Nová Bidenova administrativa zvažuje odpuštění části studentských dluhů. Je to tak trochu úvaha ze zoufalství. Stávající systém je totiž patrně neudržitelný, ale co s ním?

Jen, co se prostřídaly stráže v Bílém domě, přišla řada na úvahy o tom, že součástí úlev, které by měly pomoci ekonomice postižené Covidem, by mohlo být odpuštění části dluhů na školném. Nejsou to zrovna malé dluhy, protože jen federální kase dluží 42 milionů Američanů celkem 1,54 bilionu dolarů; což je mimochodem za posledních pětadvacet roků asi osminásobný růst, a to i se započtením inflace. Pak jsou tu také soukromé půjčky na školné, jejichž objem je ovšem podstatně menší, jen něco přes 130 miliard dolarů. K nim ale bezprostřední moc Washingtonu nesahá, takže odpouštěcí debaty se točí hlavně kolem půjček federálních, které beztak tvoří asi 92 % celé pyramidy studentských dluhů.

Vysoké školy se v Americe obecně kloní doleva, školné je ale vesměs považováno za pravicový nástroj. Jak se tedy stalo, že převážně levicové instituce “ždímají” svoje studenty skrze pravicové poplatky a přitom z toho není (nebo aspoň zatím nebyla) revoluce, i když horkých hlav je na kampusech plno? Toto je jedna z těch otázek, na kterou jen tak neodpovíte, ale i tak si uvažování o ní zaslouží hezkých pár odstavců.

Jinými slovy, ideální materiál pro tento blog. Dluhová bublina, která se nafoukla kolem amerického školného, totiž vypadá přesně jako proces, který probíhá podle Darwina, nikoliv podle Newtona.


Začněme u konkrétních čísel a vývoje. Prudký růst školného v USA není pseudoproblém, na kterém by se točilo pár umanutých aktivistů. Naopak – nárůst školného výrazně překonává inflaci i růst průměrných mezd, dokonce i růst cen nemovitostí; jediným srovnatelně rostoucím sektorem jsou náklady na zdravotní péči. Fuč jsou ty časy, kdy bylo možné si na studium vydělat brigádami přes léto. Dnes jde v případě lepších škol o investici srovnatelnou s nákupem rodinného domu.

Zdroj

Přitom je zajímavé, že i když náklady na školné razantně rostou, o platech běžných profesorů se to říci nedá. A nejen to, klasických kariérních míst (tenure-track), která směřují k profesorskému křeslu, v mladších generacích postupně ubývá a naopak počet učitelů fungujících na různé částečné úvazky a méně výhodné smlouvy roste. Ať na tom procesu vydělává kdokoliv, akademici to podle všeho nejsou.

Ponoří-li se člověk do (často velmi zahořklých a zaťatých) online diskusí mladých Američanů o školném, shledá, že žádná univerzální shoda o příčinách vývoje nepanuje, ale několik bodů se opakuje velmi často. A tyto body dávají dohromady obrázek systému, který je popravdě na hromadný bankrot více než zralý. Posuďte sami.


Bod první: jelikož osmnáctiletí maturanti nemají žádnou kreditní historii a většinou ani žádný majetek, který by mohli použít jako zástavu, na normálním trhu by měli problém si nějakou větší částku půjčit. Pro toho, kdo nemá bohaté nebo aspoň slušně zajištěné rodiče, by to byla těžko překonatelná překážka. Proto taky 92 % peněz na školné půjčuje federální vláda.

Jenže taková zdánlivá vstřícnost má vždycky háček, v tomto případě skutečnost, že dluhů na školném se nezbavíte ani osobním bankrotem, který je jinak v USA poměrně běžný (kolem 0,3 – 0,6 procenta populace ročně, podle toho, jak se vyvíjí ekonomika). Roku 2005 se tento princip rozšířil i na soukromé půjčky na školné, čímž běžné banky přestaly mít jakoukoliv motivaci zkoumat bonitu žadatele.

Nicméně jedna věc se s mladými studentíky táhne, a to je poměrně vysoká úroková sazba. Za “špatnou” sazbu se prý považují hodnoty přes 10 procent, čísla pod sedm jsou “snesitelná”. Samozřejmě, ono i pět procent úroku je ve skutečnosti docela dost, jenže lidský mozek nevnímá exponenciální křivku příliš intuitivně, což je jednou z příčin, proč se tolik lidí zadluží mimo svoje reálné možnosti splácet. Na školném i mimo něj.

Bod druhý: mezi jednotlivými vysokými školami prý panuje poměrně intenzivní soupeření o nové studenty, zejména pak o ty zahraniční, kteří s sebou přinášejí nejvíce peněz. A jedním z prvků tohoto “závodu ve zbrojení”, kterým se školy ucházejí o budoucí studenty, jsou amenities čili vybavení, které přímo nesouvisí s poskytovanou výukou, ale jehož kvalita má přesvědčit uchazeče k tomu, že právě zde a ne jinde budou mít tu nejlepší college experience, “zážitek ze studia”.

Co se tím míní? Špičkové koleje, tělocvičny, stadiony, gurmánské stravování, školní kina, plazmová televize na každém pokoji, lázně a sauny, mikrobusové linky jezdící po kampusu, abyste nemuseli moc chodit pěšky atd. Podle všeho je to opravdu významná konkurenční výhoda! O akademickou úroveň výuky se zajímá méně uchazečů než o to, v jak hezkém prostředí budou studovat, a lepší vybavení přitáhne více studentů. (Článek s výzkumem na toto téma.)

Pro člověka odchovaného na “katově šlehu” z čerstvě postkomunistické menzy to zní jako ráj na zemi, že?

ČVUŤácký komiks Bugemos srdečně doporučuji!

Jenže ráje na zemi prostě nejsou, nebo se v nich vždycky skrývá aspoň kousíček pekla. Na rozdíl od staré postele na větrem protahovaném Strahově jsou tyto luxusní podmínky hodně drahé. A student si je v pozdější etapě života zaplatí i s úroky, což mu zkomplikuje život způsobem, který si v těch osmnácti letech, kdy si vybíral školu podle prvního dojmu, patrně ani nedovedl představit. Tahle značně opožděná zpětná vazba je problém. Systémy, kde následky přicházejí velmi dlouho po příčinách, mají tendenci se destabilizovat.

Špičkové vybavení kampusů má ještě jeden důsledek. K provozování a údržbě takových zařízení je potřeba další personál, čímž se dostáváme ke dnešnímu poslednímu bodu.

Bod třetí: přebujelá administrativa. Jak? Drasticky. Úřednická místa rostla v posledních desetiletích daleko dramatičtěji než počet studentů a učitelů. (Článek ve Forbesu, druhý, třetí z Wall Street Journal, čtvrtý z New York Times). Tentýž problém mají ve Velké Británii, kde roku 2015 měly dvě třetiny univerzit více administrativních pracovníků než učitelů.

Určité procento tohoto nárůstu má racionální zdůvodnění. Například takové IT oddělení, které roce 1970 patrně vůbec neexistovalo, má dnes se správou počítačových sítí dost práce a musí k tomu zaměstnávat nějaké kvalifikované pracovní síly. Ale o ty nejspíš ve “velkém obrázku” nejde.

Horší je to už s lidmi, kteří se starají právě o výše zmíněná luxusní zařízení typu zimních stadionů a saun. A pak je tu ještě kategorie zajisté nejvíce oblíbená mezi ctěnými čtenáři tohoto blogu – ony vysloveně ideologické pozice, jako jsou různí proděkani pro diverzitu apod. Forbes píše, že Michiganská univerzita utrácí za “diverzitní” pracovní místa cca 14 milionů dolarů ročně. Vychází to na 300 dolarů na studenta a semestr, což je částka, jejíž ušetření by sice dluhovou krizi nevyřešilo, ale zanedbatelná také není. Pravicově zaměřený blog Campus Reform zmapoval platy v této profesi a nejlépe placený diverzitní úředník, viceprezident Virginské univerzity pro různorodost a rovnost, má na výplatní pásce pěkných 349 tisíc dolarů ročně. Dobrý kšeft, nicht wahr?

(V téhle souvislosti člověka napadne, zda to nakonec není tak, že každá společnost si časem vytvoří něco jako klerikální vrstvu, která žije z desátků poddaných a zároveň je poučuje o tom, jakých hříchů se ve svých bídných životech dopouštějí a co mají dělat pro své vykoupení – zejména pak poctivě platit další desátky.)

Nicméně přemnožení administrátorů se zdaleka neomezuje jen na diverzitní sekor a skutečnost, že k nárůstu jejich počtu docházelo i za hospodářské krize po roce 2008, znepokojovala i tradičně liberální The Atlantic. A obří rozpočet rektorátu Kalifornské univerzity (686 milionů dolarů ročně pro více než 1000 zaměstnanců, kteří neučí) přiměl před pár lety kalifornské úřady k finančnímu auditu univerzity, i když Kalifornie je klasická bašta demokratů.

Kdybych měl být drsný, řekl bych, že i v přírodě se ke každému hostiteli najde parazit a točí-li se v nějakém rozpočtu stamiliony, těžko zabránit určitému typu jedinců, aby se na něj snažili přicucnout. Stává se to v soukromém sektoru právě tak jako ve státním; ale většina soukromých firem daleko rychleji narazí na “meze možného” a buď další infestaci zastaví, nebo se zhroutí.


Co říci na závěr? Možná, že byl původní záměr dobrý, ale tenhle systém podléhá Darwinovi a časem se vyvinul do něčeho, co vypadá naprosto neprůstřelně. Všichni významní hráči mají všelijak pokřivené motivace. Statisíce lidí je na současných poměrech existenčně závislých a budou silně lobbovat proti jakýmkoliv změnám, které by je mohly ohrozit.

A studenti, kteří de facto nesou celou tuto vachrlatou konstrukci na svých ramenou, vesměs nemají ani zkušenosti, ani včasnou zpětnou vazbu potřebnou ke kvalitnímu rozhodování; v okamžiku, kdy je splátky úvěrů skutečně zasáhnou, už je příliš pozdě měnit podle toho své chování. A – paradox ze všech největší, na který bych rád výslovně upozornil některé české pravicové politiky a myslitele – systém školného vytvořil neuvěřitelný rezervoár slušně placených míst pro institucionální levici, která víceméně opanovala celý univerzitní sektor, což asi původním záměrem nebylo.

Inu, Darwin, nikoliv Newton. Docela by mě zajímalo, kdy nastane nějaká ta typicky darwinovská krize daná vyčerpáním zdrojů. Je patrné, že tenhle proces nemůže pokračovat donekonečna, a to, co nemůže pokračovat donekonečna, jednoho dne skončí. Ale nevěřím, že by vše skončilo právě navrhovaným odpuštěním dluhů; i tam bude totiž mít rozhodující slovo Darwin a jeho pomocníci jménem “nečekané následky”.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

“Odzlomit srdce” je asi snazší úkol než řešit toto.


P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě přišla zbrusu nová kniha – Zapomenuté příběhy 4.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo USB disky s nahranými audioknihami či sbírku dystopických povídek Krvavé levandule

Pro lidi v karanténě nyní platí slevový kód darekdokaranteny, můžete jej využít i jako dárek pro někoho jiného, kdo dostal karanténu nařízenou. Je to sleva 30 % na všechno, včetně sad knih.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.