Labouristé prohráli vysokým rozdílem doplňovací volby v jedné ze svých bývalých bašt.

“By-election” čili doplňovací volby jsou specifickým prvkem britského volebního systému. Jelikož každý poslanec (MP, Member of Parliament) reprezentuje určitý okrsek, může se stát, že je potřeba jej během normálního volebního období vyměnit. Třeba proto, že odejde z úřadu, zemře, nebo vystoupí ze strany, za kterou kandidoval. V tom posledním případě se obvykle uchází o funkci znova, aby jej voliči “potvrdili”. Může a nemusí to vyjít, podle míry obliby, které se v daném místě těší.

Doplňovacích voleb se koná různý počet, některý rok žádné, jiný třeba pět za sebou. Důležité je, že Britové mají obvykle tendenci “trestat” současnou vládu. Konají-li se doplňovací volby v okrsku nakloněném opozici, stává se jen velmi vzácně, že by jej vládní strana dokázala získat a posílit tak svoji většinu v parlamentu. Za posledních 40 let se to stalo jenom třikrát (1982, 2017 a právě teď v Hartlepoolu). Jinak musí vláda počítat spíš s tím, že její pozice v parlamentu se konáním doplňovacích voleb zhoršuje. Problém je to hlavně pro vlády s velmi těsnými většinami.


Ještě, než půjdeme dále; malá odbočka stranou pro milovníky všeho bizarního. Poslanec Dolní sněmovny vlastně na svoji funkci ze zákona rezignovat nesmí, usnesl se na tom parlament již roku 1624. Jenže občas není vyhnutí, a proto existuje právní klička.

Funkce poslance je neslučitelná s tím, zastávat královský úřad – takový člověk by nebyl nezávislý na koruně. A proto se udržují dva archaické úřady bez nároku na mzdu, Crown Steward and Bailiff of the three Chiltern Hundreds of Stoke, Desborough and Burnham a Crown Steward and Bailiff of the Manor of Northstead. Chce-li poslanec rezignovat, jednoduše si jeden z těch dvou úřadů vybere a přijme jej, aspoň na pár minut. Tím automaticky přestane být poslancem a můžou se konat doplňovací volby.

Jedním z těch dvou úřadů je správcovská funkce na statku Northstead, který zchátral a zřítil se už někdy kolem roku 1600, tedy zhruba za našeho Rudolfa II. Já tu úchylnou kulturu plnou sebeironizujících historických přežitků prostě zbožňuju…

Konec odbočky a zpátky do moderní politiky!


Hartlepool je tradiční labouristický okrsek, součást “červené zdi” (Red Wall), bloku labouristických bašt v severní části Anglie. Labouristé jej drželi nepřetržitě od roku 1964, kdy ještě hranice okrsků probíhaly trochu jinak. Letošní doplňovací volby byly vyvolány rezignací současného poslance Mikea Hilla, který je obviněn ze sexuálního obtěžování.

Jenže “červená zeď” se už v posledních volbách roku 2019 začala hroutit způsobem, který vynesl Borisi Johnsonovi nečekaně silné vítězství:

Hroucení “červené zdi” 2017-2019, zdroj Wikipedia, autor RaviC, CC BY-SA 4.0

Hartlepool zůstal ještě roku 2019 v rukou labouristů se solidní, i když ne drtivou většinou 3500 hlasů. Kdyby staré principy britské politiky platily i nadále, měli by labouristé okrsek snadno udržet.

Místo toho jej před několika dny vyhrála konzervativní kandidátka Jill Mortimer, a to nikoliv těsně, ale o téměř sedm tisíc hlasů. Skoro 52 procent pro konzervativce v okrsku, který je jim jinak zhruba podobně přátelský jako naše Karviná, je nečekaná hodnota. Proč se tak stalo?


První pozorování: konzervativci sice od minula dokázali získat pár tisíc hlasů navíc, částečně nejspíš od Brexit party, ale převratný výsledek byl určen něčím jiným – drastickým poklesem počtu voličů, kteří to přišli hodit labouristům. Proti roku 2019 jich byla jen zhruba polovina.

Druhé pozorování: labouristé z nějakého důvodu nasadili jako svého kandidáta Paula Williamse, velmi oddaného “Remainera”, který šestkrát v parlamentu hlasoval pro konání dalšího referenda na téma setrvání v Evropské unii, když to první jaksi nevyšlo. Hartlepoolský okrsek přitom roku 2016 hlasoval pro brexit téměř ze 70 %, čili nebylo to ani těsně. Přirozeně by tu měl kandidovat spíš někdo, kdo nebyl tak vyhraněný na opačnou stranu.

Třetí pozorování: konzervativci možná dokázali posílit svoji pozici i díky dosavadní práci silné regionální osobnosti, Bena Houchena, který v místě zastává funkci podobnou našemu hejtmanovi. Mít dobré lidi “v regionech” zkrátka nemůže být na škodu.

Čtvrté pozorování, pro čtenáře tohoto blogu možná nejzábavnější a nejpodivuhodnější. Prakticky tou samou dobou rezignoval z čela labouristické strany Chálid Mahmúd, její historicky první muslimský poslanec, a drtivě ji v médiích zkritizoval za to, že se nechala “okupovat woke brigádou sociálně progresivních bojovníků z Twitteru” a stala se stranou londýnské smetánky, odcizenou od běžných britských voličů. Prorokuje labouristům další volební porážky v bývalých baštách, pokud se nevzpamatují.

No, když vám to říká váš první muslim, milí labouristé, tak jste to s tím progresivismem asi opravdu přepískli.


Páně Mahmúdova kritika si zaslouží určitý komentář.

Současný šéf labouristické strany Keir Starmer není typický uřvaný progresivní aktivista používající nevyslovitelná zájmena. Naopak je to středově orientovaný chlapík, který si rád buduje image schopného a věcného manažera. Loni za covidové epidemie to vypadalo, že proti chaotickým reakcím Johnsonovy vlády je to dobrá taktika. Ale úspěšná a profesionálně vedená vakcinační kampaň tu vzpomínku převrstvila, takže momentálně mají toryové zase navrch.

Nicméně Starmer, ač předseda strany, nedokáže určit její charakter a zejména dojem, kterým labouristé působí na sociálních sítích. Ten určují hlavně monomaniakální jedinci posedlí tím či oním tématem (dejme tomu transsexualitou), kteří dokáží napsat padesát příspěvků denně a neunaví je to za měsíc, za rok ani za pět let; budou psát pořád totéž, dokud jim stařecký šedý zákal nezastře výhled na obrazovku, a po nezbytné operaci na oftalmologii zase.

Sem tam si někdo opatrně povšimne, že složení tohoto twitterového davu se nijak nekryje s obecným elektorátem, ale jelikož na internetu dnes visí skoro všichni včetně kandidátů a jejich asistentů, je dost těžké si toho monomaniakálního zástupu nevšímat a ignorovat jej ve prospěch lidí méně hlasitých, ale chodících k volbám.

Nicméně tady působí, jak to říci? Darwinovský výběr. Ten, kdo se dokáže na změněné podmínky adaptovat jako první a vyvinout si vůči pokřiku ze sociálních sítí určitou selektivní hluchotu, tomu kynou do budoucna až epochální vítězství. Jako třeba to rozbití “červené zdi”, dříve nepředstavitelné.

Tohle jako by té “latté-macchiato brigádě” v Londýně, přes veškeré akademické tituly, kterými disponuje, pořád úplně nedocházelo.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Venku je konečně květen. Po tom příšerném dubnu, kdy procházka po městě vypadala tak, že člověk na mokré lavičce s houskou v ruce “klepal kosu”, velmi příjemný způsob jara…!

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě přišla zbrusu nová kniha – Zapomenuté příběhy 4.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo USB disky s nahranými audioknihami či sbírku dystopických povídek Krvavé levandule

Pro lidi v karanténě nyní platí slevový kód darekdokaranteny, můžete jej využít i jako dárek pro někoho jiného, kdo dostal karanténu nařízenou. Je to sleva 30 % na všechno, včetně sad knih.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.