Ve velkém procesu v Madridu dostali katalánští politici dohromady sto let vězení. Jejich odsouzení vyvolalo v Katalánsku nepokoje, tvrdě potlačované policií.

Žaloba vinila politiky ze vzpoury, podvracení státu (sedición, pokud má někdo lepší překlad, ozvěte se) a zneužití veřejných financí při organizování samotného referenda, které bylo podle soudů nelegální. Španělský nejvyšší soud však ve svém rozsudku první skutkovou podstatu odmítl, protože podle něj nebylo nijak prokázáno, že by obžalovaní vyzývali k násilí. Tato skutečnost „ořezala“ udělené tresty zhruba na polovinu, protože za vzpouru by podle španělského trestního práva hrozilo 20-25 let vězení.

Rozsudky mezi 9 a 13 lety jsou i tak na evropské poměry dost drastické, zvláště vezmeme-li v úvahu, že hodně západních zemí vůbec nenásilné „podvracení státu“ jako trestný čin nemá. (Sloupek Leonida Beršického v Bloombergu – až na nezbytné kopnutí do Poláků a Maďarů vcelku věcný.) To je paragraf typický spíš pro totalitní státy a v Československu jsme se jej také hned v roce 1990 promptně zbavili. Zůstalo nám jen rozvracení republiky, které zní podobně, ale je násilné; tedy to, co ani u soudu v Madridu Kataláncům „nepřišili“.

Na lavici obžalovaných scházela osoba nejvyšší, bývalý katalánský premiér Carlos Puigdemont, který celý pokus o vyhlášení nezávislosti řídil a následně ze Španělska uprchl. Momentálně se nachází v Belgii, jejíž orgány řeší otázku, zda jej do Španělska vydat či ne. Sousední Německo jej svého času vydat odmítlo, protože považovalo obvinění z násilné vzpoury za neprokázané a španělské úřady do Německa jiné zdůvodnění pro zatčení Puigdemonta neposlaly. Podle španělského trestního práva není možné vést proces v nepřítomnosti obžalovaného, takže Puigdemont zatím nic „nevyfasoval“.

Klasické odvolání je v tomto případě nemožné, ale je skoro jisté, že odsouzení a jejich obhájci se pokusí napadnout rozsudek ještě u Ústavního soudu, což může a nemusí dopadnout v jejich prospěch. Španělský právní řád zná také institut milosti, kterou uděluje král na návrh ministra spravedlnosti. To by podléhalo poradě celé vlády.

Jelikož ovšem současná španělská vláda nezískala důvěru a v listopadu se budou konat předčasné volby (tento rok již druhé), je pravděpodobnost, že by ještě schválila udělení milosti v tak politicky palčivém případu, srovnatelná s pravděpodobností sněhové vánice v pekle.

Už se, pravda, jednou stalo, že odcházející vláda na poslední chvíli omilostnila kontroverzního jedince – byla to Zapaterova vláda roku 2011 a požehnaným trestancem byl vrchní bankéř Banky Santander Alfredo Sáenz Abad. (Jeho milost byla později částečně zneplatněna rozsudkem Nejvyššího soudu.) Tehdy, v roce 2011, však bylo před volbami patrné, že socialisté je prohrají na celé čáře – a také prohráli, poměrem 45 – 29 vůči lidovcům. Tentokrát si dělají naděje, že by opět mohli vyhrát, tudíž budou opatrní.

Update 20.10.2019 ve 13:00 – Upozornil mne jeden čtenář, že odsouzení by své tresty vykonávali v Katalánsku a že by je mohla předčasně na podmínku propustit místní regionální vláda, třeba už po roce či dvou. Už předtím by nejspíš mohli požívat i výhod typu „propouštění domů na víkendy“, což je přeci jen daleko lepší, než standardní věznice s ostrahou. Takže to „natvrdo“ v nadpisu článku se pravděpodobně nenaplní.

Nicméně součástí takových trestů je i mnohaletý zákaz výkonu veřejných funkcí, který místní vláda zrušit nemůže. U vrcholných politiků je to docela zásadní překážka profesního života. Tento druh postihu byl původně zamýšlen proti korupci, která je ve Španělsku velkým problémem; teď je tedy užíván jinak.

Odkaz na článek katalánských novin o podobné situaci – psáno ve španělštině.


Rozsudek vyvolal v Katalánsku pouliční protesty, davy dosáhly statisícových rozměrů, fotky a videa jsou jen těžko uvěřitelné.

Současně došlo k různým akcím občanské neposlušnosti, jako třeba k zablokování barcelonského letiště, byla vyhlášena generální stávka, na některých místech vznikly barikády, policie zareagovala velice tvrdě. Katalánské separatistické hnutí se obecně pyšní svojí nenásilností (na rozdíl od baskického), ale tentokrát začalo přibývat i násilí ze strany demonstrujících.

Když jsem vybíral titulek pro tento článek, říkal jsem si, zda to s tou formulací „Hongkong Evropy“ nepřeháním, ale některá ta videa jsou opravdu docela drsná. Čína to pořád ještě není, ale k téhle mezi by se snad západní státy neměly ani přibližovat.




https://twitter.com/denterd/status/1185498026456076288


https://twitter.com/oBaltaF/status/1185703051870515203

A „Best of“, které jsem našel na YouTube:

(Mimochodem, když už turecký reportér Ali Özkök, který se specializuje na blízkovýchodní konflikty, kritizuje chování španělské policie, je to docela vysoká laťka.)

Zatím se situace nijak nezklidňuje, spíš naopak, protože násilnější individua, která se v takovém davu vždycky vyskytnou, podobné eskalace milují a berou je jako pobídku řádit ještě více. A těch policistů není tolik, aby dokázali zastrašit odhadem půl milionu stávkujících.

I některé detaily jsou znepokojující. Použití gumových projektilů (ve většině Evropy zakázaných) vedlo u jednoho protestujícího ke ztrátě oka. A soud nařídil uzavření webových stránek a účtů na sociálních sítích organizace Tsunami democrátic, které sloužily ke koordinaci protestů. Zdůvodnění? Vyšetřování terorismu, jehož detaily jsou utajované.

Mimochodem, vymazat Tsunami democrátic z internetu se zatím nepodařilo, na to je Španělsko moc malý pán. Nyní hostují na GitHubu, což je původně čistě technický server, kde programátoři z různých koutů sdílejí svůj open-source kód; dnes patří Microsoftu, ale zrovna tamní programátorská komunita patří k těm nejsvobodomyslnějším. Ani Twitter zatím neposlechl.


Co k tomuhle šílenství dodat?

Některé státy mají problém zvládat své vnitřní problémy, které přitom nejsou nijak unikátní. Separatistických hnutí je po Evropě asi dvacet, některá z nich významná (skotské, vlámské, jihotyrolské). Brexit samotný je jedna velká separatistická akce, navíc trpce rozdělující národ až na úroveň rodin. Ale i takové záležitosti umí většina zemí zvládat, aniž by hořely ulice, tekla krev a šatlavy se plnily podvraceči státu. Prostě se trochu kecá v parlamentu a na sociálních sítích létají nálepky, ale nic horšího.

Současný stav v Katalánsku je jenom výsledkem dlouhé série chybných rozhodnutí – snahy potlačit separatistické tendence silou. Přitom vůbec není jasné, zda by v případném referendu o odtržení většina místních hlasovala pro. Snadno by to mohlo skončit jako ve Skotsku poměrem 45-55, protože v regionu žije dost lidí, kteří se za Katalánce ani nepovažují, nebo lidí narozených ve smíšených rodinách. Nezávislost podporují spíše bohatší vrstvy a etničtí Katalánci, kterých zase není tolik. (Něco jsem o tom psal zde, najděte si sousloví „katalánská otázka“, tam začínají čísla a grafy.)

Ale Španělsko, pozůstatek velkého impéria, má natolik „zhužvenou“ ústavu, že uskutečnit takové referendum je prakticky nemožné – musel by s ním souhlasit celý zbytek Španělska. Což vzhledem k tomu, že Katalánsko je jedním z ekonomicky nejsilnějších regionů a jeho daně pomáhají udržet v provozu regiony jiné, zbytek Španělska prostě neudělá. Toto by se dalo řešit jedině změnou ústavy.

Takže situace – v absenci reálného práva na politické sebeurčení – nutně časem zdegenerovala k občanské neposlušnosti na straně jedné a pendrekovým orgiím na straně druhé. To je chyba celého systému, to se nedá zažehlit poukazy na to, co je technicky vzato legální a co ne. Kdejaká sviňárna v historii byla legální.

Přál bych si, aby v Bruselu měřili trochu rovným metrem a za tyhle akce kritizovali Španělsko aspoň stejně, jako Polsko a Maďarsko, ale raději víc. Protože přes všechny chyby, které strany jako PiS nebo Fidesz mají, zatím svoje země do takových těžkých krizí nedovedly.

Obávám se ale, že se tak nestane. Španělští politici jsou totiž tzv. dobří Evropané. A mezi velmi tvrdé odpůrce katalánské nezávislosti patří Ciudadanos, liberální (heh) strana, která sedí v Evropském parlamentu ve frakci Renew Europe s hnutím Emmanuela Macrona (a taky Andreje Babiše).

Ach ano, Macron, další pendrekový král. Liberalismus s takovými výsledky je opravdu neprodejné zboží. Když už jste ti dobří Evropané, nechtěli byste jednat aspoň trochu po evropsku?

Experimentální diskusní fórum k článku najdete zde. K přístupu vyžaduje registraci.


Hudební epilog

Mury“ byly neoficiální hymnou polské Solidarity.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je přispět na Knihovní fond.

Právě vyšla nová kniha povídek – Krvavé levandule, dystopie z občanské války v jižní Francii.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy či Zapomenuté příběhy 2 pro sebe, pro někoho jiného. Sada obou ZP je dostupná se slevou a všechny tři knihy ještě s větší slevou.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: