Tento dopis by nevznikl, nebýt článku, který se před pár měsíci vynořil na anglické BBC. A je to článek nanejvýš zajímavý.

Stařešina jednoho údolí na severu Etiopie se rozhodl bojovat proti suchu. V místě, kde jeho lidé žijí, není ani tak problém s úplným nedostatkem vody jako spíš s tím, že svahy údolí jsou strmé a kamenité. Všechna voda, která naprší, velmi rychle odteče do moře a pak zase panuje sucho.

S tím se ovšem dá něco dělat: a Abr’ha Weatsbaha, náčelník zdejší komunity, se už před deseti lety rozhodl, že to tak nenechá. Pod jeho vedením začali lidé stavět na svazích terasy, které dokážou vodu zadržet. Je to těžká, přetěžká práce: přenášet a lámat kamení ve vedru, přesypávat tuny vyprahlé hlíny, to vše primitivními nástroji, které jako by vypadly z učebnice archeologie. Dřeli muži a ženy, dřely i děti. Mnozí pracovníci zemřeli dříve, než si mohli užít výsledků své práce. Ale dnes, po dvaceti letech, je už většina dřiny hotova. Terasy zadržují vodu a pouštní údolí se zazelenalo. Úroda je bohatá a uživí všechny místní. Hladomor byl zažehnán.

Až na jeden drobný problém: teď, když už údolí vypadá k světu, se do něj začali stěhovat obyvatelé sousedních regionů. Práce se neúčastnili, ale její výsledky lákají. „Správně by všechny tigrajské komunity měly budovat terasy, které zadržují vodu. Pak by nikdo nepotřeboval chodit sem,“ říká Abrha. „Jenže ne všichni sousední náčelníci jsou tak zodpovědní.“

Tomuto starému moudrému muži je určen můj dopis.

Continue reading