Něco málo o Beskydech.

Vážení a milí, dnešní článek také nebude o politice. Nemusíte mít obavy, nehodlám tento svůj koníček – kvůli kterému sem asi hlavně chodíte – opustit. Ale po veškeré té vynucené covidové izolaci letošního jara je na čase si aspoň trochu pročistit hlavu, jinak by člověku jeb, pardon, začaly selhávat systémy. A nejlíp se takové namožené systémy napravují někde v přírodě.

Proto se teď nacházím v Beskydech, kde si tu hlavu čistím. Pak budu zase na týden zpět – a určitě za ten týden napíšu nějaké aktuální politické komentáře, třeba k Bělorusku nebo k Turecku. A potom, v první půlce září, bude ještě jedna “čisticí” pauza prokládaná cestopisy. Původně bylo v plánu Polsko, nakonec to bude spíše jih a východ Moravy. Tam se snad hranice nezavřou.

Pokud byste nějakou tu politiku přeci jen nutně chtěli, zde máte možnost shlédnout záznam z rozhovoru o cancel culture, který proběhl koncem července a vyšel 13.8. Má skoro půl hodiny, to by mohlo prozatím stačit.

A nyní už k cestování…


Lysá hora alias Lysárna je zdejší fenomén. Jenom málokde vzniká situace, že by se nejvyšší hora pohoří nenacházela hluboko uprostřed něj, ale přímo na samotném okraji. Tady ano, Lysá hora a další vysoké kopce shlížejí přímo do hustě osídlených nížin pod nimi. Může za to pradávný geologický zlom.

Špička Lysé hory sahá nad horní hranici lesa, proto má taky hora “lysinu”, podle které byla pojmenována. Člověk tu nasázel kosodřevinu (kleč), která tu původně nerostla.

Horní okraj lesa těsně pod vrcholem Lysé

Lysá je mohutná, ramenatá hora, daleko masivnější než třeba Sněžka. Ohraničíte-li si ty hory okolními hlubokými údolími, tak Sněžka je ostrý trojstěnný zub asi 2-3 kilometry napříč, kdežto u Lysé je to spíše kilometrů šest. Po jejích rozsochách můžete kráčet pěkně dlouho. Svahy spadající do nížin jsou ale strmé a výstup na Lysou z Ostravice nebo z Frýdlantu si, co se namáhavosti týče, nijak nezadá právě s tou Sněžkou z Pece.

Mimochodem, Lysá hora byla po několik let nejvyšší horou naší země – za neblahých časů protektorátu Böhmen und Mähren, kdy všechny vyšší hory na hraničních hřebenech připadly v rámci záboru Sudet přímo Německu.

Na rozdíl od mnoha jiných prominentních hor sem nevede žádná osobní lanovka, jenom silnice pro cyklisty z Visalají. Tahle skutečnost přirozeně omezovala návštěvnost vrcholu na lidi, kteří si s tím převýšením dokáží poradit. Pro tělesně postižené jezdí v sezóně několikrát týdně autobus z Raškovic.

Lysohorská neděle

Poslední dobou se tu ovšem začíná projevovat fenomén jménem elektrokolo, který otevírá horu podstatně větší množině potenciálních návštěvníků. (Na vrcholu je i dobíjecí místo.) Existuje tedy určité riziko, že se z Lysé stane moravskoslezský přírodní Václavák; on je ten vrchol docela frekventovaný už teď.

Turistické stezky z Ostravice (červená) a od Malenovic (modrá) jsou plné lidí. Chcete-li vystoupat na Lysou v klidu a tichu, hodí se k tomu třeba žlutá stezka od hráze přehrady Šance. Její osamělost je dána tím, že dole, na jejím začátku, není žádné parkoviště. I ve vrcholné turistické sezóně a o víkendu tu potkáte jen pár lidí za hodinu.

Opuštěná žlutá stezka prochází horským pralesem Mazák

Právě pod Lysou horou se táhne historická hranice Moravy a Slezska, s jejímž vyznačením si i dnes dal někdo tu práci. Například tady, na silnici spojující Ostravici, Staré Hamry a Bílou.

Pokud sem tedy zabloudíte ze vzdálených Čech, místním dialektem se Lysá vyslovuje “skoro-polsky”, tj. Łysa. Však i jeden ze zdejších zapomenutých bardů si ji dal do uměleckého jména.

Z turistického hlediska je Lysá “převážně neškodná”. V letním období platí to “neškodná”. V období, kdy padá sníh, už jen to “převážně”. Cesta lemovaná křížky upozorňuje na občasné výjimky, mezi kterými byli i místní, třeba zaměstnanci podniků na vrcholu. Hlavní riziko nastává při náhlé sněhové bouři, která zavane všechny stopy a při které není až tak nemožné na určitých místech sejít ze značené cesty do širého terénu, ztratit se a umrznout. I za tu dobu, co tam chodím já, na té cestičce do Ostravice pár křížků přibylo. Poslední snad v roce 2017.

Ale stejně je tu krásně a výhledy přímo letecké…


Vnitřek pohoří, jak se blížíte ke slovenské hranici, je podstatně divočejší a méně navštěvovaný. To jsou ty lesy, ve kterých žijí i medvědi a vlci.

Názvy na mapě dávají znát, že jde o hranici českého jazykového prostoru, kde se mluvilo různými přechodovými nářečími. Najdete tu jména jako Čupel, Borsučí, Bukoryšňata nebo Vjadačka. Místní už ale zas tak výrazným dialektem nehovoří, televize a spol. udělaly v posledních desítkách let svoje.

Tečou tu Bílá a Černá Ostravice, které se i v dnešní šílené době kupodivu stále ještě píší s velkými B a Č a zatím se sem z Prahy nedostal žádný befél, že se to musí změnit. Ostatně, co se otrokářství týče, moravsko-uherská hranice mívala velké problémy s nájezdy tureckých otrokářů.

Je chyba, že si to ve školách ani v kultuře moc nepřipomínáme – a hlavně, že to nepřipomínáme těm Turkům, teď za vlády Recepa Tayyipa Erdogana, který tak rád křísí symboly osmanské říše. Mělo by se to vědět. Pokud to čte nějaký učitel dějepisu, mohl by se inspirovat…

Válející se mlha nad ranním Slovenskem. Foceno přímo z hranice nedaleko Konečné

Na rozložení osad podél státní hranice je existence bývalého Československa zřetelně vidět. Jsou tu místa, kde domy na levé straně cesty jsou v Česku, kdežto ty na pravé straně cesty na Slovensku; kočky a veverky si to přebíhají sem a tam, ani neukazují pas (inu Schengen). Z hlediska správy banálních veřejných záležitostí to musí být komplikované.

Podél Bílé Ostravice existuje trocha lidského osídlení, hlavně samotná obec Bílá, kam kdysi jezdíval i vlak z Frýdlantu nad Ostravicí. Ten už dnes jezdí jen do Ostravice, navazující úsek byl zničen při stavbě přehrady Šance a bohužel jej nenahradili žádným tunelem v alpském stylu. Škoda, je to tu turistický ráj a vláčky uprostřed hor by měly svůj půvab.

Černá Ostravice, to je jiná.

Jeden z mnoha údajných pramenů Černé Ostravice.
Nepřipomíná vám jeho strážce zcela jiného žabáka?

Černá Ostravice teče naprosto liduprázdným územím. Jedinou výjimkou je miniosada Bílý Kříž na jejím samotném počátku, jinak jde asi o deset kilometrů pustiny, kde není ani nějaká ojedinělá budka na schování se před deštěm. Což podle zákonů beskydského počasí znamená, že nějaká bouřka vás tam určitě chytne. Následky jsou srovnatelné s tím, skočit oblečený do plné vany.

I v téhle pustině je ovšem asfalt na špičkové úrovni. Úroveň zdejších silnic by měl vidět někdo z vedení Středočeského kraje, hanba by jej fackovala. (Eh, čo to táram, jsou teflonoví. Ti politici, ne ty silnice.)

Obě Ostravice se slévají stále ještě hluboko v horách, od té chvíle je z nich Ostravice bez dalších přívlastků. Tu čeká cesta do nížin, až k Ostravě, kde se z ní stane pravostranný přítok Odry.

Vířící vody na soutoku Černé (zleva) a Bílé (shora) Ostravice. Výsledek jejich spojení odtéká doprava.

Vnitřkem Beskyd se dá toulat hodně a dlouho, pokud to nohy a boty dovolí. Pro dnešek jsme se dotoulali, ale dalších příležitostí je tu mnoho. Pokud přemýšlíte, kam na pozdní domácí dovolenou, střecha “regionu razoviteho” vás určitě nezklame.

S pozdravem je tu fajně jak cyp! se prozatím loučí M.K.


Hudební epilog

Tomáš Kočko je místní rodák a talent.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je přispět na Knihovní fond.

Právě jsou v předprodeji Zapomenuté příběhy 4. Můžete si pořídit také předešlé díly (Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2, Zapomenuté příběhy 3) pro sebe, pro někoho jiného. Sada všech tří ZP je dostupná se slevou a všechny knihy dohromady ještě s větší slevou.

Pro lidi v karanténě nyní platí slevový kód darekdokaranteny, můžete jej využít i jako dárek pro někoho jiného, kdo dostal karanténu nařízenou. Je to sleva 30 % na všechno, včetně sad knih.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: