O polarizaci a těsně dopadajících volbách.

Včerejší polské volby dopadly těsným vítězstvím současného prezidenta Dudy nad varšavským primátorem Trzaskowskim. Je zajímavé, že Duda je v postkomunistické éře teprve druhým polským prezidentem, kterému se podařilo obhájit mandát. Komorowski prohrál, Wałęsa prohrál, Kaczyński zahynul při letecké havárii, jenom Kwaśniewski dokázal v roce 2000 vyhrát znovu, a to dokonce v prvním kole.

Reakce jsou očekávatelné. Někteří slaví, jiní vyhrožují přestěhováním do České republiky (opravdu!), inu jako obvykle. Ale poměr 51:49, kterým volby zase jednou skončily, je tak trochu nanic. Druhá kola dopadají podobně těsným poměrem častěji. Naše poslední prezidentské volby skončily skoro přesně tímtéž poměrem hlasů jako polské, soudem zrušené druhé kolo rakouských voleb roku 2016 ještě těsněji.

Přitom je nápadné, že v prvních kolech těch samých voleb byl mezi kandidáty značný odstup (PL: Duda 43 %, Trzaskowski 30 %, CZ: Zeman 39 %, Drahoš 27 %, Ö: Hofer 35 %, Bellen 21 %), což naznačuje, že v druhém kole volby hodně lidí hlasovalo spíš proti nějakému kandidátovi než pro toho svého.


Musím říci, že ve mně hlodá pocit, že takový systém není úplně OK a že by bylo na místě jej nějak “vytunit”. Kdyby to byl motor, určitě se v něm už vrtají inženýři, aby nedělal takové rány.

Hlavní negativní důsledek je pitomá, blbá polarizace mezi pozicemi, které spousta lidí ani nezastává, jenom jsou do nich nahnáni logikou zápasu o moc. Hodně poslední dobou píšu o cancel culture a myslím si, že není úplná náhoda, že je tak silná zrovna v anglosaském prostoru. Ty systémy dvou stran, které jsou pro anglosaské pojetí demokracie typické, degenerují politickou soutěž na něco mezi sportovním utkáním a válkou. Pak není divu, že na Twitteru narážíte na intelektuální rowdies, jejichž hlavní zábavou je vymlátit duši z někoho, kdo nešťastnou náhodou zabloudil do jejich sektoru.

Když sledujete ty politické boje v médiích, máte dojem, že národy se rozdělily do znepřátelených, znenáviděných kmenů, které se jednoho dne pustí do občanské války. Přitom to tak není; ty skutečně radikální postoje zastává jen několik procent lidí a mezi nimi je něco, co autoři studie “Hidden Tribes” nazvali vyčerpaná majorita. Ten termín je neuvěřitelně výstižný a vsadil bych se, že při jeho přečtení teď většina čtenářů pokývala hlavou: to jsem přeci já!

V reálném světě tvoří obyvatelstvo něco jako spojité spektrum a je politicky rozházeno po celé mapě. Bavíte-li se s lidmi, narazíte třeba na liberála, který chce omezit imigraci z Afriky, národovce, který má rád gaye, ochránce životního prostředí, kterému genderová politika leze krkem, nebo i levičáka, který podporuje právo držet a nosit zbraně. Jednotliví lidi do těch jednoduchých, stereotypních stranických škatulek zas tak moc nezapadají.

Ale volby je nutí obléct nějaký dres a v případě binární volby “Losna nebo Mažňák” jsou ty dresy jenom dva. A někteří se s tím dresem tak ztotožní, že začnou druhou stranu opravdu nenávidět a představovat si ji jako ďábly na pochodu.

Nevyhnutelným důsledkem v případě porážky pak je …

To se mu to kecá, z opačného konce světa; ale má pravdu.


Ani v Čechách vůči tomu nejsme imunní. Už v roce 2013 před druhým kolem historicky první přímé prezidentské volby bylo nápadné, jaké hysterii lidi propadali. Rok 2018 byl ještě horší.

Toto je velká designová chyba. Přístup “vítěz bere všechno” jde proti základnímu principu demokracie, kterým je reprezentace různých názorů. 1:0 je sice technicky vzato taky reprezentace, ale strašně hrubá. Zisky a ztráty jsou příliš velké, hraje se o neúměrně vysoké sázky. Kdo prohraje, byť jen o pár hlasů, přišel o hodně. Poražená strana se pak má tendenci mstít v rámci institucí, kde má převahu, což jsou v tom anglosaském světě třeba univerzity, ale šíří se to i jinam. Schválně by mě zajímalo, kolik lidí může dneska ve Varšavě v klidu říct u firemního oběda, že volili Dudu.

Další negativum je, že do takového souboje vstupují prvky “kulturní války” a adekvátně se vyhrocují. Teď v Polsku to byly otázky jako potraty, LGBT apod. Hlavní dva protikandidáti se od sebe chtějí odlišit co nejvíce, takže zaujímají naprosto razantně protilehlé postoje, které přitáhnou maximum mediální pozornosti. A ten, kdo vyhraje, je pak zavázán ten program realizovat. Což také může znamenat realizaci extrémní pozice v něčem, u čeho by širší veřejnost dala přednost nějakému kompromisu. Pak to za pět let změní, volby dopadnou o pár procent jinak, a dojde k prudkému přepólování. Je to jak držet jednu ruku v horké vodě a druhou ve ledové – teoreticky dobrý průměr, prakticky utrpení.

Toto je špatně fungující mechanismus a myslím, že by stálo za to uvažovat nad tím, jak jej vylepšit.


U některých otázek je nutné se s binárním charakterem hlasování smířit. Nelze například být i nebýt členem EU, nebo být napůl monarchií a napůl republikou.

U prezidentského úřadu bych si ale uměl představit mechanismy, které vůli voličů respektují trochu více. Například bychom mohli mít jen jednokolovou volbu s tím, že nezíská-li nikdo přes padesát procent hlasů, rozdělí se funkční období mezi několik nejúspěšnějších kandidátů. Třeba mezi tři nejlepší, s případnými dodatečnými podmínkami, např. aby ten třetí měl aspoň deset procent. A každý by si na tom Hradě odkroutil poměrnou část času, podle toho, kolik procent hlasů dostal. Jeden třeba tři roky, druhý dva.

Toto není technicky až tak velký problém zařídit, protože v zemích jako ČR nebo Polsko prezident nezodpovídá za dlouhodobé projekty typu výstavby dálniční sítě. (USA nebo Francie, kde má prezident exekutivní moc, jsou jiný oříšek.) Výhody ale vidím velké.

Jednak by nikdo nebyl nucen volit “menší zlo”; ale hlavně by takový volební model generoval daleko lepší kandidáty. Najednou by totiž ten člověk musel prodat sám sebe a svoje myšlenky, ne jenom to, že ve druhém kole snad dokáže dát dohromady o trochu širší koalici než jeho oponent. Přestalo by se vyplácet zákulisní taktizování a hledání nepříliš výrazných osobnosti, jejichž hlavní výhodou je to, že nasírají méně lidí. Větší šanci uspět by měli lidé, kteří jsou osobnosti skutečné.

Další výhody? Velká část voličů by také byla aspoň po nějaký ten rok či dva nahoře reprezentována někým, o koho opravdu stojí, ne jenom někým, koho volili s kolíčkem na nose. A jelikož by jednotliví uchazeči soutěžili s více protikandidáty, nenavádělo by je to do binárních situací “já jsem anti-Zeman, anti-Duda, anti-Hofer”.

Mělo by to jednu nevýhodu: vítěz by nemohl příliš slavit. Jeho zisk by nebyl absolutní, žádný Čingischán triumfálně přehlížející zástupy kvílejících a pokořených nepřátel.

Ale za sebe říkám, že bez toho bych se jako volič klidně obešel. Chvilku si to člověk užije, pokud jeho strana vyhrála, ale ta dlouhodobá negativa za to nestojí.

Diskusní fórum k příspěvku najdete zde.


Hudební epilog

Kytarová meditace…


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je přispět na Knihovní fond.

Právě vyšly Zapomenuté příběhy 3. Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy či Zapomenuté příběhy 2 pro sebe, pro někoho jiného. Sada všech tří ZP je dostupná se slevou a všechny knihy dohromady ještě s větší slevou.

Pro lidi v karanténě nyní platí slevový kód darekdokaranteny, můžete jej využít i jako dárek pro někoho jiného, kdo dostal karanténu nařízenou. Je to sleva 30 % na všechno, včetně sad knih.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: