V pondělí 19.prosince 2016 bude (nejspíš) zvolen nový prezident Spojených států.

Podle americké ústavy nevolí prezidenta a viceprezidenta přímo řadoví voliči. Ti volí jenom volitele (electors) – zástupce svého státu v tzv. kolegiu volitelů (electoral college). A teprve tito volitelé zvolí samotného prezidenta.

Každý stát USA má v celém kolegiu tolik volitelů, kolik má kongresmanů a senátorů. Celkem je tedy volitelů 538. Potřebná většina tedy představuje 270 hlasů. Kolegium se ovšem, na rozdíl od Kongresu, fyzicky neschází na jednom místě. Místo toho se volitelé sejdou ve svém státě, tam hlasují a výsledky pak zašlou do hlavního města. Na volitele má nárok i samotný Washington, D.C., který není státem. Avšak jen v minimálním počtu – tak, aby neměl více, než nejmenší stát, což v současné době znamená 3 volitele.

V dalším textu budu používat pojmy „menší stát“ a „větší stát“ ve vztahu k počtu obyvatel. Hustota osídlení v USA je totiž dost proměnlivá. Například Montana se svojí rozlohou dá srovnat s Německem, ale má méně než milion obyvatel. Naopak v malém New Jersey žije 9 milionů lidí na ploše menší, než je Morava.


Menší státy mají v Kongresu, a tím pádem i v kolegiu volitelů, výrazně větší váhu, nežli státy velké. Nejextrémnější rozdíl je mezi Wyomingem, v němž připadá zhruba 200 000 voličů na jednoho volitele, a Kalifornií, kde připadá na jednoho volitele cca 700 000 voličů. To má určité zajímavé důsledky. Jedním z nich je skutečnost, která řadu pozorovatelů viditelně dráždí: totiž, že kandidát na prezidenta může získat největší počet hlasů voličů a stejně prohrát volby. To se stalo v historii už několikrát, např. v souboji Bush-Gore v roce 2000, a stalo se tak opět i letos.

Následující mapa pochází ještě z letošního léta, a nejsou na ní tedy zachyceny volební výsledky z listopadu, jen „předpoklad“ (dopadlo to jinak). Ilustruje ale dobře, jak vypadá rozložení volitelů v USA. Každý stát federace je na ní tak velký, jak odpovídá jeho váze v kolegiu volitelů. Je to zajímavá deformace. Mimo jiné je na první pohled vidět, proč kandidáti stráví tolik času na Floridě či v Ohiu – váha obou států je velká, a na rozdíl od Kalifornie či New Yorku jsou „nejisté“. O tom ale až za chvíli.

Kolegium volitelů podle váhy jednotlivých států

Důvodem, proč se tato nerovnost toleruje, je stabilita země. USA jsou federální stát, fyzicky obrovský (cca 2x větší než EU) a velmi kulturně a politicky rozmanitý. Mají-li se udržet pohromadě, musejí brát ohled nejen na zájmy jednotlivců, ale i na zájmy jednotlivých států, přičemž zájmy Kalifornie a Wyomingu se dost rozcházejí. Těžiště osídlení USA leží na obou oceánských pobřežích, mezi nimi se nacházejí řidčeji osídlené státy, zvané někdy trochu posměšně „flyover country“ (taková ta země, kterou přeletíte, když cestujete z New Yorku do San Francisca).

Vnitrozemské státy jsou vesměs chudší než Kalifornie či New York. Systém, při kterém by jim dlouhodobě kulturně i politicky dominovaly pobřežní oblasti, by pro ně byl nepřijatelný a mohl by skončit i rozpadem federace do více částí. Společný jazyk a historie nepředstavují zase tak silné pouto, aby nutně udrželo pohromadě regiony, které mají zásadní politické rozepře.

Příklad takového rozpadu vidíme na jih od hranic USA. Španělská koloniální říše ve střední a jižní Americe existovala 300 let. Přesto se v 19.století rozpadla na nějakých dvacet suverénních států, které spolu od té doby mají složité vztahy. Nevyhnuly se ani vzájemným válkám, např. naprosto devastující paraguayské válce, při níž zahynula většina mužského obyvatelstva státu Paraguay.

Nuže, USA si v letech 1861-1865 také prodělaly svoji občanskou válku, která byla rovněž dost devastující. Mimo jiné v ní padlo více amerických mužů, než ve všech ostatních válkách USA dohromady, včetně druhé světové a Vietnamu. Po této zkušenosti je federální systém v USA přeci jen o něco opatrnější, než začne vnucovat vůli jedněch státům druhým, a velmi dbá na různé „check and balances“.

(Mimochodem, v Evropském parlamentu jsou křesla pro státy rozdělena dost podobným způsobem, kdy menší státy jako Malta a Estonsko mají větší váhu. Rozdíl je ovšem v tom, že EP má malou politickou váhu i v EU, natož v globálním měřítku.)

Výrazné rozdělení americké společnosti na modré a červené je dobře vidět i na následující mapě, která ukazuje, jak dopadly volby podle jednotlivých counties. County znamená doslova „hrabství“, tedy archaický pojem přejatý ještě z doby existence britských kolonií. Na naše poměry je to něco jako kraj v rámci státu, ale obvykle plošně větší a s větší autonomií.

Výsledky voleb 2016 v jemnějším rozlišení (counties)

A takto vypadá mapa, kde jsou zvýrazněny populační váhy.

Výsledky voleb 2016 s populačními vahami.

Z těchto map vidíme hned několik věcí.

Za prvé, že velká města jsou převážně dominována demokraty a že jejich populační váha je dost velká na to, aby v případě rovnosti jednotlivých hlasů ten „konzervativní střední pás Ameriky“ zcela převážila. Asi podobně, jako v prezidentských volbách v Rakousku převážila váha Vídně rakouský venkov, který v mnohem větším procentu hlasoval pro Hofera. Už jen samotné město New York (8,5 milionu obyvatel) má zhruba tolik obyvatel, jako 10 nejmenších států federace (z padesáti!). Prakticky by zavedení rovnosti hlasů znamenalo silný politický posun doleva, protože politické poměry takového kalifornského pobřeží se od běžné evropské levice zas tak moc neliší.

Za druhé, že velké rozdíly existují i v jednotlivých státech. Vnitrozemské části států jako je Kalifornie, New York či Oregon jsou konzervativní republikánské oblasti, stejně jako sousední Utah atd. Naopak jižní Texas, kde žije hodně Hispánců, se přiklání k demokratům. V takto rozdělených státech vzniká určité vnitřní politické pnutí, zvláště, jsou-li plošně velké a žijí-li republikánské a demokratické komunity daleko od sebe. Existuje např. vážně míněný návrh na rozdělení Kalifornie na šest států. Legislativně to možné je, prakticky by to asi byl dost obtížný proces, do kterého by mohl mluvit kdekdo včetně Kongresu.

Za třetí, že existují některé státy (tzv. swing states), které občas hlasují tak a občas onak, protože jejich populace je politicky zhruba půl napůl. Těchto států je menšina, ale z hlediska demokratů i republikánů se vyplatí soustředit na ně pozornost. Není ostatně ve fyzických ani finančních možnostech žádného kandidáta, aby vedl rozsáhlou kampaň po celém území USA. V takové situaci se velká většina úsilí „nalije“ do těch pár vyvolených států, které pak fakticky rozhodnou o tom, kdo bude prezidentem.

Zase jedna zajímavá mapa z roku 2004. Ta ukazuje, kolik peněz ze svého rozpočtu soustředili kandidáti (Bush a Kerry) do jednotlivých států USA.

Kampaň v roce 2004 – kam šly peníze.

Lze tedy říci, že systém volebního kolegia sice brání trvalé diktatuře velkých měst (jako je San Francisco a New York), ale nahrazuje ji průběžnou náladovostí Floridy, Ohia či Pennsylvánie. Letos tomu nebylo jinak. Donald J. Trump vyhrál na Floridě o 1,1 % hlasů, v Pennsylvánii o 0,7 % hlasů a jediné Ohio z této „velké trojky“ mělo o něco jednoznačnější výsledek, 8 % rozdíl.


Jak tedy volitelé skutečně hlasují?

Ve většině států platí, že všechny hlasy volitelů z daného státu jdou tomu kandidátovi, který ve státě vyhrál. Maine a Nebraska mají jemnější rozdělení, kdy každý kongresový distrikt volí svého volitele; letos to sehrálo drobnou roli, protože v Maine, které jinak obvykle hlasuje pro demokraty, získal Trump jednoho volitele ze čtyř.

Existují i státy, které se zavázaly k tomu, že jejich volitelé budou hlasovat pro kandidáta, jež získal většinu hlasů v celých USA. Není jisté, zda je takový postup vůbec v souladu s ústavou; zatím jsou všechny spolehlivě „modré“, takže reálný vliv na výsledek voleb to nemá.

Stojí za zmínku, že skutečný součet hlasů napříč Amerikou vlastně ani neznáme. Ve většině států se totiž nejprve spočítají hlasy odevzdané osobně a pokud je rozdíl mezi oběma kandidáty větší, než počet hlasů, které došly poštou (absentee ballots), poštovní hlasy se vyhodí bez počítání, protože jejich sčítání ručně něco stojí a stejně by nemělo vliv na výsledek voleb.

Federální ústava nezavazuje volitele, aby v den D skutečně hlasovali pro toho, pro koho se zavázali hlasovat. Skutečně se občas stane, že někdo hlasuje jinak. Tomu se říká faithless elector. Zhruba polovina států USA toto chování toleruje, druhá je (teoreticky) trestá, ale prakticky nikdy nikdo potrestán ještě nebyl. Ještě se také nestalo, aby nějaký „nevěrný volitel“ skutečně změnil výsledek voleb.

Poslední nadějí demokratů v pondělí 19. prosince je právě to, zrekrutovat minimálně 37 republikánských volitelů, aby nehlasovali pro Trumpa. Zatím je jistý jeden (Christopher Suprun z Texasu), naopak se našel jeden demokratický volitel (Levi Guerra z Wisconsinu), který prohlásil, že nebude hlasovat pro svoji kandidátku. Existuje snaha ovlivnit další z nich. Kdyby nakonec bylo dezercí hodně a nikdo nezískal potřebných 270 hlasů, volil by prezidenta Kongres.

Je dost nepravděpodobné, že k tomu nakonec dojde, ale po letošku bych už nic za nemožné nepovažoval.


Hudební epilog

Když už jsme v té Americe a jde o „modré a červené“.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.