Praze a okolí, vykašli se na cyklostezky a podobné chlubné, leč nepříliš účinné praktiky. Vyviň raději maximální úsilí k tomu, aby se v hlavním městě dostalo bydlení zase na přijatelnou cenovou úroveň a stalo se dostupným aspoň pro lidi, kteří mají průměrné příjmy. Velká část byrokracie, která tomu brání, je ve tvých magistrátních rukou, a navíc máš určitý vliv i na vládu a její návrhy zákonů, které by mohly stavební činnost zjednodušit.

Každá rodina, která se bude moci přestěhovat odněkud z Pr Řitky zpátky do dosahu tramvaje či metra, znamená ročně o desetitisíce naježděných osobokilometrů míň. Jistě, ne všichni to udělají; někdo má tu suburbii opravdu rád a zůstane na venkově i za cenu hodinového dojíždění.

Ale spousta dalších mezitím dávno zjistila, že je to sekání trávníků a nekonečné popojíždění v ranních kolonách přestalo bavit, a klidně by je vyměnila 4+kk někde na Barrandově, kdyby si přitom ovšem nemuseli uvázat na krk osmiciferný dluh.

(Ehm. Průměrná mzda v Praze je cca 40 tisíc hrubého, tedy asi 29 tisíc čistého. Neberte to, byt na okraji města za pouhých 35 let svého výdělku. Počítáno bez úroků z úvěru, které musíte zaplatit taky – s nimi je to spíš 50 a více let. Přitom dvě třetiny lidí na průměrnou mzdu nedosáhnou. Je pak otázka, pro koho je vlastně taková výstavba určena.)

To by samozřejmě znamenalo přehodnotit takové ty výkřiky typu „tady není developerovo“, se kterými řada dnešních komunálních politiků táhla do předvolebního boje. (Napadá mě v souvislosti s nimi jedno známé slovo, které začíná na „p“ a končí na „opulismus“.) Také je to podstatně těžší úkol, než namalovat na magistrále cyklopruh, zakoupit pár městských vozítek na baterie a tvářit se, že jsem tím přispěl k záchraně planety…

Co myslíte, dočkáme se v tomhle směru něčeho? Osobně tomu příliš nevěřím. Lidi dělají rozumné věci teprve v momentě, kdy vyčerpali všechny ostatní možnosti, a u aktivistů všeho druhu to platí ještě výrazněji.


Hudební epilog

„Pojedem do pola širého“, protože nikde blíž už se bydlet nedá. I ta huběnka už je za tři zlaté, ach ta inflace.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit.

Můžete si pořídit například Zapomenuté příběhy či čerstvou novinkuZapomenuté příběhy 2 – pro sebe, pro někoho jiného, nebo třeba jako dárek pro místní knihovnu. Můžete je mít i s osobním věnováním. Sada obou knih je dostupná se slevou.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: