Tak je to jisté. 45. prezidentem USA bude Donald Trump.

Očekávejme nyní záplavu článků na téma „Proč Donald Trump musel vyhrát“. Každý politický analytik dbalý své cti si přisadí svoji. Co vám většina z nich neřekne: někde v pracovním adresáři na ploše mají vedle sebe dva připravené články, jeden s výše zmíněným názvem a druhý s názvem „Proč Hillary Clinton musela vyhrát“. A ráno po volbách se prostě klikne na ten správný soubor. S Brexitem to bylo nejinak.

Já jsem neměl připraven ani jeden článek. Včera jsem odhadoval pravděpodobnost vítězství Donalda Trumpa tak na třetinu. To bylo ráno překvapení! Předpovídat budoucnost umí každý pitomec; háček je v tom, předpovídat budoucnost přesně. Nuže, pár mých myšlenek k tématu. Více to jistě rozeberou jiní, povolanější.

Jedna věc, ve které měl DT vždycky navrch, byla, že jej média a různí opinion makeři nehorázně podceňovali. Už od počátku jeho kampaně v republikánských primárkách, což bylo loni v létě. Když začal sbírat první úspěchy proti „zavedenějším“ kandidátům, jako byl např. Jeb Bush, Marco Rubio nebo Ted Cruz, vycházel nejméně jeden článek týdně na téma „Proč zrovna teď začne jeho hvězda hasnout.“ Příklady:

A tak dále, a tak dále. Vezmete-li Google a hledáte-li v časovém rozmezí zhruba duben až říjen 2015, shledáte, že možnost, že by Trump získal republikánskou nominaci, brali ve „velkých novinách“ jako něco absurdního.

Jenže Trump republikánskou nominaci vyhrál a nastoupil v republikánském dresu do boje proti Hillary Clinton. A následovalo druhé kolo opovržlivých komentářů z médií.

No a vidíme, jak to dopadlo. Apropos, Donalda Trumpa podpořil před volbami Chuck Norris, to bylo asi něco, čeho si ctění analytici nepovšimli.

Jedna z věcí, která mě na letošním předvolebním souboji hodně zaujala, bylo naprosto odlišné charisma obou protivníků. Kamkoliv přijel Trump, shromažďovaly se obrovské davy. Toto je třeba mítink v Pennsylvánii, tradičním státě protivníka (demokratů): na republikánského kandidáta se přišlo podívat dvacet tisíc lidí. (Také se včera ukázalo, že Trump Pennsylvánii vyhrál, coby první republikán od roku 1988). A nebyla to výjimka, spíše pravidlo. Všude zůstávaly před branami další tisíce zájemců, kteří už se nevešli dovnitř.

Pennsylvánie - Trumpův mítink

Pennsylvánie – Trumpův mítink

Zároveň ovšem Trump svým vystupováním odpuzoval minimálně srovnatelné množství lidí. Na nějaký případný hatefest „věšíme Trumpa“ by určitě dorazily podobné davy. Která z obou vlastností nakonec převáží, třeba jen o procento, dvě? To byla otázka, na kterou jsem nenacházel odpověď.

Hillary Clinton podobný druh nadšených příznivců neměla. Na její mítinky chodilo řádově méně lidí. I ti, kdo ji volili, ji brali spíš jako menší zlo, než jako kandidáta, se kterým se ztotožňují. To ale, mimochodem, neplatilo o jejím původním demokratickém soupeři Berniem Sandersovi – ten dokázal ve voličích vzbudit podobné nadšení jako Trump. Kdyby nominaci za demokraty získal Sanders, tak je možná dnes zvoleným prezidentem.

Columbus, Ohio. Jeden ze "swing states".

Columbus, Ohio. Jeden ze „swing states“. Mítink Hillary Clinton. Nic moc.

Volby ovšem nerozhoduje jenom charisma a ve spoustě dalších parametrů volebního souboje měla Hillary Clinton navrch, například za ní stála většina zavedených médií. Nakonec to nestačilo. Ani podpora Wall Streetu nestačila.

Domnívám se, že demokraté udělali velkou chybu, když nepostavili jako svého kandidáta Sanderse. (Čímž nechci říci, že by mi tento socialista byl nějak blízký.) Mohlo to pro ně dopadnout daleko lépe. Sanders by rozhodně Pennsylvánii neztratil, ba ani Wisconsin. Ale Sanders nebyl součástí vnitřního establishmentu Demokratické strany, který chtěl mít „svoje jisté“.

Nadepsal jsem tento článek „Winds of Change“, protože Trumpovo vítězství není ojedinělý jev. Podobně jako Brexit, i Trumpova kampaň měla charakter boje proti zavedeným pořádkům, kdežto Hillary Clinton byla přímo ztělesněním zavedených pořádků. Tento proces se v různých podobách opakuje všude po západním světě. Rakouské prezidentské volby v květnu 2016 nebyly ničím jiným, než zavržením kandidátů tradičních stran. Totéž se může opakovat ve Francii na jaře 2017. Marine Le Pen a její Front National už teď mají na svých mítincích solidní účast voličů – faktor, který by měl být započítán do případných prognóz. Podobně se blíží důležité volby v Nizozemí a v Německu, a v Itálii se koná referendum, které může rozhodnout o osudu vlády.

Zaznamenal jsem z našich vládnoucích kruhů hlasy, že Trump je pro nás „katastrofou“ (řekl to tuším Petr Gazdík, šéf STAN). To považuji za nesmysl. Česká republika by z prezidentství Donalda Trumpa mohla naopak leccos vytěžit. Jeho první žena Ivana je Češka, byli spolu patnáct let a mají tři děti, které mluví česky (Donald Jr. plynně, druhé dvě aspoň pár slov). Jeho bývalá tchyně Marie Zelníčková za vnoučaty jezdívá na návštěvu do USA, ač už je jí devadesát let, a s Donaldem si telefonuje.

Tak silnou osobní vazbu ještě žádný americký prezident k naší zemi neměl, neměli bychom ji tedy nechat ležet ladem. Jde jen o to, být diplomaticky obratní. Poláci to umějí a v Bílém domě měli nejednou velký vliv. Mohli bychom se o to pokusit i my.


Hudební epilog


 P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.