… a také o zpovědi jednoho německého novináře jménem Alan Posener.

Začneme trochu zeširoka, ale je to potřeba.

Představte si někoho, kdo je takový ten klasický proevropský středolevý, nebo velmi-opatrně-středopravý liberál. Integrace, hurá, placení eurem, hurá, co to ta hloupá Británie provedla, fuj, atd. Je to trochu karikatura, ale reálného typu lidí. V západních státech jich je docela dost, u nás jak kde, podle pracoviště a strany. Podstatné je, že jsou to často lidé ve svém okolí vlivní.

Lidé se rádi identifikují s jinými lidmi. Pouhé abstraktní myšlenky, i když sdílené, nedokážou vytvořit tak silné emocionální pouto. A na současné evropské politické scéně je v podstatě jenom jedna osoba, která na sebe tyhle prounijní emoce dokáže navázat – právě Emmanuel Macron.

V Bruselu samotném nikoho takového nenajdete, to jsou instituce složené z nevýrazných šedých myší. Kdybyste předložili stovce náhodně vybraných Čechů skupinové foto a požádali je, aby na něm ukázali Ursulu von der Leyen nebo Michela Barniera, dost možná je nepozná ani ten jeden ze sta. Tam prostě příznivce EU nenajde žádnou personální kotvu, se kterou by se mohl nějak ztotožnit. Musí se ohlížet jinde.

Macron naopak jako kotva slouží dobře, protože je vcelku mladý a fotogenický a ještě pochází ze země, která dodnes považuje řečnické umění za důležitý atribut vrcholného politika. (To poslední diskvalifikuje prakticky všechny Němce, protože v Německu je vrcholná politika oborem “kožených ksichtů a šedých obleků”, technokratická a nudná, zdaleka nejnudnější ze všech velkých demokratických států.) Francouzi od svých politiků emocionální proslovy a vystupování na veřejnosti očekávají.

To, že je teď zrovna francouzský prezident, který se postavil za právo kreslit karikatury Mohameda, terčem onoho klasického výhřezu vzteku na ulicích muslimských měst, pak možná dosáhlo něčeho, čeho za dlouhá léta snažení nedosáhli Ayaan Hirsi Ali, Hamed Abdel-Samad ani Salman Rushdie, nemluvě už o pidibloggerech, jako jsem já: proražení krunýře odmítavé nevědomosti určité části Evropanů, který dosavadní kritici islámu dokázali tak maximálně poškrábat.

Nemám na to žádné exaktní měřítko, ale charakter debaty na sociálních sítích a jiných fórech, kam chodím na výzvědy, se proti loňskému roku hodně proměnil. Otřepaných hlášek o tom, že v Evropě jsme přece taky zplodili Breivika, značně ubylo. Dokonce i z vysloveně rudozelených kruhů se ozývají myšlenky typu “islámofašismus je taky druh krajní pravice a podle toho s ním musí být naloženo”. A nejen, že ozývají, ale sbírají lajky a pozitivní reakce od svých vlastních soudruhů. To by bylo dříve neslýchané.

Nevěřím, že to způsobila jen uříznutá hlava učitele Samuela Patyho, i když hrůznost toho činu určitě některými lidmi otřásla. Ty útoky na Macrona, i když při nich neteče krev, nejspíš taky svůj účinek mají. Kdybych chtěl být prostořeký, řekl bych: sáhli liberálním Evropanům na proroka.

Bude zajímavé pozorovat následky. Rozzuřený Pierre Croissant určitě nevyrazí s naostřenou bagetou na sraz tureckých imámů, ale nějaké nejspíš budou.


Pár videí z pátku, abychom viděli, o čem je řeč, a pak půjdeme dál, do německých novin.

Protimacronovská demonstrace v Neuköllnu, Berlín.

V Londýně se protest sešel před francouzským velvyslanectvím. (Cca v čase 0:30 tomu řečníkovi úplně přeskakuje hlas, jak se zalyká poselstvím míru a lásky.)

Toto naštěstí není Londýn (nenechte se zmást double-deckery), ale Bangladéš.

A Mogadišo v Somálsku:

A sestřih z různých měst:


V Německu píchnul jako první do pomyslného vosího hnízda mladý sociální demokrat jménem Kevin Kühnert.

Kühnert úplně nezapadá do schématu německé politiky coby nudné a předvídatelné činnosti. Sice je to (post)moderní levičák jako poleno a kariérní politik snad od třiadvaceti let věku, ale zároveň občas sáhne na nějaké to citlivé místo.

Když se po posledních spolkových volbách nechali sociální demokrati zase jednou přemluvit k vytvoření velké koalice (GroKo), zvedl tehdy Kühnert rebelii a jezdil napříč Německem přemlouvat členy, ať to vetují. Začalo se tomu říkat Zwergenaufstand, povstání trpaslíků, a i když členská základna nakonec velkou koalici schválila (66 procenty hlasů), stejně to byla událost na německé poměry mimořádná.

Nu, a 21. října letošního roku, hned po vraždě Samuela Patyho, napsal Kühnert do Spiegelu článek, ve kterém tvrdě kritizuje mlčení německé levice k nábožensky motivovaným brutalitám, zvlášť v kontrastu s tím, jak rychle je ochotna mobilizovat proti neonacistům.

“Islamismus je naše největší slepá skvrna,” píše. “Naše hodnoty jsou pošlapávány, podřezávány nebo vyhazovány do vzduchu při každém atentátu. Jak to můžeme přehlížet a mlčet k tomu? Jsme podezřelí z toho, že dělíme oběti a pachatele na ty špatné a ty správné.” A rozebírá dále to, že nestačí odsuzovat terorismus, ale je potřeba se obrátit i proti těm, kdo jej podporují a schvalují.

Kühnertův článek je hodně emocionální a přidal se k němu i Sascha Lobo, kmenový komentátor Spiegelu, který je jinak velmi doleva. Ještě zajímavější je ale sloupek Alana Posenera publikovaný v Zeitu pod názvem “Islamismus nenávidí všechno, co je levici svaté”.

Nach dem Anschlag auf die Synagoge in Halle atmete ich auf, als klar wurde, dass der Täter ein Rechtsextremer war und kein Moslem. Eine beschämende Reaktion, aber ich müsste mich sehr irren, stünde ich mit dieser Erleichterung allein da.

Manchmal habe ich sogar den Eindruck, dass meine linken Freundinnen eine klammheimliche Freude über den Aufstieg der Neuen Rechten empfinden. Da sind die Fronten klar, da stehen die Symbole und Parolen schon bereit: No pasaran!

Dabei ist der Islamismus als Ideologie schlicht Klerikalfaschismus: demokratiefeindlich, frauenfeindlich, schwulenfeindlich, judenfeindlich, wissenschaftsfeindlich, lustfeindlich, ja im Kern lebensfeindlich. Alles, was Linken und Liberalen heilig ist, verachtet der Islamismus. Alles, was Linke und Liberale hassen, ist dem Islamismus heilig. Wir sind in seinen Augen alle Kandidaten für den Galgen oder den Genickschuss.

Po útoku na synagogu v Halle jsem si oddechl, když se ukázalo, že pachatelem byl pravicový extremista a ne muslim. Ostudná reakce, ale musel bych se hodně mýlit, kdybych s ní byl sám.

Někdy mám dokonce pocit, že mí přátelé na levici pociťují ze vzestupu nové pravice utajovanou radost. Tam jsou fronty jasné, symboly a hesla dávno připravené: Neprojdou!

Přitom je islamismus jako ideologie v podstatě klerikální fašismus: nenávidí demokracii, ženy, homosexuály, Židy, vědu, radost, vlastně v jádru celý život. Vším, co levičáci a liberálové považují za svaté, islamismus pohrdá. Všechno, co nenávidějí, je zase islamismu svaté. V jeho očích jsme všichni kandidáti pro šibenici nebo kulku do týla.

ALAN POSENER 30.10.2020 v Zeitu

Ejhle, to je ale koňská dávka nepříjemné a ničím neředěné reality, což? A ještě ke všemu vyšla v Zeitu, který obvykle kolem takových témat našlapuje velmi opatrně. Podobně znějící vzkaz by mohl na motáku z vězení Evin poslat nějaký ten íránský levičák, čekající na Chomejním nařízenou hromadnou popravu politických vězňů. Tím samým Chomejním, kterému při protišáhovské revoluci o devět let dříve íránská levice de facto pomohla k moci.

Ano, realita se prosazuje sama. Ale že jí to kurňa trvalo. Samozřejmě je otázka, jestli už není příliš pozdě, ale nakonec musí být člověk vděčný i za tenhle mentální posun. Bez něj by totiž vyhlídky, zvlášť pro některé západní země, byly naprosto beznadějné.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

… a pohanský válečník (karavirs) si sedlá koně (kumelinš). Co mu taky zbývá, nechce-li být podroben.


P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě přišla zbrusu nová kniha – Zapomenuté příběhy 4.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo USB disky s nahranými audioknihami či sbírku dystopických povídek Krvavé levandule

Pro lidi v karanténě nyní platí slevový kód darekdokaranteny, můžete jej využít i jako dárek pro někoho jiného, kdo dostal karanténu nařízenou. Je to sleva 30 % na všechno, včetně sad knih.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde: