V poslední době se v tisku hodně mluví o „bublinách“ na sociálních sítích, jako by šlo o naprostou novinku. Přitom jeden druh „bublin“ je s námi už od starověku – segregace lidí do oddělených komunit podle jazyka a náboženství. Facebookové bubliny jsou jen novým výrazem téhož.

Toto je etnická mapa Balkánu v roce 1861. Jde pouze o jazykové rozdíly, nikoliv náboženské.  Např. Bosna je vybarvena jako jihoslovanská, aniž by se autor zabýval otázkou, kteří z těch místních Slovanů jsou katolíci, pravoslavní a muslimové. Jinými slovy, různorodost tamních společenství je na této mapě spíš podceněna.

(Kdo chce prozkoumat obrázek ve velmi vysokém rozlišení, nalezne jej zde.)

Je zajímavé vidět, jak tato mapa předznamenává téměř všechny válečné konflikty, které se na Balkáně měly během následujících 150 let strhnout, a možná i některé, které se teprve strhnou. Vidíme, že bulharsko-turecké vztahy budou těžké (a byly, byly, dosud jsou). Vidíme, že řecko-turecké vztahy nebudou o nic lepší (povšimněte si, jak dnešní evropská část Turecka byla tehdy téměř čistě etnicky řecká a jeho maloasijské pobřeží také). Vidíme, že i na pobřeží Černého moře bude hranice mezi Bulharskem a Rumunskem nejistá. Vidíme, že albánské etnikum expanduje do Kosova, kde se ale srbské jádro stále ještě drží, což je proces, který dodnes úplně neskončil. V roce 2016 je Kosovo samostatným státem, ale jeho faktická nezávislost je dána tím, že cizí velmoci stále ještě udržují v regionu několik tisíc vojáků KFOR. Je to ovšem zmražený konflikt.  Až začne pozornost velmocí upoutávat nějaká jiná krize a jejich ozbrojenci se stáhnou, můžeme se dočkat pokračování. Ostatně podobně jako v Bosně.

Většina těchto válek skončila buď nějakou formou lokální genocidy, nebo v lepším případě vyhnáním poraženého etnika, tj. jednostrannou etnickou čistkou či vzájemně dohodnutou výměnou populace. Tam, kde k tomu nedošlo, přetrvává chronické napětí. Nemělo by nás to překvapovat, ve střední Evropě jsme si užili to samé.


Flíčky na mapě jsou zajímavý předmět studia, pokud se jedná o oblasti tisíc kilometrů daleko, ale začínají být nepříjemným politickým tématem, jakmile jde o vlastní zemi a o dopady migrace na společnost.

Dostanu-li se občas do debaty se zastánci multikulturalismu, pozoruji, že jejich představa vzájemného kulturního obohacení vypadá asi takto: „Budeme všichni žít společně a navzájem si představovat svoje kultury. V činžáku prostě budou bydlet vedle sebe Somálci, Afghánci, Poláci, Češi, Romové a Nigerijci a vytvářet společnou, živou a pestrobarevnou komunitu.“

Říkám tomu „naivní model společnosti coby studentské koleje“, protože zrovna ta kolej je tomu v reálném světě asi tak nejblíž. Asi není náhoda, že multikulturalismus má hodně zastánců ve studentském věku, případně v akademické sféře obecně.

Ani na té koleji to soužití zas tak moc nefungovalo, jak si ze svých studentských let dobře pamatuji. Ne každý byl vždycky zvědavý na vůni, resp. puch, exotického jídla, který občas prostupoval celým patrem. Také rozdílné kulturní představy o tom, co je večer a co už noc, vedly k zajímavým konfliktům. A napětí mezi dvěma Palestinci a jedním židovským studentem, který měl vlajku státu Izrael vyvěšenou v okně, bylo přímo hmatatelné. O potenciálně třaskavé situaci byla pro jistotu informována Policie ČR, kdyby něco.

Mimo studentskou kolej jsou poměry daleko horší. Výše zmíněný naivní model společnosti nefungoval ani v 70. a 80. letech, kdy bylo přistěhovalců v západní Evropě stále ještě málo. Už tehdy bylo všeobecně známo, že ta či ona čtvrť je turecká, arabská apod. Státní aparát to však dlouho odmítal vůbec vzít na vědomí, a to i tehdy, když se 80. léta překlopila do devadesátých a později do nového století. Ačkoliv trend vzájemné segregace očividně pokračoval – jak bylo patrné každému, kdo se prošel městem pěšky a díval se kolem sebe – oficiálních zdrojů k tomuto tématu je nápadně málo.

Zadáte-li například do prohlížeče Google „ethnische karte Berlin“, většina obrázků, které na vás vypadnou, se vůbec netýká Berlína. Je snazší se touto cestou dostat k etnickým poměrům v Afghánistánu, Iráku, Kavkazu či Jižním Súdánu, než v Berlíně. Téma vzájemné segregace je tzv. ožehavé.

V některých zemích, jako je Francie, jde tabu ještě dále, a sbírat statistiky obyvatelstva podle etnického a náboženského klíče je zakázáno zákonem. Starosta města Béziers, Robert Ménard, se loni dostal do hledáčku policie poté, co veřejně prohlásil, že v jeho městě je 64,6 % dětí muslimského původu. Když byl vyšetřován, bránil se tím, že toto je přeci tak podstatná změna, že se o ní musí veřejně mluvit. Nastavení francouzského politického systému ovšem říká, že se o ní mluvit nemá a nesmí. A tak je člověk oficiálně odkázán jen na svoje vlastní pouliční pozorování, např. na to, jak vypadal francouzský fotbalový tým před jednou generací a dnes.

Francouzský fotbalový tým 1985

Francouzský fotbalový tým 2016.

Francouzský „tabuizační“ přístup vychází z odvěké myšlenky, že jev, který není zachycen v úředních lejstrech, vlastně neexistuje. Tato myšlenka je svým způsobem ztělesněním toho, jak (ne)funguje moderní centralizovaný francouzský stát: statistiky jsou vším, realita irelevantní. Problém s touto myšlenkou je hlavně v tom, že je na hlavu padlá. Jestliže běžný občan pozoruje, že během deseti let se z ulice vytratila polovina jeho sousedů a nahradili je arabsky hovořící lidé, ale zároveň mu orgány státní moci sdělují, že se o to zajímat nemá a že mu k tomu stejně nemají úředně co říci, zasívá to v něm semínka nedůvěry k celému politickému systému. Rovněž je to úrodná půda pro šeptandu, která je vždycky dvakrát horší, než skutečný stav. A rok 2016 se už teď ukázal rokem, kdy semínka nedůvěry vyklíčila v pěknou džungli.

Nejpragmatičtější z velkých západních národů byli vždycky Britové, takže asi není náhoda, že právě v Británii zadala před rokem ještě Cameronova vláda podrobnou studii o tom, jak to s migrací a segregací vlastně je. Studie, vedená baronesou Louise Casey, vyšla předevčírem a postarala se o pěkné pozdvižení. (Zde je její text, 199 hutných stran.)

Proč pozdvižení? Inu proto, že baronesa Casey patří k těm lidem, kteří zásadně nelakují věci narůžovo. Už dříve odvedla dosti nevděčnou práci při vyšetřování rotherhamského skandálu (její report zde), při které nenechala na místní radnici niť suchou. Dalo se tedy čekat, že výsledná zpráva nebude nudná. Není. V podstatě potvrzuje dřívější dojem, že z Velké Británie se rychle stává nový Balkán.

Podle zprávy baronesy Casey dochází k intenzivní a dobře měřitelné segregaci mezi jednotlivými etnickými skupinami. Více než polovina etnicky nebritské populace je koncentrována ve třech městech (Londýn, Birmingham, Manchester). Zejména pákistánská a bangladéšská komunita se oddělují do vlastních čtvrtí, v nichž klesá podíl nejen  bílých Britů, ale i všech ostatních etnických skupin (Indů, karibských černochů, Afričanů). Ještě větší segregace panuje ve školním prostředí, lidé jsou ochotni dovážet děti na poměrně velké vzdálenosti, jen aby byly „mezi svými“. Procesy jsou navíc rychlé. Caseyina zpráva zaznamenala případ školy, v níž počet „menšinových“ dětí poskočil z 5 na 95 % během několika let. Vůbec, množství škol, ve kterých je „menšina většinou“, je dost vysoké. Například 511 škol v Británii má pákistánskou či bangladéšskou většinu. Nejsegregovanější oblastí je Savile Town, muslimská čtvrť v městě Dewsbury, kde před pěti lety žilo 2111 muslimů a celých 5 křesťanů; mezi tamními muslimy navíc měla největší vliv puristická náboženská škola Deobandi, která ve svých mešitách běžně káže ozbrojený džihád vůči nevěřícím.

O tom, jak moc fyzická i duševní izolace mezi jednotlivými etnickými skupinami Británie pokročila, vypovídá následující pozorování, zachycené v Caseyině zprávě: v jedné škole v převážně muslimské oblasti se výzkumníci ptali dětí, kolik procent „Asiatů“ (v britské úřední řeči tedy Indů, Pákistánců a Bangladéšanů) žije v Británii. Děti si myslely, že Británie je z 50 – 75 % „asijská“, skutečné číslo je přitom 7,1 %, aspoň podle sčítání lidu roku 2011. V segregovaném prostředí čtvrti, v níž člověk vůbec nepotřebuje angličtinu k běžnému dennímu životu, neměly děti prostě možnost si představit, že Británie jako celek vypadá jinak.

Velká Británie a podíl „etnicky menšinového“ obyvatelstva podle sčítání lidu 2011.

Politická vrstva v Británii si se sílící segregací neví rady. Padají různé fantastické návrhy, jako např. zavést „integrační slib“ pro všechny přistěhovalce, ale nikdo moc nevěří tomu, že by fungovaly. Ghetto není místo, ghetto je mentalita, kterou si člověk nese s sebou. Jedna věta pronesená před cizím úředníkem na tom nic nezmění.

(Mimochodem, český sociálně-neziskový průmysl také velmi rád hovoří o vyloučených lokalitách, jako by tam ty problémy vyrůstaly z trávy a kamení. Podobně jako třeba emise radonu nebo důlního plynu. Skutečnost, že lokality, a nejen „vyloučené“, vypadají zejména podle toho, jak s nimi nakládají jejich obyvatelé, do oficiálního diskurzu moc neproniká.)


Caseyina zpráva obsahuje spoustu dalších zajímavých věcí, například to, že mladší generace (pod 18 let) je segregovanější, než ta střední, a o tom, jak se mnohé vzájemné postoje v britské populaci vzdalují. Ale tento článek by se stal mimořádně dlouhým, kdyby se měly rozebírat všechny. Rozloučíme se tedy dnes drobnou anekdotou ze světa levicového tisku.

The Guardian uveřejnil v reakci na Caseyinu zprávu článek muslimského novináře Miqdaada Versiho pod jménem „Bílí lidé musejí hrát v integraci také roli“. Pod takovými články téměř nikdy nebývá povolená diskuse. Tentokrát udělali editoři výjimku a sešlo se 1027 komentářů, vesměs dost nepřátelských. (Je vůbec zajímavé sledovat, zrovna na Guardianu, jak moc se rozevírá propast mezi vrstvou levicových novinářů a jejich čtenářů, pokud se jedná o témata, jako je migrace, etnicita, náboženství nebo Brexit.)

Jeden z nejlépe hodnocených komentářů zněl takto:

„Jsem příkladem „bílého útěku“ z Bradfordu na venkov, do západního Yorkshire. Hlavně proto, že můj vůz byl několikrát poničen, zapálili mi vchodové dveře do domu a rozbili okna v obýváku. Střepy tehdy zasypaly moji maličkou dceru. Hlavně proto.“

Dostal od ostatních čtenářů 478 kladných hlasů a k tomu i odpovědi. Jedna z nich:

„Kontaktuj redakci Guardianu a požádej je, aby napsali článek o tvých zkušenostech s rasismem. Třeba se stane zázrak.“

Zázrak se ovšem nestane (proto by to byl zázrak). The Guardian by radši přestal vycházet, než aby se začal zabývat skutečností, že na brutální rasistické chování ve stylu Ku-Klux-Klanu nemá monopol jen ošklivý bílý muž.

Pak se ti samí lidé diví Brexitu, Trumpovi, 46 % pro Norberta Hofera, vzestupu Front National, Geerta Wilderse nebo třeba Mariána Kotleby. To není projev toho, že by v hlavách Evropanů najednou naskočila nějaká radikální gramodeska. To je agregace tisíců a desetitisíců takových zážitků, které byly zameteny pod koberec liberálního mlčení.

Pod každý koberec se ovšem vejde jenom omezené množství smetí. A zdá se, že tato kapacita byla poslední dobou překročena. Všude možně po Evropě, od Švédska až po Itálii, od Británie po Bulharsko.


Hudební epilog

Slíbil jsem klasiku, tady ji máte. Podobně jako článek je dlouhá, dobré pozadí k práci. Jan Dismas Zelenka byl malý český J.S.Bach. Většina jeho originální práce bohužel zanikla při bombardování Drážďan v roce 1945. Sasové zakázali pořizovat kopie partitur, takže to, co se nám zachovalo, je z velké části výsledek nelegálního kopírování.

K adventu se tento druh muziky velmi hodí, že?


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.