V březnu 2017 se v Nizozemí konají parlamentní volby. Vůbec poprvé v nich bude kandidovat imigrantská strana DENK.

V západní Evropě se o hlasy imigrantů, jakož i jejich potomků druhé a třetí generace, obvykle ucházejí tamní socialistické strany a strany zeleného konce spektra. Symbióza mezi nimi a imigranty funguje už nějakých 30 let. Příslušné strany prosazují různé požadavky (např. změkčení azylového práva, usnadnění přistěhování rodinných příslušníků – koho zajímá jaké, ať si přečte Migrační manifest českých neziskovek). „Noví voliči“ pak hrají roli bývalých proletářů a hlasují pro ně.

Velmi výrazné je to u muslimských komunit. Například ve Velké Británii volí 64 % muslimů labouristy, kdežto jen 25 % konzervativce.  Němečtí občané tureckého původu dávají většinu svých hlasů SPD (až 65 %), kdežto CDU dostává u nich jen kolem 9 % hlasů (v zářijových volbách v Berlíně měla CDU v „multikulturních“ volebních okrscích problém dosáhnout i na 7 % hlasů). Totéž platí v Dánsku (58 % muslimů volilo v roce 2009 sociální demokraty). Už nyní mívá toto chování výsledky na vliv celostátních voleb. Například v roce 2012  ve Francii hlasovalo 93 % francouzských muslimů pro socialistického kandidáta Hollandea. Hollande tehdy vyhrál prezidentský úřad jen těsně, o 1,1 milionu hlasů, takže lze říci, že hlasy z muslimské komunity mu zajistily vítězství.

Takový dovoz voličů se ovšem projeví i jinými způsoby. Když strany fandící multikulturalismu zařadily na svoje kandidátky „exotické“ politiky, odstartovaly svoji vlastní etnickou a kulturní proměnu.

Mezi dnešními Evropany se považuje za společenské tabu hlasovat pro politiky podle etnicity a barvy kůže. V tureckých, arabských či afrických komunitách takové tabu nikdy neexistovalo. Preferenční hlasy voličů neevropského původu velmi rychle katapultovaly „etnické“ kandidáty z nevolitelných míst na přední příčky kandidátních listin. Řada starých evropských kádrů byla nováčky odsunuta do politického důchodu.

Podívejme se na pár příkladů z velkých západních měst, kde tento proces už proběhl nebo probíhá. U některých městských rad máme k dispozici i fotky členů, takže můžeme posoudit jejich složení nejen podle jmen, ale i vizuálně.

  • Amsterdam – odkaz – 13 městských zastupitelů za socialistickou stranu – z toho 6 „etnických Neevropanů“
  • Brusel – odkaz –  18 městských zastupitelů za socialistickou stranu – z toho 10 „etnických Neevropanů“.
  • Londýn – odkaz – 12 labouristů – z toho 5 „etnických Neevropanů“.
  • Birmingham – odkaz – 80 labouristů – 28 „etnických Neevropanů“.

(Používám nepříliš dobré slovo „etničtí Neevropané“, protože pojem „menšiny“ v tomto kontextu rychle přestává platit. Při současném demografickém trendu budou bílí etničtí Britové v Birminghamu menšinou nejpozději roku 2020, další města budou následovat.)

Ne všude je tento vývoj stejně daleko. V Nizozemsku byl zřetelný už v roce 2006, kdy polovina socialistických radních zvolených v Amsterdamu a Rotterdamu byli muslimové (kupodivu si na jejich kulturní nekompatibilitu stěžoval sám tehdejší předseda socialistické strany Wouter Bos). To samé lze říci o Labour Party ve Velké Británii, zvláště ve velkých městech. Naopak v Německu a ve Francii si zatím staré kádry udržují kontrolu nad svými stranami.

Poslední dobou se ale zdá, že běžné socialistické a zelené strany jsou pro určitou část „nové voličské populace“ málo radikální. Začínají vznikat nové strany, pro které je prosazování zájmů migrantů hlavním, ne-li jediným tématem. Případně: které se neštítí návrhů, s nimiž by mainstreamovější evropské strany přeci jen měly potíž.

Jednou z nich je právě DENK, kterou v Nizozemí založili dva dříve socialističtí (PvdA) poslanci, Tunahan Kuzu a Selcuk Öztürk. Německé noviny Die Welt psaly o této straně již dvakrát, při příležitosti jejího založení a  pak před pár dny, přičemž ten druhý článek upozorňuje, že podle demoskopů by DENK mohla dosáhnout až na deset procent hlasů.

Doufám, že toto poslední tvrzení je ze strany Weltu novinářská kachna, protože program DENKu obsahuje opravdové perly, například:

  • povinné kvóty na migranty v soukromé i státní sféře (10 %),
  • přehodnocení nizozemského státního názoru na arménskou genocidu,
  • zřízení protirasistické policie v počtu několika tisíc zaměstnanců, která by stíhala „verbální projevy rasismu“,
  • zvláštní „státní registr rasistů“, kteří by mohli být odsuzováni například k veřejně prospěšným pracem v migrantských centrech,
  • povinná výchova k multikulturalismu ve školách,
  • zřízení „Ministerstva pro vzájemnou akceptaci“ místo integrace,
  • zrovnoprávnění náboženských škol, kde se vyučuje hlavně korán, s běžnými sekulárními školami.

Existuje podezření, že za stranou DENK stojí Turecko, potažmo přímo prezident Erdoğan, o čemž svědčí jak její postoj k arménské genocidě, tak skutečnost, že jakákoliv kritika Erdoğana je v DENKu tabu.

Favoritem březnových voleb je zatím PVV Geerta Wilderse (průzkumy zde), jejíž představy o fungování Nizozemí se od představ DENKu liší jako den a noc. Pokud by obě tyto strany měly zasednout v parlamentu zároveň, asi by to byla zajímavá show a další svědectví o tom, jak velmi se polarizuje západní společnost. Přesněji řečeno, jak se proti sobě polarizují západní a nezápadní část tamních společností.

V sousedním Německu si Erdoğanovi příznivci nedávno rovněž založili vlastní stranu, která se dost ironicky jmenuje „Aliance německých demokratů“. Její první program naznačuje, o co jde. Dost velký prostor je věnován kritice „kurdského terorismu“ a „teroristické organizace Fethullaha Gülena“ (Erdoğanův osobní nepřítel), mezi další požadavky patří rozšíření volebního práva na neobčany a důrazný postup proti „nepodloženým pomluvám vůči náboženství“.


Během nejbližších let uvidíme, nakolik tyto nové strany, které jako by vypadly z Houllebecqova románu Podvolení, dokážou zlákat „etnické“, tj. zejména muslimské, voliče. Zatím vypadají marginálně, ale to zpočátku vypadala spousta jiných stran taky. Dostane-li se jim významné finanční a logistické podpory z Turecka nebo z arabských ropných emirátů, mohly by „přetáhnout“ mnohé voliče socialistům a zeleným. Tři čtvrtiny německých Turků sledují tureckou státní televizi každý den. Pokud jim tam hlasatelka doporučí, že mají opustit SPD a přiklonit se k jiné straně, nepochybně vezme řada z nich toto doporučení vážně.

Pokud by se tak stalo, konflikty ve společnosti by se dále vyhrotily, možná až k násilným formám. Zejména v případě, že by podobné strany dokázaly skutečně prosadit část svých programů. Neumím si představit, že by se třeba Wildersovi voliči nechali pokorně zapsat do „státního registru rasistů“ a nahnat na úklidové práce do migrantských ubytoven jenom proto, že se DENK stal při tvorbě vládní koalice jazýčkem na vahách. Už teď jsou naštvaní dost.

Největším rizikem pro tyto nové strany může být paradoxně šíření tvrdších forem islámu. Mezi muslimskou mládeží na Západě je čím dál populárnější salafismus, návrat k striktnímu islámu, jak byl praktikován otci víry (salaf)  v 7.století. A salafisté mají k volbám velmi negativní vztah. Demokratický systém je shirk (modloslužebnictví) – výmysl nevěřících, kteří se domnívají, že mohou vytvářet zákony v pozemských parlamentech a nechápou, že jediným zákonodárcem je Alláh. Účast v takových volbách pak korumpuje muslimy a je buď zakázána, nebo povolena jen za velmi omezených podmínek. Například v červnu 2015 vyzvala dánská větev organizace Hizb-ut-Tahrir muslimy k tomu, aby se neúčastnili voleb a nelegitimizovali tak neislámský systém dánské demokracie.

Šaríjská policie ve Wuppertalu

Šaríjská policie ve Wuppertalu

Salafisté umějí zastrašovat lidi už jen svojí organizovanou přítomností. Vezmou-li si do hlavy, že v imigrantské čtvrti „rozmluví“ tamním muslimům chození k volbám či jiné neislámské činnosti, tak s tím státní orgány moc nenadělají. Západní liberální zákony si s tímto druhem psychologického, zdánlivě nenásilného nátlaku nevědí rady. Pokud se budou v ulicích ghett potloukat šaríjské hlídky a říkat lidem „ale můj milý bratře, jistě bys nechtěl těžce zhřešit tím, že bys šel hlasovat ve volbách káfirů“, málokdo se jim odváží říci, co že je jim po tom, a ocitnout se tak na místním seznamu špatných muslimů. Takové seznamy si žijí svým vlastním životem a nikdo neví, co přesně bude za deset let, a zda se podle takových seznamů nebude jednou řídit nějaká budoucí buňka Islámského státu při likvidaci svých odpůrců.

Mezitím měla multikulturní politika socialistických stran i jiný efekt. „Modré límečky“ na Západě, dříve tradiční voliči socialistických stran, se čím dál více přiklánějí k rostoucímu protiimigračnímu proudu. Na tomto procesu vyrostla francouzská Front National z okrajové strany ve významnou politickou sílu. Totéž se děje v Rakousku, Německu, Velké Británii – všude ztrácejí levicové strany, které se přimkly k multikulturalismu, svoje dřívější voliče ve prospěch euroskeptických a protiimigračních stran.

Je tedy možné, že celá chytristika s dovozem voličů skončí pro západní levici velkým fiaskem. O tradiční dělnické kádry je připraví znovuoživení nacionalisté, o část dovezených voličů nově vzniklé radikální strany jako DENK a ještě o další část vousatí fanatici, podle jejichž ideologie je chození k volbám těžký hřích.

Mimochodem, stojí za poznámku že v dlouhodobém programu české sociální demokracie najdete zajímavý bod 2.2.2 Globální vládnutí a multikulturní řád. Dáme-li si jej do souvislosti třeba s tím, jak se exministr Dienstbier snažil prosadit volební právo pro cizince z nečlenských zemí EU s přechodným bydlištěm, vychází z toho, že minimálně část ČSSD se chce inspirovat u svých západních souputníků a dovážet si nějaké ty multikulturní voliče.

To není dobrý nápad, soudruzi z Lidového domu.


Hudební epilog

Když jsme začali o tom Nizozemí, zde máte trochu „námořního metalu“, skupinu Heidevolk. Vůbec v zimě nějak dávám přednost metalu. Ale nebojte, příště bude zase klasika.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.