Horní Lužice, Velikonoce 2011

Podle atlasu je Horní Lužice blízko. Stačí vyhledat Šluknovský výběžek, popojet prstem po mapě o pár centimetrů výše, a jste tam. Kousek za hranicemi – žádná velká výzva.

Vedlejším efektem takové snadné dostupnosti je, že se tam málokdo skutečně dostane. Exotičtější destinace jako Thajsko nebo Egypt lákají z každého billboardu, a blízké krajiny pak cestovatel snadno zařadí do kategorie „tam zajedu jednou, až bude čas“. Který ale nakonec nemusí být nikdy.

Poslyšte tedy příběh o krátké cestě po Horní Lužici!

Lužičtí Srbové

V Německu je spousta míst, která stojí za vidění, ale na Lužici je lákavá jedna skutečnost, kterou jinde nemají. Žije zde totiž ještě – ačkoliv v postavení menšiny – původní slovanské obyvatelstvo, Lužičtí Srbové. Je jich málo, nanejvýš 60 tisíc; kdejaké velké sídliště v Česku by je dokázalo pojmout všechny, a v těch největších by ještě zbylo dost místa. Ale žijí zde dlouho, podstatně déle než Němci (kteří toto území museli dobýt teprve ve středověku), a přes všechny tlaky moderní doby dokázali uchovat svoji měkce-melodickou slovanskou řeč a zvyky, v nichž přežilo ještě mnoho pozůstatků původního pohanství. A jelikož vrcholem jejich kulturních tradic bývají oslavy Velikonoc, není lepší čas pro návštěvu Lužice, než Velikonoční neděle.

Zde je potřeba učinit jednu drobnou poznámku: Lužičtí Srbové nemají vcelku nic společného s balkánskými Srby. Jde o shodu pojmenování, asi jako když se dva pánové jmenují Kučera a Kučera. Oba národy jsou odděleny již nejméně 1500 let a kromě obecného slovanského základu je v moderní době nespojilo nic.

Jak do Lužice

Jste-li Čech a máte-li zájem vidět Lužici, můžete do ní dojet ze dvou směrů: z Děčínska a z Liberecka. Výhoda Děčína je v tom, že leží na hlavní železniční trati Praha-Berlín, a dostat se do něj (a zase z něj, což je neméně důležité) se dá prakticky kdykoliv. To se o liberecké oblasti říci nedá, zvláště o pohraničních obcích, jako je Chrastava a Hrádek nad Nisou. Na druhou stranu, z Liberecka je Lužice blíže, což celkovou bilanci vyvažuje.

Děčín má dobré spojení s Drážďanami, a z Drážďan jezdí do hornolužické oblasti pravidelné vlaky. Autobusové spojení je podstatně horší - o víkendu v podstatě neexistuje.

Vlastní auto je pohodlná možnost, ale na druhou stranu vám pak hrozí, že z celé oblasti poznáte jen restauranty a placené turistické atrakce. Je přeci jen až příliš snadné si říci, že venku je vedro, nebo zima, nebo vítr, nebo že se vám nechce - a místo pěšky se vydat jízdmo. Což ovšem není jen problém Lužice.

Celkově vzato lze doporučit příjezd hromadnou dopravou a následné putování pěšky. Země je to rovinatá, s dobře udržovanými cestami, a nevyžaduje od poutníka kdovíjakou kondici.

Východní Sasko

Když překročíte u Hřenska hranici, nejprve si toho ani nevšimnete. Krajina je na obou stranách v zásadě stejná: vysoké pískovcové skály, které se z obou stran sklánějí nad úzký kaňon Labe. Z lesů trčí tu a tam zvětralé balvany, které často připomínají zkamenělé postavy. Říká se jim strážci a skoro každá obec po cestě má svého.

Kolem Bad Schandau začínají skály ustupovat saské rovině, a řeka se rozlévá doširoka. Začínají se také měnit jména měst. Zatímco v pohraniční oblasti byla čistě německá – Schöna, Hirschmühle – tady k vám jména na železničních stanicích začínají promlouvat slovanským základem, který musí být dnešním domorodcům nesrozumitelný. Zschachwitz, Sedlitz, Dobritz, Radebeul (Šakvice, Sedlice, Dobřice, Radobýl?), krkolomné zápisy, které prozrazují, jak těžko se někdy před tisíci lety původní názvosloví přepisovalo do jazyka dobyvatelů. Ale dnes je tu čisté Německo, a to už dlouho. Zůstala jen místní jména.

Motorák Desiro, luxusní vozidlo pro člověka z českých poměrů, sviští z Drážďan na východ, směrem k polské hranici, a zastavuje ve stanici Bautzen / Budyšin.

Město Budyšín

První, čím se Budyšín odliší od předešlých stanic, jsou dvojjazyčné nápisy. Podle dohod na ochranu národnostních menšin jsou tu každý ukazatel, každá pouliční tabulka, a oficiální značky typu Policie vybaveny hornolužickým ekvivalentem. Pravopis je zvláštní směsí polského a českého, a nápisy typu „Policajsky rewěr“ budí v českém návštěvníkovi pousmání.

Nádraží v Budyšíně
Nádraží v Budyšíně
Dvojjazyčné tabulky v Budyšíně
Dvojjazyčné tabulky v Budyšíně. "Stare město" - skoro česky, že?

Na ulicích však zní výlučně němčina, a navíc je tu k vidění další varovné znamení: nápisy na soukromých podnicích jsou téměř výlučně německy.

Pokud se dvojjazyčnosti týče, tak státní kasa snese skoro všechno, zvlášť když se jedná o posvátný multikulturalismus. Soukromníci jsou však na náklady citlivější a do vícejazyčných nápisů se nehrnou, pokud jim neslibují přízeň zákazníků. A zde v Budyšíně je dvojjazyčných podniků pomálu: jedna cukrárna, jedno hrnčířství, jeden realitní agent, a tím to v zásadě končí; 99% zbylých je výlučně německy.

Což naznačuje, že město samotné už nemá ani smíšený charakter. Jediné místo v Budyšíně, kde je lužickosrbských nápisů dost, je Mikulášský hřbitov – před padesáti lety se ještě asi věci měly jinak.

Paradoxem je, že jedním ze zdrojů poněmčení horní Lužice byly i naše Benešovy dekrety, protože nemalá část odsunutého německého obyvatelstva z pohraničí skončila právě zde, a převážila etnické poměry na německou stranu.

Srbové se však zatím Budyšína kompletně nevzdali a udržují zde svoje instituce: gymnázium, dvojjazyčné divadlo, muzeum, tiskárnu a Serbski dom, mohutnou budovu, ve které sídlí většina jejich národních institucí.

Historické jádro města

Jdete-li směrem od nádraží (které je situováno poměrně daleko od města), minete Serbski dom a velkou budovu pošty. První znamení, že se blížíte k historickému centru, je vysoká věž, která se před vámi objeví hned poté, co za sebou necháte poštu.

Věž se jmenuje Bohatá (Bohata wěža, Reichenturm), a skutečně nevypadá právě chudě, s jasně bílou omítkou a pozlaceným křížem na vrcholu. S jejím bohatstvím je to však poněkud nahnuté; konkrétně o 1,5 metru, což se dá právě tak prostým okem postřehnout. Věž sama označuje začátek historického centra, a vede od ní ulice (jak jinak než Bohatá ulice) směrem na hlavní náměstí. V době Velikonoc je na Bohaté ulici vysoká koncentrace německých turistů a prodejen, které nabízejí tradiční lužické kraslice za ceny mezi 8 a 15 euro / kus. Snadno tak pochopíte, odkud vzala Bohatá ulice svoje jméno.

Bohatá věž
Bohatá věž

U kraslic se vyplatí na chvíli se zastavit, aspoň pohledem. Říká se o nich, že jsou vůbec nejkrasnější na světě, a místní obyvatelstvo jim věnuje nesmírné množství času a píle. Sběratelé se sjíždějí z celého Německa. Existuje řada základních technik jejich výroby, a všechny z nich jsou velice pracné. Nic pro netrpělivé povahy!

Srbské kraslice 1
Lužickosrbské kraslice 1 - foceno přes sklo
Srbské kraslice 2
Lužickosrbské kraslice 2

Ještě než dojdete na hlavní náměstí, minete restauraci Zum Karrasek. Pan Karásek byl rodák z dnešní Prahy-Smíchova, který to v Lužici dotáhl na nejznámějšího loupežníka všech dob, a nějakou dobu zde potom seděl pod zámkem. A pak že se Čech v cizině neprosadí…!

Hlavní náměstí a uličky za ním si zachovaly převážně středověký ráz: klikaté, úzké, dlážděné a také místy dosti strmé. Je tu nemálo dalších věží a bran, Matyášova, Žákovská, Mikulášova atd. Naštěstí ani za doby NDR nestihli soudruzi uvnitř starého města postavit žádnou panelovou okrasu.

Hlavní náměstí v Budyšíně
Hlavní náměstí v Budyšíně
Matyášova věž
Matyášova věž

Jestliže Lužice jako celek je poměrně placatá, o Budyšíně to zrovna neplatí. Jeho zakladatelé si vybrali poměrně ostrou vyvýšeninu nad řekou Sprévou, která v terénu vyhlodala propast o hloubce aspoň 30 metrů – v lidské míře: dost na to, aby se při pohledu z hradu mírně zatočila hlava. Což znamená, že při pohybu ve starém městě se mírně zapotíte, zvláště chcete-li sejít dolů k řece a pak zase někudy zpátky.

Pohled na Budyšín z opačného břehu Sprévy
Pohled na Budyšín z opačného břehu Sprévy

Přízemní, leč praktická informace: pomineme-li kraslice a další materiál určený pro sezónní spotřebu, je tu cenová hladina poměrně příznivá, a dá se tu důstojně existovat i s českým platem. Což není v Německu zdaleka všude samozřejmostí.

Velikonoční jezdci v Budyšíně

Hlavní atrakce velikonoční neděle v horní Lužici jsou jízdy tzv. velikonočních jezdců. Je to lužickosrbská tradice (místní Němci nejezdí), a základem je zkrátka to, že na určeném místě se sejde několik desítek slavnostně oblečených jezdců na koních, pak objíždějí vesnice a pole, a zpívají přitom písně o Ježíši Kristu. Přes svůj náboženský základ jde původně o pohanskou tradici (Srbové zůstali pohany dlouho, minimálně do 13. století), kdy objíždění polí sloužilo převážně k zahánění zlých duchů, aby neškodili úrodě. Církev jej pak časem převzala do svého repertoáru a adekvátně upravila.

Velikonoční jízdy jsou převážně venkovskou tradicí, už proto, že k nim jsou potřeba koně, které je v moderní době potřeba půjčovat – často až z Braniborska či Polska. V osmi venkovských farnostech se jezdilo „vždycky“, snad kromě války. Ale budyšínská jízda vznikla teprve nedávno, pro turisty, a jezdci sem musejí přijíždět z okolních vesnic.

V okolí Bohaté věže už na jezdce čeká početný dav zvědavců. Ještě, než začne samotné procesí, projíždějí se jednotlivci před davem a předvádějí, jak si nechali svoje koně vyšňořit. Fotoaparáty cvakají. Je tu slyšet až překvapivě mnoho češtiny – teprve po nějaké chvíli si uvědomím, že letos napsaly o lužických tradicích rozsáhlý článek Lidové noviny, a že to nejspíš nezůstalo bez efektu.

Jezdci v Budyšíně 1
Velikonoční jezdci v Budyšíně
Jezdci v Budyšíně 2
Další záběr na velikonoční jezdce

Kolem 10:45 se jezdci seřadí a vyjíždějí ve dvojstupu z ulic Budyšína směrem k severně položené vesnici Radwor. Průvod padesáti jezdců zmizí z očí, a zůstanou po něm jen stopy v podobě koňských koblížků. Unavený a vyhladovělý dav turistů obsadí nejbližší restaurace, mimo jiné Wjelbik, podnik s tradičním lužickosrbským menu. Už se tam nevejdeme; no nic, žádná velká škoda, jak se ukázalo, personál tu zase a opět tvoří Němci.

O kus dál, poblíž hradu, se nachází menší hostinec jménem 1. Senfstube. Jak jméno napovídá, prakticky všechno na jídelním lístku (kromě dezertů a nápojů) má v sobě nějaký druh hořčice. Nepředstavujte si ovšem standardní průmyslovou hořčici za 2,50 Kč/kelímek! Jsou to skutečné pochoutky, a hladovému cestovateli mohu tuto firmu jedině doporučit.

Lužický venkov

Cesta z města … vede kolem kopce, na němž stávalo hradiště, a na němž se nyní koná akce, kterou Srbové nazývají krkolomným názvem Jajkakuljenje, neboli Koulení vajec. Pro davy není vidět, co se tam vlastně děje. Každá věková skupina si zjevně přijde na svoje, protože okraj louky je lemován pojízdnými občerstvovnami, servírujícími všechno od cukrové vaty až po kořalku.

Jakmile se vzdálíte z tohoto centra dění, padne ticho, a nadále jste sami s lužickou krajinou. (To je právě ten druh pocitu, o který při cestování autem spolehlivě přijdete). Směrem na sever se prostírá nekonečná, mírně zvlněná rovina, ze které trčí věže kostelů.

Na jihu je vidět vysoká a tvrdá hradba českých pohraničních hor. Jsou dost blízko na to, aby k nim poutník do večera došel, ale přesto by mu ještě dalo práci je přejít. Není to jen jeden hřeben, ale více, a teprve za tím hlavním začíná Šluknovský výběžek. Když už jsme zmiňovali to lužickosrbské pohanství, tak hora nejvíc vlevo se jmenuje Čornobóh, les pod ním je Čorny lěs, a oboje bylo popsáno v kronikách jako místo, kam se přinášely oběti.

Lužická krajina
Krajina Lužice
Pohraniční hory
Pohraniční hory

Krajina je tu úrodná, a tak na cestě do 8 km vzdáleného Radworu (Radibor) leží ne méně než čtyři vesnice. Cesta vede po stopách budyšínských jezdců z rána, a prozrazují to různorodě roztroušené hromádky koninců, podle kterých spolehlivě víte, že jste nezabloudil. Matematická mysl se baví kalkulacemi, kolikrát musel který kůň „značkovat“, aby celkově vznikla takto zřetelná stopa. Vychází úctyhodné číslo.

Konec dubna v Lužici je horký, ale ještě ne úmorný. Příjemné počasí na pěší putování.

Radwor / Radibor

Na první pohled vesnice jako každá jiná. Tři kostely, fotbalové hřiště, dlouhá náves.

Ale místní kulturní centrum se jmenuje Slavia, a ve znaku má modrou, červenou a bílou. Tady, osm kilometrů od Budyšína, jsme skutečně u Lužických Srbů. Zde nejsou dvojjazyčné nápisy jen formalitou vyplývající ze zákona: tady ještě jejich jazyk žije.

Poslední pochybnost je rozptýlena, když míjíme místní hřiště. „Kedźbu!“ křikne náhle jeden z dospělých ke skupince dětí. „Kedźbu“ znamená „Pozor!“ a toto slovo křičívá člověk svým rodným jazykem.

Před radnicí lelkuje skupina mužů v bílých košilích. Ukazuji jednomu z nich papír s rozpisem odpoledních jízd, které mají začínat právě tady. Dívá se na hodinky.

„Pětnaste minut“, říká, a tady, uprostřed Německa, najednou nepotřebujete cizí slova k tomu, abyste mu rozuměli.

Je to příjemný pocit. Jako byste potkali vzdálené příbuzné.

Odpolední jízda

U kostela se šikuje početný oddíl jezdců z okolních vesnic. Je jich více než v Budyšíně, takže mají skoro převahu nad turisty. Pokud by se počítala převaha ze sedla koně, tak jednoznačně.

Oddíl objíždí náves a začíná zpívat melodickým slovanským jazykem. Ve sborovém zpěvu je těžké zachytit jednotlivá slova, ale celková atmosféra je lehce povznášející. Jezdci v čele nesou prapory a kříže, zbytek svírá v rukou zpěvníky. Obkrouží třikrát náves, a pak se vydávají na západ, do rodných obcí, ze kterých ráno přijeli. Nakonec se i poslední kůň ztratí mezi domy na cestě.

Dopoledne v Budyšíně člověka lehce bodlo u srdce, když viděl, jak málo slovanského charakteru už tomu městu zůstalo. Ale tady, u přátel, jej pochybnosti zase opouštějí.

Ještě tu jsou a žijí!

(Videa jsou pořízena kompaktním fotoaparátem bez podpěry, takže prvních 5-10 sekund je obraz nestabilní).

CNW:Counter