Hostovaný příspěvek bývalého blogera, který má ke vztahu islámu a moderního světa hodně co říci.

Milí čtenáři! Hatema Berrezougu, Tunisana usedlého v Praze a dříve velmi čteného blogera na iDnes, vám asi nemusím představovat.

Dvě generace rodu Berrezougů

Když Hatem letos na jaře po neshodách s administrátory iDnes blogu odešel a smazal své články, dohodli jsme se, že zde časem uveřejním jeho chystaný text na téma vztahu islámského práva šaría a západního pojetí lidských práv.

První díl článku je již hotov. Je to čtení ne zrovna jednoduché, ale poučné. Dejme tedy slovo přímo Hatemu Berrezougovi.


Šaría vs. lidská práva aneb bít či nebít? To je, oč tu běží. Část I.

Je islámská legislativa (šaría) v souladu se Všeobecnou deklarací lidských práv? Pokud budeme vycházet z definice, že šaría je neoddělitelní soubor třech hlavních zdrojů; Korán, Sunna (Mohamedova tradice) a konsensus muslimských juristů (Ižmá´), tak odpověď je velmi JEDNOZNAČNÉ NE.

Kdyby ve skutečnosti byla islámská šaría v souladu se západním pojetím lidských práv, tak by si muslimští juristé jistě nedali tolik práce, aby vymysleli vlastní deklaraci, považující šaríu za: „.. jediný zdroj pro vysvětlení nebo bližší objasnění každého z článků této deklarace.

Oděná do právního rámce, Káhirská deklarace lidských práv v islámu z roku 1990 (anglická Wikipedia ohledně historie, plný text deklarace v angličtině), porušuje nejen lidskou svobodu, ale také představuje nebezpečný spasitelský útok vyvoleného společenství na veškeré ne-islámské systémy, když hned ve své preambuli uvádí, že:

Roli islámské Ummy (společenství bez hranic), které Alláh učinil jako NEJLEPŠÍ společenství…, které má naplnit své POSLÁNÍ, a to je VEDENÍ veškerého lidstva, které je zmatené kvůli různým a protichůdným vírám a ideologiím a poskytuje ŘEŠENÍ pro všechny chronické problémy této MATERIALISTICKÉ CIVILIZACE.“

PREAMBULE KÁHIRSKÉ DEKLARACE LIDSKÝCH PRÁV V ISLÁMU

Hned ve svém prvním článku, ve jménu ochrany lidských práv, diskriminuje deklarace nemuslimy a ateisty. První článek nejen jednoznačně vyloučil z lidské rodiny všechny lidi, kteří neuznávají žádné náboženství, ale jasně poukazuje na existenci jen jediného pravého náboženství – což je samozřejmě islám, který je jediným universálním garantem k dosažení lidské dokonalosti.  

Všechny lidské bytosti tvoří jednu rodinu, jejíž členové jsou podřízeni Alláhovi, a všichni jsou potomci Adama.…Pravá víra (samozřejmě se tím myslí jen islám, jelikož všechny ostatní víry jsou buď považovány za falešné, anebo zfalšované, poznámka H.B.) je zárukou pro pozvednutí této důstojnosti na cestě k lidské dokonalosti.“

ČLÁNEK 1 Káhirské deklarace lidských práv v Islámu

Život je Boží dar a právo na život je zaručeno každé lidské bytosti… je zakázáno vzít život druhému člověku kromě z důvodů, které jsou předepsány v šaríi.“

ČLÁNEK 2 Káhirské deklarace lidských práv v Islámu

Mezi důvody, kvůli kterým je povoleno vzít lidský život podle šaríi, patří odpadlictví a zabití odpadlíků, ženatých cizoložníků ukamenováním, a pokud takoví jedinci ještě k tomu patří k LGBT společenství, tak vyhazováním z nejvyšších budov. Na tom že i někteří členové tohoto duhového společenství podporují šaríu, je vskutku něco velice podivuhodného až stockholmského.  

Muslimové rádi pokrytecky poukazují na svobodu vyznání v Koránu, typu „Nebudiž žádné donucování ve víře“, „Kdo chce, ať věří a kdo chce, ať nevěří“, „Máte své náboženství a já zase to své“, přitom úmyslně lžou ohledně svobody vyznání a trestání odpadlíků v šaríi.

Ve všech islámských směrech, sunnitských a šíitských (i když mají ještě jiné varianty), a podle všech škol a shody juristů (Ižmá´), se odpadnutí trestá SMRTÍ. Samozřejmě poté, co selžou veškeré přesvědčující a argumentační metody typu hladovění a psychické týraní… Spousta islámských knih poskytuje všelijaké další „mírumilovné“ návody k rehabilitaci odpadlíka do té jediné pravdy a té jediné správné cesty v celém vesmíru.

Ibn Abbas vyprávěl, podle nejuznávanějších a „nejspolehlivějších“ sbírek hadíthů od Al-Buchárího a Muslima, že Mohamed pravil: „Ten, který změní svou víru (odpadne), zabijte ho“.

(Odkaz na anglický a arabský zdroj a další podobný hadís „zabil bych je, ale ne pomocí ohně„.)

A podle jiného vyprávění od ibn Masúda: „Krev (život) muslima, který věří v Alláha, a že jsem jeho Prorokem, je zakázána kromě toho ženatého muže, který cizoložil, toho, kdo zabije a toho, kdo se odvrátí od své víry a jde cestou odlišnou od většiny.“

(Odkaz na anglický a arabský zdroj, Buchárí a Muslim.)

Výše zmíněný výrok je často používán muslimy k umlčení opozice a menšinových skupin a nastolení názorové diktatury většiny.

Zajímavé je, že když se člověk zabývá dějinami vytváření islámské legislativy, časem pochopí, že pojem většiny či konsensu, je občas velice relativní, vzhledem k výskytu četných škol s velice protichůdnými směry. Tato realita je hodně vzdálená od idealizovaného pohledu prostého muslima, který hledí na šaríu jako součást dokonalého a neomylného božského zjevení. De facto i menšinový islámský směr či hnutí může byt prezentováno jako většinový názor, např. pod nátlakem toho či onoho vládnoucího kmene snažícího se prosazovat vlastní zájmy.

Názorným a současným příkladem je wahábbismus se svým velice intolerantním a násilným výkladem islámské legislativy, který je propagován napříč všemi kontinenty obrovskou mašinerií, i když se původně jednalo o menšinový názor.


Rodina je základ společnosti a manželství je základem rodiny. Muž a žena mají právo na uzavření manželství a žádné omezení kvůli rase, barvy pleti nebo národnosti jim v tom nemohou bránit.“   

ČLánek 5 Káhirské deklarace lidských práv v Islámu

Všimněte si úmyslného vynechání „omezení kvůli náboženství, jelikož islámská legislativa zakazuje manželství mezi muslimem a ateistkou či polyteistkou a povoluje muslimskému muži pouze manželství s ctnostnou ženou mezi Židovkami a křesťankami. Pokud jde o muslimskou ženu, má zakázáno vzít si nemuslima. To může jedině, kdyby muž konvertoval k islámu.

V opačném případě takové zakázané lásky a styky s nemuslimem vedou buď k vyloučení té či oné ženy z rodiny a následně z komunity za to, že si vzala „káfira“ či s ním chodila. V krajním případě je zavražděna ke znovunabytí cti rodiny, kterou poskvrnila. I když šaría paradoxně takový zločin odsuzuje, jelikož nesplňuje islámská pravidla k vykonání takového trestu, nemálo islámských zemí jej tiše toleruje a ani pachatele netrestá.

Tento článek naprosto vylučuje jakékoliv jiné vztahy kromě heterosexuálních. Všechny islámské právní školy trestají homosexualitu s nebývalou brutalitou. V Encyklopedii islámské právní vědy (odkaz na Amazon, česky nevyšla, pozn. MK) se pod tématem homosexualita píše:

Ibn Abbás vyprávěl, ze Prorok Mohammed říkal „Ty, které najdete provozovat homosexuální praktiky Lotova národa, zabijte je oba, jak toho aktivního i toho pasivního.“ A to potvrdil i šejch al-islám Ibn Tajmijja ve svých fatvách. Existuje naprostá shoda mezi prorokovými přáteli ohledně popravy homosexuálů. Lišili se pouze v tom, jakým způsobem by měla být poprava vykonána. Někteří řekli, že se mají ukamenovat, shodit z nejvyšší budovy ve městě, a zároveň během pádu kamenovat, anebo upálit.“

Encyclopedia of Islamic Law

Teď otázka, kterou si každý člověk obdařen rozumem a citem musí položit:  Jak může někdo tvrdit, že šaríi je v souladu se Všeobecnou deklarací lidských práv a svobod a zachovává lidskou důstojnost? Jako vážně, čím? Veřejným ukřižováním, ukamenováním, veřejnými popravami, utnutím končetin, veřejným bičováním, hladověním, psychickým týráním a Bungee jumpingem?!


„(a) Žena je rovnocenná muži v lidské důstojnosti a má svá vlastní práva a povinnosti (b) Manžel je odpovědný za chod a blaho rodiny.“

ČLánek 6 Káhirské deklarace lidských práv v Islámu

Tenhle je asi nejvtipnější článek ze všech a všimněte si toho žonglování se slovy, aby se vyhnuli větě, že žena a muž mají stejná práva, že jsou si rovní a rovnoprávní. Mluvit o lidské důstojnosti je v tomto případě výsměch lidské důstojnosti, hlavně když islámská legislativa povoluje bití žen za neposlušnost a odmítnutí sexuálního styku s manželem. Prostě řečeno, šaría povoluje nucený sex a domácí násilí. O podobné slovíčkaření se pokusila i Muslimská Obec v Praze, když obhajovala neobhajitelné ohledně známého koránského verše 4:34 „ A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte je z místa na spaní a bijte je! Jestliže vám jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody!

Co ve skutečnosti Tabarí psal, je, že ženy mají být poslušné ke svým mužům a konat všechno, co jim říkají, pokud jim nebudou přikazovat zakázané věci islámem a finančně se o ně postarají, za to se ženy nesmí povyšovat nad své muže a musí plnit své povinnosti. Nebyl si sice jist, jestli je bití žen přípustné ve vztahu k plnění domácích povinností, ale odmítání sexuálního styku manželky se svým mužem za bití stojí. A jde do takových detailů, jestli nesdílení lože s nimi skutečně znamená se s nimi nestýkat sexuálně, anebo se s nimi sexuálně stýkat, aniž by měl se ženou muž povinnost mluvit, čímž dává najevo svou přetrvávající zlobu, a až půjde spát, tak se k ní má otočit zády…

I když uváděl pozdější výklad Ibn Abbase, že se má používat dřívko na čistění zubů k převýchově neposlušných žen, nevyloučil použití hrubější síly pod podmínkou, aby kosti nebyly zlomeny a zasažen obličej! Pak ještě k tomu chápe odcizení v loži jako uvěznění ženy v domácnosti, dokud nepřestane rebelovat a půjde ven jen tehdy, když je to nutné, a to z legislativních důvodů. Důležité je pro Tabarího, aby ženy byly poslušné a hlavně povolily svá těla svým mužům a neodmítaly s nimi sexuální styk, a i kdyby ho přestala milovat, i když tohle plní, muž jí nemůže vyčítat, že už ho nemiluje, jelikož její srdce a náklonnost je v rukou Alláha.

Není divu, že muslimští „duchovní“ rádi poukazují na Mohamedovu tradici „Žena v žádném případě nesmí odmítat sexuální styk se svým mužem.“, „Ta, která tak činí, andělé ji budou proklínat až do rána…“

(Odkaz na anglický a arabský zdroj.)

Podle al-Qurtubího jsou muži spíš „ohniví tvorové“ a ženy jsou slabší „vodní tvorové“, a tedy muži jsou inteligentnější, silnější, a proto dostali větší podíl v dědictví a mají povinnost přikazovat, co je správné a zakazovat, co není. Uváděl také několik příhod, kdy ženy byly surově zbity; a to vše podpořené tradicí, která takové jednání vyzdvihuje.

Az-Zubajr doslova surově zbil svou ženu, Asmu, dceru Abu-Bakra, Mohamedova nejbližšího přítele a spojence, protože prý Zubajrovi ostatní muži vyčítali, že jeho žena chodí často ven, mimo domov, ve společnosti jeho další ženy.

Mohamed prý říkal: „Ať Alláh požehná člověka, který neustále nosí u sebe bič a ukázní svou rodinu.“ A při jiné příležitosti chválil jistou osobu za to, že nesundává hůl ze svých ramen.

Omar, druhý chalífa, říkával, že: „Muž nemá být tázán, za co bije svou ženu.“

Ibn Kathír rovnou začal svůj komentář tím, že je muž nejen zodpovědný za ženu, ale je její hlava a ten, který ji má srovnat a ukáznit, když se křiví, protože prostě muži jsou lepší než ženy. A ještě přidal výrok, který doposud muslimové používají, aby bránili ženám v osvojení vůdcovských rolí. Mohamed říkal: „Alláh proklíná národ, jemuž velí žena.“ A podle jiného vyprávění „Nikdy neprospěje národ, jemuž velí žena.“


Je těžké si uvědomit a přiznat, že zrovna tyhle nesmyslné středověké výroky a tradice neustále rozhodují o osudu milionů islámských žen a mají přímý vliv i na jejich absenci v klíčových rolích? Jako kdyby tohle nestačilo, šaría se ještě postarala o odepření práva žen na volný pohyb; zejména článek 12:Každý člověk má v rámci šaría právo na volný pohyb…“ a článek 23: „…Každý má také právo zastávat veřejné funkce v souladu s ustanoveními šaríi.

Kdyby si ti naši mládenci z Pražské muslimské obce a milióny negramotných a pologramotných muslimů jim podobných skutečně přečetli Tabarího, Ibn Kathíra a pojednaní četných uznávaných juristů, vykladačů a hadačů, museli by být úplně slepí, anebo špatně naprogramovaní, aby si neuvědomili, že zrovna oni nosí největší vinu na tom, že muslimská žena, a to ve většině islámských zemích, nemůže dosáhnout plnohodnotné role, aby skutečně přispívala k vybudování nové a zdravé společnosti.

A pokud se některým ženám podařilo, v některých islámských zemích jako v Tunisku, Alžírsku, Maroku, Sýrii a Jordánsku, je to jedině proto, že tamní diktátoři dali islámskou šaríu pod pokličku, jako kdyby neexistovala a přijali mnoho norem ze západního právního systému, což jim islamisti nejen vyčítají, ale i je prohlašují za nevěřící a vyrážejí proti nim do boje. Páchají teroristické útoky i proti obyvatelům těch zemích, protože s takovým rouháním souhlasili a přijali život v nevíře. O Malajsii ani nemluvě, koukejte, co se tam děje, jakmile wahhábismus začal drancovat její tolerantní společnost.

Kdo tohle všechno způsobil? Kdo za to všechno může? Ale prosím Vás, nehledejte daleko! Jo jo…, způsobila to ta nádherná a neomylná šaría, která dává návody i na to, jak člověka rozporcovat. Proto se nedivte, když se konvertita nebo běžný muslim po svém zasvěcení do islámské šaríi, dříve nebo později ocitne mimo svůj prostor a čas. Nikdo neubírá na úctě těm středověkým učencům, určitě měli i myšlenky, které v jejich době byly revoluční, ale také hodně z jejich myšlenek zabilo veškeré duchovno z islámu jako cestu či víru. Měly by být jen studovány, ale jejich myšlenky by měly zůstat s nimi a patřit do jejich doby, do jejich historie…

 To je to, co muslimům pořád nedochází, a možná i každému člověku, který se naivně snaží vzkřísit nějakou dávnou a slavnou minulost. Minulost se vzkřísit nedá, stejně jako mrtví. Člověk by se měl spíše naučit žít a poradit si se svou současností, najít v ní místo mezi ostatními a s nimi a vzhlížet do lepší budoucnosti pro všechny. Je škoda marnit svůj čas a připravit se o vlastní život, žitím životů mrtvých.

Proto milá konvertitko, která nemá tušení, o čem mluvím a milý nevděčný Arabe, který tohle ví, předtím i utekl, ale záměrně mlží a lže sám sobě a ostatním, jen tak dál, chvalte a poděkujte Alláhu pětkrát denně za to, že jste konvertovala k islámu anebo pracujete právě v zemích těch nevěřících, jejichž sekulární Ústava vás de facto chrání před bludy té samotné šaríi, o které hodně z vás pořád básní.

Hatem Berrezouga

Experimentální diskusní fórum k článku najdete zde. K přístupu vyžaduje registraci.

Zdroje:

Káhirská deklarace lidských práv v islámu z roku 1990

Výklad Koránu

Výklad Koránu podle Tabarího

Výklad Koránu podle Qurtubího

Výklad Koránu podle Ibn Kathíra

Islámská jurisprudence

Islámská jurisprudence podle čtyř právních škol, Fiqh al-Madháhib al-Arba´a, al-Džazírí.

Encyklopedie islámské jurisprudence, al-Mausúa al-Fiqhijja.

Jurisprudence podle Hanbelovské školy, al-Mužallah fil Fiqh al-Hanbalí, Mohamed Sulajmán al-Ašqar.

 Jurisprudence podle Malikovské školy, al-Fiqh al-Málikí we Deléiluhu. Al-Habíb bin Táhir

Jurisprudence podle Hanifovské školy,  al-Muhít al-Burhání. Ibn Mázah al-Buchárí

Jurisprudence podle Šafiovské školy, Omdat as-Sálik we Oddat an-Násik. Ibn Naqíb al-Masrí aš-Šafií

Jurisprudence podle Šafiovské školy, Omdat as-Sálik we Oddat an-Násik. Ibn Naqíb al-Masrí aš-Šafií


Hudební epilog

„Tančící derviši“ z Turecka, jeden z mystických směrů, které wahhábistům nevoní.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je přispět na Knihovní fond.

Právě vyšla nová kniha povídekKrvavé levandule, dystopie z občanské války v jižní Francii.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy či Zapomenuté příběhy 2 pro sebe, pro někoho jiného. Sada obou ZP je dostupná se slevou a všechny tři knihy ještě s větší slevou.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: