Omezit vazby s Čínou určitě jde, ale znamená to, že některé problémy musíme začít řešit sami, i když se nám třeba nechce.

Slovo „decoupling“ má hodně významů, ale v kontextu vztahů s Čínou se začalo používat teprve nedávno. Vševědoucí Google nám řekne docela přesně kdy: v září 2018, tedy před rokem a půl.

Frekvence hledání výrazu „us china decoupling“

To je velká změna trendu, protože cca čtyřicet let předtím se provozoval pravý opak – outsourcing, přesun všeho možného do Číny a dalších zemí, kde byla pracovní síla levnější a různé zákony laxnější, případně vůbec neexistující. Najednou přišla epidemie a s ní zjištění, že

a) životně důležité výrobní procesy, jako třeba produkce zdravotnického materiálu, probíhají na opačném konci světa, se všemi komplikacemi a nejistotami, které z toho plynou,

b) kromě boje s virem probíhá i další boj o to, s jakým P.R. a dlouhodobou pověstí se z téhle krize jednotlivé státy a vlády vynoří.

Tím se myšlenka na decoupling, jedno z hlavních témat Trumpovy administrativy, stala urgentnější. (Mimochodem, jde asi o jediné Trumpovo téma, se kterým vyslovuje souhlas i většina příznivců americké opozice.) Evropa stála ještě loni stranou, ale letos už se tou myšlenkou zabývá také, stejně jako Japonsko.


Tohle je zajímavé téma, protože jeho ekvivalenty se dají najít i jinde. Například decoupling se Saúdskou Arábií a decoupling s Čínou mi dávají zhruba stejný smysl.

Obecně musíte u vzájemného obchodu počítat s tím, že k dodanému zboží dostanete také „přídavek zadarmo“ v podobě politického vlivu opačné strany. V případě zemí, kde státní a soukromá sféra silně prorostly navzájem, je tenhle efekt silnější. U Saúdů to znamená export wahhábismu. U Číňanů pak zjistíte, že jejich politická tabu se začínají roztahovat mimo hranice Číny. (Americké aerolinky odstranily celosvětově Tchaj-wan ze seznamu zemí na svých stránkách, americká basketbalová liga NBA narazila na skutečnost, že jeden z manažerů houstonského klubu Rakety napsal prohongkongský tweet, Disney odstranil tibetského mnicha z filmu Doctor Strange.)

Samozřejmě je ten efekt navíc přímo úměrný tomu, jak velká a silná daná protistrana je. Saúdi se v dnešním světě, kde se ropa těží na každém rohu, dají nahradit podstatně snáze než Čína. Tudíž musejí být při prosazování svého vlivu trochu opatrnější a zdrženlivější než dřív.

Některým lidem je to jedno, hlavně, že vydělávají. Jiní s takovým vývojem mají problém a nechtějí podřídit vzájemnému obchodu úplně cokoliv. Osobně si myslím, že by se vzájemnému obchodu cokoliv podřizovat nemělo. Z pohledu dlouhodobých vztahů je nevýhodné vypěstovat si pověst – eh, řekněme to slušně, děvenky – která výměnou za příslušné hmotné výhody kývne na všechno, co po ní chtějí. Je lepší mít nějaké principy; lidi pak s vámi jednají s větším respektem. To má cenu samo o sobě, ale navíc si myslím, že větší respekt znamená v konečném důsledku lepší výsledky při vyjednávání.

Úplně bez kompromisů se ale neobejde nic a v případě decouplingu s Čínou a spol. je otázka, jak by se dal zkřížit s ekologickými plány současné Evropské komise, zvanými Green Deal.


Skoro každý úspěch v sobě skrývá zrnka zkázy, nebo aspoň velkých problémů. V průběhu posledních padesáti let přijal tenhle kontinent spoustu ekologických norem a zákonů, v jejichž důsledku se vyčistily zdejší řeky a vzduch. Až potud tedy jednoznačný úspěch. Ostrava roku 2020 je rozhodně čistější a příjemnější město k životu než roku 1990.

Zrnko zkázy spočívá v tom, že tenhle úspěch v mnoha případech nespočíval v technické inovaci (dělat věci čistěji, bezpečněji, efektivněji), ale v prostém přesunu oněch problémových provozů do zemí, které jsou na tom ekonomicky hůř, tudíž si nemůžou moc vybírat a musejí dělat špinavou či nebezpečnou práci za nás – a „na nás“.

Zavedení elektrických lokomotiv je inovace. Jejich provoz, na rozdíl od parních, neznečišťuje centra měst (foto Miroslav Tomeš, CC BY 3.0)

Klasický případ je hutní prvovýroba. Můžete produkovat bio steaky a bio okurky, ale bio ocel nevyrobíte, k tomu je potřeba koks (a alternativní technologie zatím nejsou). To je špinavá, zaprášená, krajinu poškozující aktivita, takže skončila kde? V Číně, která v současné době vyrábí 51 % světové oceli, více než všechny ostatní státy světa dohromady.

Přesun průmyslové výroby do Číny nebo jiné země není inovace, jenom přehození problému někam jinam, kde ho nemáme na očích. Továrna v Yangtze, CC BY 2.0 de

Jenže vyspělá civilizace, ani ta evropská, se bez oceli neobejde, tudíž máme reálně na vybranou jenom ze čtyř možností:

  • smířit se s tím, že jsme si udělali strategickou závislost na Číně výměnou za to, že příslušné provozy smrdí někde u Guangdongu a ne v Porýní,
  • pokusit se ten průmysl vybudovat v jiných, patrně ještě chudších zemích, kde je ekonomika vepsí, ale kde je zároveň dost nerostných surovin (Kongo? Jižní Afrika?). Taky tam zároveň bývá hodně korupce, takže závislost na čínských soudruzích vyměníme za závislost na africké oligarchii. Ale kdo ví, třeba je africká oligarchie lépe „manažovatelná“ než strýček Si,
  • vrátit aspoň část toho průmyslu do Evropy a pro změnu se smířit s tím, že koksárny a spol. nejsou žádná zelená utopie a veškerá opatření, která se kolem nich dají udělat, zmírní škody na životním prostředí jenom částečně,
  • vzdát se té vědeckotechnologické vyspělosti a začít smršťovat ekonomiku (degrowth), což je myšlenka na radikální levici nesmírně populární, ale nevěřím, že sami její příznivci dokážou dohlédnout všech jejích následků. Každopádně pohledem na nepopularitu současných proti-korona opatření, které jsou velmi malé a omezené proti tomu, jak by vypadal opravdový utopický degrowth, lze usoudit, že myšlenka řízené demontáže ekonomiky ve jménu zelených cílů je dokonce i v Německu či Švédsku prostě neprosaditelná.

V tomhle čtyřstranném dilematu jsem osobně příznivcem bodu číslo tři. Ne proto, že bych nenáviděl přírodu a toužil dýchat na procházce prach z ocelárny. Ale proto, že by nás to skutečně přimělo inovovat. Věřím, že i ta ocel nebo chemikálie jdou vyrábět lepšími a čistějšími způsoby, jenom jsme neměli moc velkou motivaci ty lepší způsoby hledat. Nejsilnějším atributem západní civilizace byly vždycky mozky a vynalézavost, ne peníze. Peněz, těch mají dost i v té Saúdské Arábii, ale myšlenkově jsou tam naprosto sterilní.

Pak je tu ale ještě jedna věc, a to, že bod číslo tři je realizovatelný a přitom aspoň nesmrdí pokrytectvím. Jako staromilský typ konzervativce nerad zůstávám něco někomu dlužen. To, co si exportem špinavých provozů do ciziny vytváříme, je určitá forma nepeněžního dluhu, o kterém ani nevíme, kdy a jak jej budeme náhle nuceni splatit. Když právě Čína před pár lety zastavila dovoz odpadků z ciziny ke zpracování a recyklaci, způsobilo to v Evropě i v Americe velké logistické otřesy.

Taková překvápka si člověk může ušetřit jedině tak, že svoje problémy neoutsourcuje ven.

Diskusní fórum k článku najdete zde. K přístupu vyžaduje registraci.


Hudební epilog

Starý J.R.R.Tolkien neměl vědeckotechnickou civilizaci moc rád a Železný pas se stal v jeho díle symbolem zla. Nicméně pokud je mi známo, každodennímu užívání průmyslových výrobků se sám také nijak nevyhýbal.

Vysněná Středozemě je krásná, ale v reálu by ti hobiti nejspíš pomřeli hladem, případně vytvořili tvrdě feudální společnost poněkud mordorského charakteru.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je přispět na Knihovní fond.

Právě vyšly Zapomenuté příběhy 3. Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy či Zapomenuté příběhy 2 pro sebe, pro někoho jiného. Sada všech tří ZP je dostupná se slevou a všechny knihy dohromady ještě s větší slevou.

Pro lidi v karanténě nyní platí slevový kód darekdokaranteny, můžete jej využít i jako dárek pro někoho jiného, kdo dostal karanténu nařízenou. Je to sleva 30 % na všechno, včetně sad knih.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: