Oblast ležící v oblouku rumunských Karpat byla po několik set let nárazníkovým pásmem mezi islámským osmanským impériem a středoevropskými státy, které se jeho expanzi snažily bránit. Po této dlouhé válce zde zůstaly viditelné stopy dodnes.

Brašov, největší městské centrum Transylvánie, je krásné historické město ležící mezi dvěma kopci. Ten vyšší a strmější se jmenuje Tâmpa a dosahuje výšky skoro tisíc metrů. Ve stylu Hollywoodu je nahoře umístěn obří nápis se jménem města, abyste ani na chvíli nezapochybovali, kde jste.

Hora Tâmpa s nápisem „Brašov“ hned nad centrem města.

Ulice Brašova trochu připomínají Prahu poloviny 90. let, kdy rekonstrukce starého centra ještě zdaleka nebyla hotova a kdy ještě nedorazily „těžké prachy“, které po roce 2000 vytěsnily původní obyvatelstvo a změnily Prahu 1 v úředně – obchodně – turistické teritorium. Zatím zde zkrátka potkáte i místní lidi. Snesitelný počet návštěvníků je asi dán i tím, že nejbližší mezinárodní letiště je až v Bukurešti, vzdálené dvě hodiny jízdy přes hory.

Město bylo, ostatně jako skoro všechna zdejší velká města, založeno Sasy při kolonizaci Sedmihradska. Rumuni z okolních vesnic do něj po několik set let směli chodit jen jednou určenou branou (ach, ta roztomilá německá nadřazenost). Početná německá menšina tu žila ještě nedávno, za Ceausesca. Po roce 1990 však její příslušníci vesměs využili možnosti získat německý pas „po dědečkovi“ a vystěhovali se do Německa samotného.

Panorama Brašova z vrcholu Tâmpy

Dnes je Němců v Rumunsku jen pár, i když jeden z nich dosáhl nejvyššího úřadu v zemi – je jím současný prezident Klaus Iohannis, rodák z nedalekého Sibiu. Mandát mu právě končí a blíží se další volby, takže ulice rumunských měst jsou momentálně plné plakátů s upřímnými, ušlechtilými tvářemi kandidátů, kteří určitě nikdy neměli ani akné, ani problémy s korupcí.


Nedaleko od Brašova se v lesích nachází medvědí záchranná stanice Libearty, projekt, který začal ve skromných rozměrech a rozrostl se do obří rezervace. Dnes tu žije přes sto medvědů, maximální kapacita činí sto padesát. Převážně jsou to jedinci zabavení v ZOO či ze soukromých rukou poté, co se o ně majitelé špatně starali (to je eufemismus, někteří z nich strávili půlku života v řetězech). Jsou tu ale i medvědi z divočiny, kteří si příliš navykli na kontakt s lidmi a mohli by být nebezpeční turistům.

Zdejší personál se snaží připravit medvědy k vypuštění do divočejších oblastí hor, ale k tomu se nejdřív musejí naučit upadat do zimního spánku, což řada z nich prý neumí. Bez zimního spánku by v balkánské divočině pošli hladem nebo začali opět vyhledávat kontakt s lidmi a jejich odpadkovými koši.

Ze všech zvířecích rezervací, které jsem kdy viděl, se tahle vymyká tím, že elektrické ohradníky se nacházejí na obou stranách mohutných plotů. Je tomu tak proto, že medvědi z okolních lesů cítí samice a chodí sem v noci „na návštěvu“. Aby nezavlekli do karantény nemoci nebo se neporvali s místními samci, musí být elektřina i zvenčí, nejenom zevnitř. I tak je tu prý po setmění na cestičkách docela živo.

Relaxující samec pár metrů od turistů. Ale na medvědech, kteří nemají
vyvinuté mimické svaly, je těžké poznat, v jaké jsou náladě.

Další atrakcí je hrad Bran, který se rumunské úřady zodpovědné za turistický ruch rozhodly vydávat za „hrad knížete Drákuly“. Ve skutečnosti tady kníže Vlad Cepeš (Țepeș) nikdy nesídlil, jeho hlavní rezidencí bylo Poenari na jižní straně hor. Hrad Bran je ale fotogenický a zachoval se v lepším stavu. Hodně peněz do něj svého času investovala i rumunská královská rodina. Dnes patří hrad vedlejší větvi Habsburků.

Hrad Bran zvenčí

Zde je turistický průmysl „vyladěn“ do posledního detailu, jako někde ve Švýcarsku, což už je trochu na škodu. Méně návštěvníků by prospělo, přeci jen nejde o reprezentační palác, ale o obrannou pevnost, vystavěnou podle strohé vojenské logiky a ekonomiky. Ani větší místnosti tu nejsou velké a spojovací chodby odpovídají potřebám dávných obránců hranic. Když se pak tísníte v davu na 70 cm širokém strmém středověkém schodišti s jednou nataženou horolezeckou šňůrou místo zábradlí, nutně vás napadají logické, leč neveselé myšlenky na to, že zakopne-li někdo nahoře, výsledkem bude lidské domino.

Jedna z královských komnat na hradě Bran

(P.S.: Máte-li chuť si koupit tričko nebo cokoliv jiného ve stáncích, které lemují příchod k hradu Bran, doporučuji počkat a pořídit někde jinde. To, co pod Branem stojí sto lei, koupíte jinde za třicet.)

Ostatní dochované pevnosti tak frekventované nejsou. Nepříliš daleko leží Rašnov (Râșnov), jehož jméno zní podezřele podobně jako náš valašský Rožnov. O nějaký kus dále Fagaraš, obehnaný vodním příkopem, a na půl cesty do Sighisoary pevnost Rupea. Dokonce i opevněné, hradbami obehnané kostely jsou tu k vidění. V časech konfliktů dublovaly takové církevní stavby jako útočiště pro vesničany, když se zrovna něco dělo.

Rašnov, čili jihovýchodní bratříček Rožnova

Všechny obranné hrady a pevnosti v kopcích měly podobný problém – zásobování vodou. V Rašnově sahá studna do hloubky 140 metrů. Prý ji vykopali dva turečtí zajatci, kterým velitel pevnosti výměnou za tento výkon slíbil svobodu. Zda svůj slib splnil, to už se v pověsti neříká.


Historickým maskotem celé oblasti je už zmíněný Vlad Cepeš čili Narážeč, valašský kníže vládnoucí „na střídačku“ (několikrát byl zajat či svržen) v letech 1448-1476. V nedaleké Sighișoaře, dalším dochovaném historickém saském městečku, je k vidění jeho rodný dům.

Jediný dochovaný portrét Vlada Cepeše visí v innsbruckém zámku

Vlad Cepeš byl vládcem, kterého se báli i Turci – a to byla v poměrech 15. století na Balkáně hodně vysoká laťka. Přízvisko „Narážeč“ by snad moderního pivaře mohlo zmást a dovést k domněnce, že kníže s oblibou otevíral pivní sudy, leč nikoliv; kníže Vlad zkrátka rád nechával napichovat své nepřátele na kůl.

Občas to samozřejmě schytal i někdo jiný než nepřátelé. Právě v Rašnově jsem zaslechl vykládat jednoho z průvodců historku o tom, jak zdejší cikáni odmítli sloužit v knížecím vojsku, protože tradičně nenosili žádné zbraně, a Cepeše to tak rozzuřilo, že nechal jejich předáky uvařit zaživa.

Dnešní sláva Vlada Cepeše je založena mimo jiné na jeho proslulém nočním útoku na sultánovu armádu u města Târgoviște. Kníže tehdy odmítl platit daň nevěřících zvanou džizja. Turci proti němu vytáhli s obrovským vojskem čítajícím snad přes 100 000 mužů, se zjevným cílem Valašsko dobýt a připojit k říši.

Vlad Narážeč, jehož vlastní síly byly zhruba třetinové, vedl proti Osmanům skvělou obrannou kampaň s využitím palných zbraní a při noční bitvě 17. června 1462 málem zajal samotného sultána. (Valaši si ovšem při útoku spletli jeho stan s nazdobeným stanem dvou velkých vezírů.) Dvacet tisíc tureckých zajatců skončilo na kůlech, velký vezír Hamza Paša dostal z titulu svého postavení ten nejvyšší kůl. Po této epizodě, která zabrnkala i na nervy otrlých janičářů, sultán ustoupil za Dunaj a nechal Valachy být.

V současném světě, kdy šíření islámu v Evropě probouzí neklidné vzpomínky na dřívější války proti agresi kalífů arabských i tureckých, bude asi hvězda Vlada Cepeše v internetové kultuře ještě stoupat. Ale historie bývá málokdy černobílá a Narážeč byl minimálně stejně nepříjemným sousedem uherskému králi, který jej nakonec uvrhl do vězení.

Abychom se těmi analogiemi s dneškem mohli ještě trochu pobavit: v letech 1462-1475 „seděl“ Vlad Narážeč v pevnosti Visegrád a nezajal jej nikdo menší než husitský veterán Jan Jiskra z Brandýsa.

Ještě jednu poznámku bychom ale na závěr vyprávění o Vladu Narážeči měli učinit: tím, že byl neustále na kordy s místními Sasy, kteří přitom měli nejvyšší úroveň gramotnosti a tiskli jako jediní v Transylvánii 15.století knihy, se nám možná zachoval poněkud deformovaný obraz jeho vlády.


V historii Transylvánie sehráli velkou roli Němci (Sasové), což je na charakteru měst dodnes dobře vidět. Na rozdíl od Německa samotného zde za druhé světové války neproběhlo žádné kobercové bombardování, takže historická centra se zachovala. Naprosto německý ráz má právě výše zmíněný Brašov, další stará „saská“ města jsou Sighișoara a Sibiu. To poslední zmíněné investovalo nejvíce peněz do opravy památek, takže si zde opravdu připadáte jako v Sasku před migrační vlnou roku 2015. Právě kvůli vzorné péči o Sibiu se Klaus Iohannis, bývalý starosta, dostal do pozornosti národa a nakonec získal prezidentský úřad.

Sibiu trochu připomíná Prahu
No, více než trochu

V Sibiu, které se za Němců jmenovalo Hermannstadt, se roku 1894 narodil Hermann Oberth, raketový teoretik. Trochu předběhl svoji dobu, když už v roce 1922 předložil na univerzitě v Heidelbergu dizertaci Die Rakete zu den Planetenräumen (Raketa pro dosažení vesmíru). Byla odmítnuta, protože tou dobou nebylo k dispozici dostatek odborníků v oboru kosmické plavby a tudíž se nenašel žádný oponent. Nicméně její přepracovaná verze pro laiky měla na knižním trhu úspěch, i když ji Oberth musel vydat vlastním nákladem.

Oberth se svých úvah a pokusů nevzdal a postupně kolem sebe vytvořil skupinku převážně mladších inženýrů, spolek Verein für Raumschiffahrt (1927). Mezi členy byl například Wernher von Braun, pozdější stavitel americké měsíční rakety Saturn V. Jejich činnost začala produkovat první konkrétní výsledky a to zaujalo německou armádu, protože ve versailleské mírové smlouvě, která omezovala německou výzbroj a vojenský průmysl, nebylo o raketách ani zmínky; těsně po první světové válce nevypadaly nebezpečně, ba ani reálně. Za druhé světové války vyvinuli Němci v Peenemünde první kapalinovou raketu V2 (též A4), pak už vývoj pokračoval hlavně v SSSR a v USA.

Sedmihradský rodák Oberth se dožil vysokého věku 95 let. Za tu dobu se teoretické úvahy z jeho dizertace se změnily ve skutečný kosmický průmysl. Muselo to být tiché potěšení, sledovat vývoj a bručet si pod vousy: „Já vám to říkal!“


Z jihu je Transylvánie ohraničena obloukem Karpat, které se tu zdvihají z roviny do dvoutisícových výšek. Nejvyšší vrchol Moldoveanu je jen o něco málo nižší než Gerlachovský štít. Vůbec to tu velmi připomíná Vysoké Tatry, jen s tím rozdílem, že tady jsme trochu jižněji, takže les končí až někde v 1700 metrech. Tato část Karpat se jmenuje stejně jako bývalé knížecí sídlo, Fagaraš.

Přes Fagaraš nechal Nicolae Ceaușescu postavit jednu ze svých megastaveb, transfagarašskou silnici. Extrémně klikatá cesta vede až do nadmořské výšky 2042 metrů, kde se u horského jezera Bâlea noří do tunelu. Otevřená je jen čtyři měsíce v roce, po zbytek doby tu leží sníh. Pohled shora na její zákruty je jen těžko uvěřitelný.

Jezero Bâlea vypadá stejně jako tatranská plesa
Jeho vody jsou klidné a průzračné
Silnice „Transfagarasan“ ve svých nekonečných zákrutách

Hlavní motivací pro stavbu horské silnice prý byla invaze Varšavské smlouvy do Československa roku 1968; Rumunsko totiž také nepatřilo k úplně věrným vazalům Moskvy a Ceaușescu rád provozoval svoji vlastní politiku. Silnice přes hory by umožnila rychlejší přesuny armádní techniky. Nakonec se žádná zahraniční invaze neuskutečnila a tím, kdo připravil Ceaușescovi jeho konečný osud, byl jeho vlastní kolega Ion Iliescu.

Celkově vzato ale Transylvánie nemá ceauseskovský charakter. Režim se tu nevyřádil ani zdaleka tolik jako v Bukurešti, snad kvůli nedostatku prostředků. Stará vláda Rakouska-Uherska je tu stále ještě vidět, hlavně na veřejných budovách. Některé z nich by snadno mohly stát na Novém Městě Pražském a dost možná je stavěli ti samí architekti.

Je to zvláštní pomyšlení, že až sem mohli naši předci před sto lety vyrazit bez výměny valut a bez cestovního pasu.

Experimentální diskusní fórum k článku najdete zde. K přístupu vyžaduje registraci.


Hudební epilog

Autorem filmové hudby k Draculovi byl Polák Wojciech Kilar.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je přispět na Knihovní fond.

Co se knih týče, v předprodeji je nová kniha povídekKrvavé levandule. Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy či Zapomenuté příběhy 2 pro sebe, pro někoho jiného, nebo třeba jako dárek pro místní knihovnu. Můžete je mít i s osobním věnováním. Sada obou knih je dostupná se slevou. Konečně je také k dispozici MP3 CD s audioknihou.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: