Instituce musejí fungovat v nějakém kontextu, jinak nefungují vůbec.

Matyáš Zrno, veterán české mise v Afghánistánu, líčí ve svém nedávném článku afghánskou národní armádu v nepříliš pozitivním světle. Negramotní rekruti, kteří nechápou význam učení, nedokážou udržovat v provozu vojenskou techniku, jejichž loajalita ke kmeni je důležitější než vojenská přísaha … utíkají nyní před Tálibánem, který je, pravda, stejně tak složen z nepříliš vzdělaných bojovníků, ale dokáže i bez znalosti čtení a psaní fungovat jako kohezivní bojová síla.

Věřím mu to na sto procent, protože úplně stejné stížnosti jsem během let slyšel od jiných lidí, kteří v Afghánistánu byli, případně četl na anglosaských fórech tam, kde se shromažďovali britští a američtí veteráni. Všichni říkají víceméně totéž: afghánská národní armáda je na papíře daleko silnější než ve skutečnosti.

Pokud jsme se teď dvacet let podíleli na budování takto nefunkční ozbrojené síly, byla to chyba; investor by si měl svoji investici hlídat a mít připravený scénář i pro situaci, kdy už další investování přestane dávat smysl. Nicméně tento článek píšu hlavně proto, že při čtení páně Zrnova textu se mi vybavily texty jiné – a o ty bych se rád podělil.


Zničená irácká bojová technika na “silnici smrti”, 18. 4. 1991. Zdroj: Wikipedia, autor fotky Joe Coleman

Ten první z nich napsal penzionovaný plukovník americké armády Norvell B. De Atkine. Atkine za své kariéry působil jako vojenský atašé a poradce v řadě zemí Blízkého východu a jeho článek se jmenuje naprosto nekorektně Why Arabs lose wars, čili Proč Arabové prohrávají války.

(Než na mě někdo skočí, že tento článek má být o Afghánistánu a Afghánci přece nejsou Arabové: bez obav, vím to. Ale schválně si ten článek přečtěte a zkuste jej srovnat s tím Zrnovým. Do budoucna se pokusím zajistit český překlad pro čtenáře, kteří angličtinou nevládnou.)

Seznam stížností v článku o tom, proč Arabové prohrávají války, je dost podobný tomu z Afghánistánu. Snad jen ten bod týkající se sociální hierarchie se liší; arabské společnosti jsou hodně společensky rozvrstvené, od princů a králů až po žebráky, kdežto Afghánistán je daleko více egalitářský. Ale jinak je to dost podobný seznam problémů, kulminující konstatováním, že americký model armády, založený mimo jiné na rozsáhlém technickém aparátu pro udržování techniky a zbraní ve funkčním stavu, se nedá snadno transplantovat do jiných zemí. Autor je tak hodný, že to neříká úplně na plnou hubu, ale do výrazně primitivnějších zemí.

Druhý článek není vlastně článek, ale celý blog psaný americkým vojenským historikem Bretem Devereauxem pod jménem A Collection of Unmitigated Pedantry. Čtu jej s oddaností mladého kněžice. Dobře, to jsem trochu přehnal, ale je to výborný – a velmi čtivě psaný – zdroj pro každého, koho zajímá historie, a jediný moment, kdy vás Devereaux může naštvat, je ten, když zabrousí do přítomnosti a začne zaujímat politická stanoviska. Ale čím vzdálenější dějiny, tím méně to hrozí.

(Speciální lahůdkou jsou odborné vojensko-historické analýzy fantasy knih jako Pán prstenů nebo Hra o trůny; nepřekvapivě z nich původní Tolkienův text vychází celkem dobře, kdežto filmová adaptace velmi špatně. Pokud vás takové věci baví, strávíte tam čtením asi tak týden.)

Společným prvkem Devereauxova psaní, které skáče od staré Sparty až po moderní dějiny, je tvrzení, že struktura armády odpovídá struktuře celé společnosti. Ve feudálních armádách budete mít šlechtickou vrchnost, v komunistických budou na vrchních pozicích soudruzi, kmenová vojska nebudou ochotna se podřizovat velkým pánům. V moderní Evropě je voják zaměstnání jako každé jiné, takže většina z nich bude mít pracovní dobu “od-do” a jelikož ČR je vcelku rovnostářská země, velitel v rámci AČR nebude mít ani zdaleka tak absolutní mocenské postavení jako někde v Saúdské Arábii. Atd., atd.

Toto je vlastně triviální pozorování, znějící zcela samozřejmě. Jenže to se právě v tom Afghánistánu z nějakého důvodu nedělo. Místo toho se západní mocnosti snažily vystavět tam poměrně sofistikovanou armádu, která by dobře fungovala v Kanadě nebo v Itálii, ale ne v afghánských poměrech. Těžko říci, proč se tak stalo – jestli proto, že na tom někdo dobře vydělával, nebo proto, že moderní člověk se nemůže vcítit do předmoderní společnosti a vymyslet pro ni něco “na míru”. Klidně to může být kombinace obou těchto důvodů s nějakými dalšími faktory.

Tálibán každopádně takovou drahou chybu neudělal – dost možná proto, že ani nemohl – a místním poměrům je tedy přizpůsoben. Pak ani nemusí vynikat příliš velkými kvalitami na to, aby nad afghánskou armádou vítězil.


Ještě dvě drobnosti k minulému článku.

1. Turci dokončují dlouhou zeď na hranici s Íránem. Důvody jejího zřízení jsou různé, ale patří mezi ně i snaha podvázat ilegální migraci z východněji ležících států včetně Afghánistánu. Ani Turci totiž nejsou z přílivu migrantů z rozvojového světa nadšeni. Lídr republikánské opozice před pár dny slíbil, že bude deportovat i Syřany a že nemá zájem, aby Turecko sloužilo jako záchytný tábor pro zbytek světa.

2. Pár čtenářů mi vytklo, že je potřeba myslet na překladatele, kteří naší armádě sloužili. K tomu mám tříbodovou odpověď:

  • komentář paní Procházkové nemluvil o vojenských překladatelích, ale o blíže nespecifikovaných obyvatelích utečeneckých táborů, kterých je o několik řádů více a o jejichž ideologické orientaci apod. se můžeme jen dohadovat;
  • možná by stálo za to přehodnotit otázku, zda se do takových akcí v islámském světě příště vůbec pouštět, resp. účastnit se jich, když už se do nich pustil někdo jiný;
  • a konečně, když už tedy třeba ano, tak zda se přitom neporozhlédnout po takových překladatelích, u nichž je riziko zavlečení extremismu do ČR nízké. Dejme tomu po gayích, kteří nemají vlastní rodinu a jejichž postavení v islámské společnosti je krajně nejisté. Asi by to dalo trochu práce – právě proto, že mají důvod se ke své orientaci moc veřejně nehlásit – ale od toho přece máme různé orientalisty a akademické odborníky na gender, nebo snad ne?

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Z jiné dříve horké hranice. Té uhersko-turecké. Podle toho, co mi říká nepříliš obratný Google Translate, znamená jméno písně “Udržujte střelný prach suchý”.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Aktuálně jsou v předprodeji Zapomenuté příběhy 5.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 a Zapomenuté příběhy 4 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo USB disky s nahranými audioknihami či sbírku dystopických povídek Krvavé levandule

Pro lidi v karanténě nyní platí slevový kód darekdokaranteny, můžete jej využít i jako dárek pro někoho jiného, kdo dostal karanténu nařízenou. Je to sleva 30 % na všechno, včetně sad knih.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.