Západní angažmá v Afghánistánu končí a Tálibán přebírá vládu, přesně v souladu se známým bonmotem, že „Západ má hodinky, ale my máme čas“.

Milí čtenáři, už nějakou chvíli jsem uvažoval o tom, že napíšu pár komentářů k Afghánistánu, a nakonec mi dobrou příležitost přihrály české noviny samy. Jedná se o články Matyáše Zrna o výcviku afghánské armády a Petry Procházkové o tom, že musíme brát afghánské uprchlíky. Oba si zaslouží reakci, v tom druhém případě přímo polemiku.

Začnu tedy u Petry Procházkové a u její teze, že jsme povinni otevřít příchozím migrantům z Afghánistánu náruč. Nesouhlasím s ní totiž v tomto závěru ani trochu. Naopak si myslím, že od Afghánistánu a jeho problémů, které jsou v dané fázi vývoje víceméně nevyhnutelné, bychom se měli držet co nejdále – abychom si je nedejbože neimportovali.


V první půlce článku se kupodivu s autorkou shodnu. Afghánistán je opravdu stát jen na papíře, byrokratická iluze pro vnější svět, který je natolik zvyklý na státní uspořádání, že už zapomněl na existenci různých historických alternativ.

Josef Mathauser – Záhuba Vršovců, zdroj: Wikipedia

Státní hranice Afghánistánu vyznačené na mapě nebo na glóbusu jen zastírají skutečný stav věcí, totiž daleko primitivnější kmenové uspořádání připomínající střední Evropu před cca 1100 lety. My jsme zde v rané době knížecí měli různé Pšovany, Doudleby, Lučany, Lemúzy a další entity. Vytvořit z nich jakžtakž jednotný státní útvar trvalo cca 300 let a šlo o proces, který byl místy velmi krvavý a ze kterého naštěstí neexistuje příliš mnoho záznamů, kterými bychom si mohli nahánět husí kůži. Vzpomeňme si třeba na to, jak kronikář Kosmas popisoval vyvraždění rodu Vršovců, které se odehrálo za jeho života (1108).

Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z toho rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako hloupá hovada skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích.

Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem.         

Rázem se rozprchnou všichni a do svých bijí se prsou, aby neviděli kata při tak ukrutném činu.

KOSMOVA KRONIKA, ZDROJ

No, tak takové ukrutné činy se dají čekat i v Afghánistánu, než se z něj někdy kolem roku 2300 našeho letopočtu stane skutečný stát s funkční centrální vládou v Kábulu; a to jsme ještě optimisté, neboť budoucí sjednotitelé Afghánistánu musejí čelit překážce, které Přemyslovci čelit nemuseli, a tou je nesmírná zeměpisná složitost země. Centrální vláda nemůže fungovat bez dobré dopravní infrastruktury a postavit síť silnic či železnic v horách typu Hindúkuše je příšerný úkol, zvlášť když protivníkovi stačí podminovat pár mostů k tomu, aby ji vyřadil z provozu. Takže je taky možné, že se to nestane nikdy, nebo aspoň ne do chvíle, než někdo vynalezne zcela jiný způsob, jak budovat dopravní síť.


Zdroj: Asso Myron (Pixabay)

Co se míry násilnosti v původních společenstvích týče, ta je velká „sama od sebe“. Násilí není něco, co by naivní domorodce museli učit zlí Evropané, naopak bývá endemické.

Zkoumání různých kmenů v průběhu historie vesměs ukazuje na velmi vysokou procentuální míru násilné úmrtnosti před vznikem států. Organizované státní útvary sice vedou rozsahem daleko větší války, ale méně často, kdežto drobné, neustále doutnající konflikty v kmenovém prostředí mají v konečném důsledku velmi vysoké procento obětí. Zabití jednotlivci se časem nasčítají do stovek a tisíců, což už je srovnatelné s velikostí celého kmene. To je ostatně jeden z důvodů, proč se v moderním světě moc kmenových společností nedochovalo. Oslabilo-li se tímto způsobem několik kmenů navzájem, obvykle jejich teritorium nakonec shrábl někdo jiný, lépe organizovaný a mocnější. Což už často nebyl jenom větší kmen, ale raná podoba státu srovnatelného s tím přemyslovským.

Ty kmenové společnosti, které dnes ještě existují, se vesměs nacházejí v oblastech, které bylo pro větší státy obtížné či nepraktické natrvalo dobývat. Typicky jde o velmi geograficky izolované a neprostupné regiony, jako je třeba vnitrozemí Nové Guineje, pralesy kolem řeky Kongo, Amazonie … a také Afghánistán. Zde se zachovala víceméně původní struktura předstátního uspořádání, včetně té neustálé rozválčenosti.

Ani afghánské kmeny nikdo zvenčí válčení učit nemusel. Už v 19. a 20. století vedli Afghánci úspěšné války proti sousedním britským koloniím. K tomu samozřejmě museli mít adekvátní praxi a know-how; mírumilovný lid by ani nevěděl, kde s takovým úkolem začít. Ale mírumilovný lid by v takových podmínkách samozřejmě dlouho nepřežil, leda snad jako otroci.


Co se ovšem od starých časů změnilo, je demografie. Ani nejsveřepější kmenoví válečníci z Hindúkuše si nikdy nemohli dělat naději na expanzi, protože jich na to zkrátka bylo příliš málo. Život ve vysokých horách, pralesech a pouštích byl až donedávna natolik drsný, že kmenové společnosti měly jen málo dospělých mužů schopných zvednout zbraň – dost na to, aby ubránily nějaký průsmyk před červenokabátníky, ale tím veškeré možné ambice končily. Žádné masové přesidlování Paštunů do Indie nebo do Německa se konat nemohlo, protože masa Paštunů prostě neexistovala.

Víte, kolik měl Afghánistán obyvatel v roce 1950? Přesné sčítání lidu v takové divočině se tehdy samozřejmě nekonalo, ale OSN to odhaduje na 7,7 milionu, samozřejmě zase roztříštěných do X různých kmenů. Z mocenského hlediska to tedy byla naprostá neentita.

Populační pyramida Afghánistánu, zdroj: Wikipedia, © uživatel Sdgedfegw, CC BY-SA 4.0

Jenže příchod západní medicíny a západních zemědělských postupů vedl k tomu, že obyvatelstvo (nejen) v Afghánistánu začalo prudce narůstat, protože dětská úmrtnost klesla velmi rychle, kdežto porodnost v tradičních společnostech klesá jen pozvolna a může jí trvat i několik generací, než dosáhne prosté reprodukční úrovně. (Demografický přechod.)

Dokonce i přes veškeré neustálé válčení, které si vybralo značnou daň na životech a vyhnalo pár milionů lidí do ciziny, má současný Afghánistán těsně pod 40 milionů obyvatel a projekce OSN pro rok 2050 říká, že bude mít 64 milionů obyvatel, tedy že se během sta let od roku 1950 afghánské obyvatelstvo zosminásobí a dosáhne počtu srovnatelného s Velkou Británií nebo Německem. A to v zemi, kterou z větší části tvoří pouště a hory, a jejíž ekonomická úroveň nesnese srovnání ani se sousedním Pákistánem nebo Íránem, natož s vyspělým světem.

Růst obyvatel Afghánistánu včetně střední projekce OSN do budoucna, zdroj © Our World In Data, CC BY-SA 4.0

Z glosy Petry Procházkové bych si jako naivní čtenář odnesl dojem, že za problémy v Afghánistánu můžou hlavně cizí mocnosti, a to včetně nás, kteří jsme udělali tu chybu a snažili se nějak podílet na modernizaci zaostalé země. A že za ně tím pádem neseme zodpovědnost a musíme si následky „odskákat“ v podobě otevření bran migrujícím zástupům, protože jsme to tam zkrátka rozbili.

A co třeba ta masivní populační exploze, ta za nic nemůže? Ta je tak bezvýznamná, že není potřeba ji zmínit ani jednou? Nedá se náhodou od tak prudkého nárůstu počtu obyvatel v primitivních politických a ekonomických podmínkách čekat veškerá ta nestabilita, chudoba, konflikty a přelévání celých národů mimo jejich původní hranice, a to i bez zásahů zvenčí?

On se totiž tento scénář opakuje i leckde jinde. Velmi různorodé státy jako Niger, Mosambik, Mali, Čad, Jižní Súdán, Etiopie, Jemen, Irák, Bangladéš, Afghánistán a Pákistán mají jedno společné: ohromný nárůst obyvatelstva způsobující politickou nestabilitu a zároveň generující celé zástupy zájemců o život jinde, například (ale nejen) v Evropě.

Zkuste si představit Českou republiku, která by rostla srovnatelným tempem, tudíž by se od konce druhé světové války rozplemenila na nějakých 50-60 milionů duší, z toho cca osm milionů nacpaných v Praze. Jak by se tu asi žilo, notabene v přítomnosti nějaké fanatické náboženské organizace podobné Tálibánu? To není recept k prosperitě a klidnému životu, nikde a nikdy.


Je to naše vina? Myslím si, že není, aspoň pokud nepřijmeme mystickou představu, že Evropani a Západ nesou všechny viny světa a mají všechno pod svojí kontrolou, tudíž jakýkoliv problém, který nastane, způsobili buď úmyslně, nebo svojí vlastní arogancí a lhostejností.

Naopak si myslím, že takové problémy není v ničích silách zvenčí řešit, dokonce ani Amerika tu sílu zjevně nemá a ČR už vůbec ne. Zkrátit pozvolný vývoj afghánské kmenové společnosti v moderní stát na dobu jednoho lidského života je asi stejně reálné jako kvadratura kruhu a nepomůžou s tím ani peníze, ani zbraně. Některé procesy chtějí svůj čas a ten může být klidně měřen ve staletích.

A dobré úmysly mohou snadno vést ke špatným následkům. I k té populační explozi, která teď vede k migraci do našich vlastních zemí, jsme jako Západ přispěli tím, že jsme se v dobrém úmyslu podělili o vlastní vědu a techniku, abychom zachránili něčí životy; jenom tehdy nikdo nepočítal s tím, že těch zachráněných životů bude nakonec tolik, že se dřívější kolonizační toky zcela obrátí. (A patrně ani s tím, že někteří naši vlastní intelektuálové tomu budou fandit a požadovat ještě širší otevření bran, protože … proč vlastně? Aby se cítili dobře?)

Ale kdybychom to tehdy neudělali, pro změnu bychom asi u těch samých intelektuálů byli za sobecké bestie. Staráš se = problém, nestaráš se = taky problém; hra na moralizování je něco, co proti dostatečně zkušenému protivníkovi nemůžete vyhrát.

Ještě jedna věc stojí za poznámku.

Až budou tyhle uprchlické tábory přetékat uprchlíky, dají se na pochod. Nejspíš přijdou i k nám. Musíme se na to připravit. Musíme těm nemocným, těžce deprivovaným, unaveným a otráveným lidem pomoci. I proto, že jsme to my, kdo jsme do té války vstoupili, kdo jsme ji nedokázali vyhrát ani uzavřít smysluplné příměří. Jsme to my, kdo jsme válku o budoucnost Afghánistánu totálně prohráli.

PETRA PROCHÁZKOVÁ, zdroj

Snad paní Procházkové příliš nekřivdím, ale toto mi přijde jako citové vydírání. Vyvolávání pocitů viny, kterými má být čtenář donucen k tomu, aby zdráhavě souhlasil s něčím, s čím vlastně souhlasit nechce. Taková manipulace je dost příšerná i v partnerských vztazích, natož v politice. (Navíc si ani nemyslím, že by účast AČR na akci v Afghánistánu byla mezi českým obyvatelstvem nějak populární nebo poptávaná. Škoda, že nemáme závazná referenda jako Švýcaři, aby se to tehdy rozhodlo opravdu demokraticky.)

Západní mocnosti sehrály v Afghánistánu svoji roli, ale nevěřím, že jejich intervence je rozhodujícím prvkem celého problému, který tam kvasí. Spíše je to součást opakovaného syndromu marné snahy o modernizaci totálně zaostalé země zvenčí. V současném světě nelze nechat jednu oblast žít úplně středověkým způsobem života, protože problémy z ní se přelévají do sousedních regionů. Ale pokusy o její předělání také selhávají. Rusové odešli, Američané odcházejí. Velmocenské vakuum tam po nich dlouho nezůstane; jednoho dne je nahradí třeba Číňani. Ani ti se nejspíš neudrží a nahradí je Indové … a tak dále a s podobnými následky. Kdo ví, kolik těch mocností se tam ještě vystřídá a kdy to celé vezme nějaký konec.

„Válka o budoucnost Afghánistánu“ je něco, co cizinci z principu vyhrát nemůžou a neměli by ji snad ani vést (mám pocit, že v jiném kontextu by se tomu říkalo neokolonialismus a odsuzovalo by se to). Budoucnost Afghánistánu je plně v rukou místních lidí a měli by za ni také nést zodpovědnost, a to včetně negativních následků svých rozhodnutí.

Pokud trvají na tom, že budou mít početné rodiny, nechť se o ně také postarají. Pokud je pro ně Alláh a islám tak důležitý, že nebudou klást účinný odpor Tálibánu při nastolování teokracie, nechť v té teokracii tedy žijí. Pokud i ve 21. století dávají přednost udržení kmenového uspořádání a odmítají posun směrem k modernímu státu, nechť tedy i nadále fungují po kmenovém způsobu, stejně jako kdysi různí Doudlebové, Lučané a Litoměřici. Ale pak si nemohou stěžovat na neustálé drobné války, které ke kmenovému způsobu života patří. A my bychom si vůči nim neměli hrát na Velké Bílé Spasitele. Podceňovat jiné a chovat se tak, jako by neustále potřebovali vodit za ručičku, je vlastně taky určitý druh tichého rasismu.

Já osobně bych odtamtud bral pod ochranu pouze pronásledované ateisty, kteří jsou svůj ateismus ochotni veřejně odpřisáhnout. Ti jako kdyby nikde neměli zastání, a my jsme přitom jedním z nejvíce ateistických států světa, takže právě vůči pronásledovaným ateistům bychom mohli hrát roli přátel-ochránců. A oni by nám na oplátku mohli vylíčit, jak vypadá vláda islámu z pohledu lidí, kteří v Alláha přestali věřit a musejí tuto skutečnost skrývat i před svými sousedy, aby nepřišli o hrdlo.

To by bylo velice užitečné vyprávění, i z hlediska budoucího rozhodování o naší migrační a azylové politice. Málokdy se o nějakém myšlenkovém systému dozvíte více, než když důkladně prozkoumáte, jak zachází s disidenty a odpadlíky, když se dostane k moci.

Ale na Seznam Zprávách se takového vyprávění ani glosy bohužel asi nedočkáme. Tam zatím nikdy nepřetiskli nic ani od Ayaan Hirsi Ali, ačkoliv tato statečná odpadlice má zajímavých příběhů dost.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Také jeden, který přes veškeré úspěchy na bojištích nedokázal předělat Afghánistán … a to bylo ještě v předislámských časech.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě dorazily Zapomenuté příběhy 5 a sbírka textů “To nejlepší z blogu 2015-2020“.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 a Zapomenuté příběhy 4 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo USB disky s nahranými audioknihami či sbírku dystopických povídek Krvavé levandule

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.