Něco málo k institucím a ke slabinám, které vykazují vůči Digitálnímu Molochovi.

Paul Graham se ve své eseji zmiňoval o univerzitách, které dříve sloužily jako útočiště nekonvenčních jedinců a o tom, že tuhle roli pozvolna vyklidily, minimálně v anglosaském světě. U toho bych se chtěl zastavit.


Před mnoha lety jsem seděl na letní zahrádce se svým bývalým školitelem z matfyzu, profesorem K., a on mi líčil své mládí za časné husákovské normalizace. Byl tehdy odborným asistentem na matfyzu, a, dle jeho slov: “Držel jsem se tam zuby nehty, protože na katedře byli docela normální lidi, se kterými se dalo otevřeně mluvit. I ten místní komunista byl vcelku hodný a nikoho neudával. Kdežto venku, tam panoval duševní koncentrák.”

K. je hodně nezávislý jedinec. Když se po něm chtělo papírování, s oblibou vymýšlel různé švejkoviny, ze kterých si úřady zoufaly. Pokud tedy našel na tehdejším matfyzu útočiště, asi to nebyla náhoda. Samozřejmě i na MFF UK se tehdy musely absolvovat různé podivné předměty typu Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, ale povaha tvrdých věd obecně neumožňovala zamořit je “bullshitem” příliš.


Magisterské studium na MFF UK jsem absolvoval v letech 1996-2001 a tehdy jsem se tam cítil jako ryba ve vodě. Jediný nedostatek, který ta škola měla, bylo naprosto mizivé množství spolužaček.

Tehdejší charakter Univerzity Karlovy se trochu lišil od dnešního. Byl jaksi více starosvětský, jako by to byla (to teď myslím převážně dobře, abychom si rozuměli) směsice řeholního řádu a alchymistické lóže. Takové ty stereotypní věci jako taláry, tituly, insignie na krku hodnostářů, latina na diplomech, to se všechno zachovalo dodnes, ale tehdy působily trochu organičtěji.

Součástí té starosvětské tradice bylo i vertikální uspořádání akademické obce, ve které byli řadoví posluchači nepochybně zcela dole. Mělo to svoje nevýhody. Například pokud se tehdy nějaký učitel rozhodl šikanovat studenta, těžko se tomu dotyčný ubránil. Pár takových jedinců bylo na každé fakultě a jejich přístup perfektně ilustruje následující komiks.

Zdroj, a vůbec – komiks Bugemos můžu jedině doporučit

Ale většina učitelů svého postavení nezneužívala. A jedna z tehdejších hodnot, která poměry vylepšovala, bylo důsledné uznávání studentů coby dospělých lidí, kteří si svoje záležitosti řeší sami. Žádná infantilizace a sklon zacházet s nimi jako s dětmi. Pro prváky zvyklé na středoškolské poměry to byl tak trochu náraz, ale většinou se s tím srovnali dobře. Kdo ne, vyletěl.


Na současných vysokých školách pozoruji trend, který je v anglosaském světě daleko rozvinutější: začínají pomalu přebírat korporátní manýry. Zatím ne úplně, je to pozvolný trend, ale skoro každá fakulta už si dělá nějaké P.R. navenek a to P.R. přestává být odlišitelné od P.R. běžného mobilního operátora nebo lobbovací firmy. Letáky na křídovém papíře, optimistické slogany, barevné obrázky z komerčních fotobank, všudypřítomné odkazy na sociální sítě, e-shopy s propagačními předměty.

Tak schválně, poznali byste na čelní webové stránce Univerzity Karlovy, že nejde o nějaký běžný informační portál, ale o prezentaci unikátní, skoro sedm set let staré instituce? Latina, taláry a diplomy na ručním papíře z Velkých Losin nám ustoupily do pozadí. Školní web se ve snaze o maximální modernitu stal poněkud tuctovým.

Příčiny tohoto vývoje jsou různé, ale asi v tom bude hrát roli skutečnost, že vysokých škol je dnes strašlivě mnoho (jen si to proklikejte – čtyři záložky) a pro mladého Čecha je navíc velice snadné studovat v zahraničí. Situace se tedy převrátila – místo aby se osmnáctiletý maturant ucházel o studium na vysoké škole, musí se ta škola tak trochu ucházet o něj.

Potřebujete-li jako instituce provozovat P.R. navenek, zkopírovat korporátní přístup je asi to nejjednodušší, co můžete udělat, protože korporace to mají “zmáknuté”. Jejich prosperita záleží na tom, vloudit se lidem po celém světě úspěšně do peněženky, pokud možno nejen jednorázově, ale natrvalo. Která to nezvládla, ta už dnes nejspíš neexistuje.

Jenže spolu s korporátním P.R. můžete importovat i další rysy typické pro velké firmy. A jelikož velké firmy jsou (v Grahamově smyslu) konvenční skrz naskrz, může adoptování jejich mentality poškodit vaši kapacitu nezávislého myšlení.

Jeden z takových rysů je povrchní pozlátko, které s P.R. úzce souvisí. Velké firmy se hrozně rády viditelně hlásí k různým dobře znějícím heslům a kauzám, zejména když je to nijak neohrožuje a nic to nestojí (nasejřit čínskou komunistickou stranu si nedovolí víceméně nikdo, čest výjimkám). To je velmi konvenční vzor uvažování.

Dalším takovým rysem je ohromný strach z negativní publicity. Existuje mýtus, že sloni se bojí myší. V případě velkých firem to není mýtus, bez téhle podivné přecitlivělosti by měl Digitální Moloch utrum.

Povšimněte si, že ty dvě věci spolu souvisí. Čím více těch sladce znějících závazků si veřejně naložíte, tím více budou různí aktivisti sledovat, jestli jste při poskakování po panákovi současných společenských tabu neudělali přešlap, a vymáhat tresty v případě, že ano.

No, a do podobné situace se dostane každá univerzita, která akceptuje tento druh korporátního myšlení. Čím více různých inkluzivit, udržitelností, společenských zodpovědností a misí si vetkne do štítu, tím většímu dozoru bude podléhat a tím více se bude bát, že ji někdo na sociálních sítích veřejně zostudí za porušení tohoto kodexu nějakým zaměstnancem X.

A to je špatná zpráva pro heretiky a svébytné myslitele všeho druhu, kteří bez porušování kodexů nemohou žít. Právě proto by univerzity k tomuhle druhu žvanivě pozlátkového P.R. sklouzávat neměly.


Další záležitost, která působí jako faktor posilující konvenčnost na vysokých školách, je způsob financování projektů.

V grantových systémech jste velmi závislí na tom, co si o vás myslí vaši kolegové sedící v různých komisích. To se dá trochu odbourat anonymizací žádostí, aby komise nevěděly, o kom právě rozhodují. Ale v menších oborech, kde je odborníků je pár, ta anonymizace moc dobře nefunguje – studují-li nějaký druh prvoků jen na dvou pracovištích široko daleko, dost snadno si domyslíte, která žádost je od koho. Kromě toho i tady dochází ke konvenčnosti aspoň na úrovni tématu, které projekt řeší (věda podléhá všelijakým módám), nemluvě o jeho provedení. Je-li váš tým genderově vyvážený, ocitnete se o pár bodíků blíže ke slíbené dotaci, atd.

Nu, a jste-li řadový vědec či profesor, pro kterého je grantový systém důležitým prvkem jeho kariéry, pak máte docela dobrou motivaci “držet ústa a krok”. Pokud byste se třeba zastali kolegy, kterého se rozhodla nějaká skupinka za jeho výroky zkoupat, mohlo by se stát, že s další žádostí o grant pohoříte… Běžní lidé mají na tenhle druh nebezpečí dobrá tykadla a zalézají do ulity jen při náznaku toho, že by se mohlo něco dít.

Zkrátka, grantový systém má velké slabiny a pokud chceme podpořit nekonvenční vědce, měli bychom uvažovat nad nějakými alternativami.


Alternativy mě napadají minimálně dvě. Ani jedna není úplnou náhradou, budou fungovat spíš u menších projektů. Urychlovač částic za miliardu eur tímhle způsobem postavit nejde. Ale menší projekty jsou také zajímavé a někdy se stanou semínkem velkého skoku vpřed.

Ta první alternativa jsou ceny (prizes). Vesměs vypsané s konkrétním cílem a konkrétní částkou odměny, někdy jen pro vítěze, jindy pro tři nejlepší týmy atd.

Nevýhoda tohoto postupu je, že jednotliví soutěžící musejí svoji aktivitu pokrývat z vlastních zdrojů; to je velké omezení a možná by součástí průběhu soutěže měl být třeba přístup k vybavené laboratoři či dílně. Na druhou stranu, tímhle způsobem vznikají naprosto originální konstrukce, třeba rukavice překládající znakovou řeč do slov.

Hodně takových cen vypsala NASA, s velmi zajímavými výsledky; je možné, že právě tyhle ceny popostrčily soukromý sektor do závodu o vesmír. Podobně existuje například cena pro toho, kdo dokáže prodloužit život laboratorních myší (Methuselah Mouse Prize).

Hlavním pozitivem tohoto přístupu je, že soutěžící se snaží vyrobit něco, co skutečně funguje, a ne hezkou závěrečnou zprávu pro grantovou komisi (ideálně ve formátu PowerPoint). Hlavním negativem je asi to, že sponzorů pro takové projekty je málo. Ale ten princip se mi velmi, velmi líbí. Kdybych byl miliardářem, ročně bych třeba deset milionů na takové vědeckotechnické soutěže vydal. Už jenom pro potěšení z toho, co ti lidi vymyslí.

Další alternativa je crowdfunding, kdy zdrojem financování jsou tisíce obyčejných lidí – nemilionářů. Nemýlím-li se, tímto způsobem je financován projekt TAME, ve kterém bude profesor Nir Barzilai studovat otázku, zda metformin, běžný a levný lék nasazovaný při lehčí formě diabetu 2. typu, nemá náhodou nějaké omlazovací účinky na organismus. Oni totiž diabetici léčení metforminem vykazují nižší celkovou míru úmrtnosti, což je zajímavý efekt, naznačující vyspravení metabolismu.

Crowdfunding je, na rozdíl od cen, také docela dobrý na projekty uměleckého rázu – vydávání knih, divadlo, publicistiku, hudbu apod. Řadí se sem projekt Substack, americký server pro nezávislé komentátory, který jim umožňuje vybírat příspěvky přímo od čtenářů a má je chránit jak před nátlakem redakcí, tak před snižováním úrovně obsahu při “honění kliků”. Útočiště tu našli komentátoři jako Andrew Sullivan, Matt Taibbi a Yascha Mounk, vesměs zajímaví, ale tzv. kontroverzní lidé.

“Podpora davem” je něco, co udržuje v provozu i server Kechlibar.Net. První kniha, Zapomenuté příběhy, vznikla na základě veřejné sbírky na serveru HitHit, a přízeň čtenářů, projevovaná příspěvky na Knihovní fond nebo nákupy knih, je naprosto zásadním opěrným prvkem existence serveru. Nejenom v tom finančním slova smyslu, ale i emocionálně. Víte-li, že máte příznivce, kteří za vámi stojí natolik, že jsou ochotni kvůli tomu mírně zredukovat svoje jmění, daleko snáze se vám čelí nepříznivým až agresivním reakcím od protivníků. To je něco, co žádný grant ani cena nahradit nemohou.

Cesta crowdfundingu má jediné riziko, zato však veliké. Nesmí se stát, že by banky nebo firmy vydávající platební karty přistoupily plně na progresivní pravidla hry a začaly odmítat zprostředkování plateb na základě politicky motivovaných blacklistů. První vlaštovky už se objevily loni, i když neúspěšné. Dost možná se jim bude potřeba do budoucna bránit zákonem.

Diskusní fórum k příspěvku najdete zde.


Hudební epilog

Velmi, velmi zvláštní skupina založená na staroindické a antické mystice.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je přispět na Knihovní fond.

Právě vyšly Zapomenuté příběhy 3. Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy či Zapomenuté příběhy 2 pro sebe, pro někoho jiného. Sada všech tří ZP je dostupná se slevou a všechny knihy dohromady ještě s větší slevou.

Pro lidi v karanténě nyní platí slevový kód darekdokaranteny, můžete jej využít i jako dárek pro někoho jiného, kdo dostal karanténu nařízenou. Je to sleva 30 % na všechno, včetně sad knih.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: