Zase jednou na cestách. Bukurešť roku 2019 není krásné město. Živé ano, krásné … nikoliv.

Neznamená to samozřejmě, že by tu neexistovaly drobné koutky plné krásy. V té části starého historického centra, které přežilo dlouhou vládu Nicolae Ceaușesca, je vidět, že přezdívka „Malá Paříž východu“, kterou Bukurešť měla před druhou světovou válkou, nebyla přehnaná. Tou dobou se tu stavělo vkusně a estetický vliv dávné Francie je tu znát. Vítězný oblouk by klidně mohl stát na Champs Elysées. I velké parky mají „šmrnc“, stejně jako staré sakrální stavby.

Jedna z ulic v historickém centru Bukurešti
Ortodoxní monastýr a chrám v centru Bukurešti

Zbytek města ale vypadá o dost hůře, a to i když budeme ignorovat věci jako všudypřítomné graffiti. Po Ceaușescovi tu zbyla série megalomanských betonových staveb sloužících státním úřadům, momentálně se nacházejících v různých stadiích neúdržby. Ani metro nevypadá nejlíp, v některých stanicích nejsou podhledy, což působí poněkud postkatastroficky.

Stanice metra „Univerzita“, jedna z těch méně elegantních

Porevoluční doba přinesla jiný problém: extrémní zahlcení města automobilovým provozem a permanentní řev motorů odrážející se od stěn budov (kralují mu motorky, jejichž majitelé považují za svoji povinnost vytunit je k co největšímu zvukovému projevu). Vynásobte pražskou magistrálu pěti až deseti a dostanete se k hrubému odhadu, jak to zde vypadá: mnohaproudové komunikace pronikají ze všech směrů až do samotného centra města a plné jsou od šesti od rána do půlnoci. I historické centrum o rozměrech cca 500 x 500 metrů je obklíčeno ze všech stran. Naštěstí aspoň tam je pěší zóna, ba přímo restauračně-hospodská zóna. Většina podniků má v létě tak rozsáhlé sezení venku, že průchozí zůstává opravdu jen samotný střed ulice.

Budova parlamentu ze vzdálenosti asi 200 metrů

Největší ze všech Ceaușescových architektonických pomníků je dnešní budova parlamentu, dříve Palác lidu. Je to stavba, před kterou si i urostlý chlap připadá jako hobit v říši Velkých Lidí. Tolik nadzemní část, která je vidět. Neviditelných podzemních pater je dalších osm! Budova je tak těžká, že se rychlostí 6 mm za rok propadá do země.

Dnes je v provozu jen asi 30 % všech vnitřních prostor a velká část podzemí zůstala nedostavěna. Co se vnitřního objemu budovy týče, existují na světě větší, ale moc jich není. Stavba je zvenčí obehnána poněkud hřbitovně vyhlížející zdí, na jejíž obejití abyste si vzali další dovolenou.

Zeď kolem parlamentu

(Při stavbě skutečně zahynulo značné množství pracovníků, takže ten hřbitovní dojem není úplně zavádějící. Údajně snad až 3000. Trochu mi to připomíná katarské přípravy na MS ve fotbale.)

Jelikož doživotní vůdcové lidu se musejí připravit i na možnost, že se jejich národ fatálně naséře a pokusí se to doživotí poněkud urychlit, je palác spojen pavučinou podzemních chodeb (snad až 20 km) s jinými důležitými objekty tehdejší státní správy a ozbrojených sil. Pavučina by byla užitečná i v případě války s vnějším protivníkem, Ceaușescovi však nakonec nepomohla.

Turisté dnes do paláce, kde sídlí hned několik rumunských státních institucí, sice smějí, ale proces je poněkud komplikovaný tím, že se musíte telefonicky ohlásit 24 hodin předem. Na což jsme nepřišli včas a tak z vnitřku budovy bohužel nic neviděli.


Podstatně větší svoboda panuje v přístupu do skanzenu lidové architektury, který nedaleko Vítězného oblouku zabírá snad půl kilometru čtverečního.

Jeden z nejstarších domů, patrně z konce 17.století.
Zrovna se konala folklórní slavnost

Jelikož Rumunsko je velké, staveb se tu sešlo dost – najdou se tu jak památky z Maramureše, který leží hned vedle Podkarpatské Rusi, tak z rybářské Dobrudži. Na rozdíl od Paláce lidu jsou lidové stavbičky malé a skromné, do většiny z nich by se bez shrbení nedalo ani vstoupit; ale to stejně nevyzkoušíte, protože otevřeno je jich jenom několik. I tak je to ale zajímavé místo k návštěvě, se starými větrnými mlýny, studněmi a dalšími připomínkami venkovského života 19. století.

Hned vedle je malý „euroostrov“, na který vedou lávky a kde je umístěno několik plechových hlav zakladatelů a jiných významných činitelů Evropského hospodářského společenství. (V Rumunsku, zdá se, nepanuje taková skepse vůči EU jako v ČR.) Vůbec to nevypadá jako nějaké politbyro 😉

Zajímavé uvědomění: samí staří bílí muži, přesně ten druh člověka, který dnes v progresivních kruzích slouží jako fackovací panák a univerzální viník všeho. Co se stane s konstrukcí, kterou kdysi stvořili, převezme-li kontrolu nad ní tenhle politický proud?

Tak, velkoměsta bylo dost. Příští zastávka bude v přírodě. Takové, kterou u nás nemáme.

Experimentální diskusní fórum k článku najdete zde. K přístupu vyžaduje registraci.


Hudební epilog

Radu Marian je Moldavan, který projevil mimořádný pěvecký talent už jako dítě. Tahle árie je těžká i pro sopranistky z povolání – a on si ji „střihl“ v sedmi letech věku.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je přispět na Knihovní fond.

Co se knih týče, v předprodeji je nová kniha povídekKrvavé levandule. Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy či Zapomenuté příběhy 2 pro sebe, pro někoho jiného, nebo třeba jako dárek pro místní knihovnu. Můžete je mít i s osobním věnováním. Sada obou knih je dostupná se slevou. Konečně je také k dispozici MP3 CD s audioknihou.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: