Po červencovém „pokusu o puč“ začal turecký prezident Erdoğan přebudovávat Turecko na totalitní stát. Hned zpočátku jsem o tom psal dva články. Jak se situace vyvinula od té doby?

Zatím víceméně podle očekávání.

Počet propuštěných státních zaměstnanců dosáhl už 100 000. Vlna čistek nekončí a jen za poslední týden bylo vyhozeno z práce na deset tisíc lidí. Zdá se, že čistka postupuje po sektorech, přičemž první byla zasažena armáda a justice, potom univerzity a nižší stupně škol, teď došlo na novináře a na lékaře. Jako třešničku na dortu si Erdoğan koncem října udělil pravomoc přímo jmenovat rektory univerzit.

Média byla důkladně probrána, zejména kurdská, ale hněv režimu se nevyhnul ani významnému opozičnímu deníku Cumhuriyet („Republika“). Ten totiž loni poškodil svatozář prezidenta, když uveřejnil videozáznam prokazující, že turecká tajná služba dodává zbraně do Sýrie. Erdoğan přitom dříve tvrdil, že tyto zásilky, označené za státní tajemství, obsahují jen humanitární pomoc pro tureckou menšinu v místě bojů.

Za toto odhalení zaplatili novináři z Cumhuriyetu vysokou cenu. Editor Can Dündar a šéf ankarské redakce Erdem Gül byli obviněni z „členství v teroristické organizaci“ a strávili nějaký čas ve vazbě. Proces týkající se „terorismu“ dosud neproběhl, oběma obviněným hrozí až doživotí. Z vazby je po několika měsících pustil ústavní soud. Při příchodu k soudu po Dündarovi neznámý člověk vystřelil dvě kulky, naštěstí jej nezasáhl. Ten samý den ovšem Dündar dostal pět let a deset měsíců vězení za „prozrazování státních tajemství“. Před pár dny si pak policie došla pro 12 novinářů  do istanbulské redakce Cumhuriyetu, včetně šéfredaktora Murata Sabuncua. Obvinění ze státní prokuratury znělo velmi vágně: „jsou podezřelí z páchání zločinů“.

Novináři a opoziční poslanci protestují před redakcí deníku Cumhuriyet, 31.října 2016

Novináři a opoziční poslanci protestují před redakcí deníku Cumhuriyet, 31.října 2016

V takové atmosféře asi není zas tak divné, že 35 držitelů tureckých diplomatických pasů požádalo v Německu o politický azyl. Je mezi nimi i vojenský atašé. Rozhodování o jejich žádostech bude politicky značně výbušné. Angela Merkel je na svoji dohodu s Tureckem o vracení migrantů značně pyšná. Přiznat azyl 35 diplomatům by existenci dohody mohlo ohrozit. Na druhou stranu, vrátit je jen tak do Turecka, to nepůjde. Právě před pár dny požádal prezident Erdoğan turecký parlament o projednání znovuzavedení trestu smrti. Svým příznivcům pak sdělil: „Brzy, brzy, bude-li Alláh chtít, brzy se jej dočkáte.“ Jinými slovy, trest smrti bude. Nikdo asi nevěří, že by jej Alláh vetoval.

Vyhazování, dosazování, zavírání a potenciálně i věšení lidí ovšem není všechno. Nastávají nám ještě zajímavější věci.

Ve svém článku ze 30.7. jsem psal toto:

Umím si představit, že za pár let začne Erdoğan pronášet hrozivé řeči o tom, jak velký turecký národ potřebuje životní prostor ke svému růstu…

Splnilo se, ale ne po pár letech; po třech měsících. (Pak mi lidi říkají, že jsem pesimista. Houby, úplný optimista jsem. Takhle rychle jsem to nečekal ani já.) V turecké státní televizi se začala objevovat zajímavá nová mapa Turecka, jehož území podle ní zahrnuje i sever Sýrie a Iráku, včetně města Mosul. Rovněž ve vztahu k Řecku se prezident Erdoğan vyjádřil, a to takto: „Vzdali jsme se ostrovů, které byly naše. Dosud tam stojí naše mešity.“

No, tak to máme územní nároky hned vůči třem sousedům, navíc na teritoria, na kterých žije jen minimální množství etnických Turků. Pěkně rychle se nám to rozvinulo, ba ještě extrémněji, než v těch třicátých letech. Tehdy se v Berlíně pilně hrála struna „neosvobozených menšin“, které chtějí „domů do říše“. Na řeckých ostrovech či v iráckém Kurdistánu takové menšiny ani neexistují, tam jde o země osídlené zcela cizími národy.

(Mimochodem, nejsevernější mešita osmanské říše byla v Egeru, maďarském městě, které leží nedaleko slovenských hranic. Minaret dosud stojí. A to nemluvím o moderních tureckých mešitách v Německu, Rakousku a Nizozemsku, kontrolovaných tureckou státní náboženskou agenturou Ditib. V těch se kážou takové věci, že to znepokojuje i Zelené. Jestli přítomnost tureckých mešit někde v zemi X zakládá v Turecku zájem o daná teritoria, je to asi důvod jejich stavbu vůbec nepovolovat.)

Pohled do historie říká, že řeči o hranicích se obvykle nepronášejí do větru, zejména pokud vycházejí z úst nějakého imperátora. Dříve nebo později dojde k pokusu o realizaci. V případě syrského a iráckého Kurdistánu by to byla notně krvavá realizace. Kurdské ozbrojené síly – pešmergové – mají s obrannými boji bohaté zkušenosti, kdežto Turecko už přeci jen žádnou velkou válku s přesuny celých armád a desítkami tisíc padlých nevedlo už téměř 100 let. Konflikty s kurdskými ozbrojenci z PKK mají jiný charakter.

Kurdští pešmergové ("ti, kdo hledí smrti do tváře")

Kurdští pešmergové („ti, kdo hledí smrti do tváře“)

Město Diyarbakir v únoru 2016. Výsledek "práce" turecké armády na svém vlastním teritoriu. (Diyarbakir leží v Turecku.)

Město Diyarbakir v únoru 2016. Výsledek „práce“ turecké armády na svém vlastním území.

Potenciální expanze na Balkán by měla ještě vážnější důsledky.

Představme si tu možnost, že Ankara jednoho dne přejde od slov k činům a na řeckých ostrovech v Egejském moři se začne vyloďovat turecká armáda. Řekové se pochopitelně budou bránit, však také disponují jednou z největších armád v Evropě (hádejte, kvůli kterému sousedovi to tak je. Nápověda: Albánie ani Bulharsko to není), ale sami na Turky stačit nebudou. Uplatní tedy článek 5 a požádají NATO o pomoc.

Jak by taková žádost asi dopadla?

Dvě důležité země NATO, Nizozemsko a Německo, mají na svém území významné turecké menšiny, a to nejen občany Turecka, ale i „vlastní“ občany druhé a třetí generace, kteří se stále za Turky považují. Podpora politiky prezidenta Erdoğana je mezi nimi nemalá, což ukázaly jak obří demonstrace ve Vídni a v Kolíně nad Rýnem v létě 2016, tak dobré volební výsledky, které si Erdoğanova AKP odnesla z těchto komunit. Např. loni v listopadu dostala AKP mezi německými Turky celkem 59 % hlasů, tedy více, než v Turecku samotném.

Mohly by si tyto země v případě nouze dovolit postavit se za napadené Řecko? Riskovaly by minimálně těžké nepokoje, možná i občanskou válku, na svém vlastním území. Už teď jsou Erdoğanovi fandové v Evropě tak drzí, že např. rakouskému ministrovi zahraničí Kurzovi vyhrožují podříznutím. V případě konfliktu by představovali pátou kolonu nepřítele na německém a nizozemském území (Rakousko je neutrální, tomu to teoreticky může být jedno.)

Nevěřím, že by v takové situaci Němci či Nizozemci našli odvahu dostát svým závazkům. Opakoval by se princip sudetské krize, aneb „nebudeme riskovat vlastní bezpečnost kvůli vzdálené zemi, po které nám nic není“. A bez účasti Německa by bylo i pro ostatní státy NATO těžké Řekům pomoci, protože na německém území se nachází dost podstatná část infrastruktury NATO (základny, nemocnice, letiště, sklady).

Třeba se to nestane, ale nevsázel bych na to. Nějaký nový pokus o obnovení osmanské říše „visí ve vzduchu“, přičemž mírovou cestou to nepůjde. Čekají nás zajímavé časy, navíc daleko blíže k českým hranicím, než dosud.


Hudební epilog

„Vířící derviši“, súfijská sekta založená filozofem Rúmím. Jedna z těch mírumilovnějších větví islámu, proto to také poslední dobou nemají lehké. V Turecku jsou jejich vystoupení zakázána. Toto je syrský ansámbl, vystoupení nahráno v Amsterdamu.


 P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.