Klaus Geiger popsal ve svém včerejším komentáři schengenský prostor a zavedení eura jako „dva vzdušné zámky Evropy“.

Ačkoliv Die Welt, který jeho článek uveřejnil, je na německé mediální scéně spíše vpravo, otevřený skepticismus vůči velkým europrojektům je i v něm vzácností. Je to tedy svého druhu změna. Pravda, na konci Geigerovy úvahy následuje jakési zacouvání zpět v podobě výzvy „ještě je můžeme zachránit, když je urychleně postavíme na pevný základ“, kteroužto výzvu pak cupují čtenáři v komentářích pod článkem na kusy (vesměs v duchu „vzdušné zámky na pevném základě jsou stále ještě vzdušné zámky“). Ale celkové vystřízlivění je z Geigerova článku výrazně znát.

Kladný vztah německé politiky a médií ke Schengenu a Maastrichtu je dán tím, že německý průmysl z obou konstrukcí zatím profitoval. U řadových občanů už to tak jednoznačné není, protože zavedením eura leccos zdražilo (proto se mu také občas posměšně říká teuro, kde teuer = drahý), obyvatelé příhraničních oblastí se museli smířit s občasnými nájezdy zlodějských band z českého a polského území, pak je tu záchrana Řecka, migrační krize a další nepříliš populární témata. V médiích se však tyto skeptické hlasy moc nevyskytovaly. Poslední dobou však začíná být patrné, že ani koncepce schengenského prostoru, ani eurozóna nejsou stavěny na to, odolávat horším časům.

Součástí jejich problémů je nejspíše právě to, že byly „stavěny“ shora. Historické zkušenosti ukazují, že nejodolnějšími politickými institucemi jsou ty, které vzniknou pozvolným přirozeným vývojem. Velká Británie ani psanou ústavu nemá, ale její ústavní zřízení přežilo několik kataklyzmatických událostí, včetně dvou světových válek a rozpadu světového impéria. Na opačném pólu stojí v Evropě Bosna a Hercegovina, jejíž vládní systém byl pečlivě navržen při mírových jednáních v Daytonu, ale stejně je to fakticky neřiditelná země. Některé africké státy jsou na tom ještě citelně hůř. Historik Paul Johnson uvádí jako příklad Kongo, jehož první ústava byla v roce 1960 zkonstruována mezinárodním panelem odborníků jako značně komplikovaná (složitější než ústava USA) jen proto, aby se omezil vliv určitých bojovnějších kmenů. Od té doby Kongo zažilo několik válek a během 55 let své existence vystřídalo ne méně než 6 ústav.

Proč tento problém nastává zrovna v politice? Nakonec takové letadlo nebo vlak jsou taky uměle konstruované, ale vydrží fungovat déle, než průměrná ústava Republiky Kongo, a obvykle za dobu své existence nikomu neublíží. Řekl bych, že rozdíl je v tom, jakou sadu předpokladů jejich konstruktéři používají. Žádný inženýr nebude při své práci vycházet z toho, že ocel je lehčí než voda. Při vyrábění politických struktur jsou naopak nereálné předpoklady dost běžné.

Podívejme se na pár takových nereálných předpokladů, které stály u zrodu důležitých konstrukcí EU.


Optimistický předpoklad: Hraniční státy budou účinně chránit vnější hranici zóny a nedovolí její masové narušování.

Reálná situace: Jediný stát, který chrání jižní hranici Schengenu účinnými prostředky, je Španělsko. Itálie přestala jako strážce hranice fungovat poté, co skončil pakt Berlusconi-Kaddáfí. Řecko s jeho drtivým ekonomickým propadem ani není ve stavu něco dělat.


Optimistický předpoklad: Žadatelé o azyl budou respektovat evropské právo, které jim ukládá žádat o azyl v první zemi EU, kam se dostali. Státy to budou vynucovat.

Reálná situace: Žadatelé mají jasný cíl – Německo, Švédsko – a ostatní státy po cestě jim umožňují jít za tímto cílem, jenom aby proboha dotyční neuvízli u nich. Německá vláda klidně prohlásí před celým světem, že dočasně vyřazuje platnost dublinské dohody pro Syřany (neměl o takové věci náhodou hlasovat spolkový sněm? To je přeci mezinárodní smlouva, ne místní norma na výrobu schwarzwaldské šunky.)


Optimistický předpoklad: Stabilita eura bude dána dodržováním maastrichtských kritérií, které ukládají státům maximální míru zadlužení a inflace. Kdo nesplní kritéria, bude potrestán.

Reálná situace: S maastrichtskými kritérii se začalo „čarovat“ různými kreativními způsoby už předtím, než euro vzniklo. Jinak by je nesplnila ani Belgie, a ta je splnit musela, protože by bylo trapné, kdyby Brusel ležel mimo eurozónu (článek The Economistu z roku 1998, aneb ne, že by se o tom nevědělo hned). Kritérium celkové zadluženosti (max. 60 % HDP) dnes nesplňuje žádná velká země eurozóny, některé jej překračují i dvojnásob (Itálie > 130 procent, Řecko > 170 procent). Nikdo nikdy nebyl potrestán. Trest sám vlastně nedává smysl, protože dávat těžce zadluženému státu ještě pokutu, to je jedině kontraproduktivní.


Optimistický předpoklad: Země jižního křídla se časem adaptují na zavedení tvrdé měny.

Reálná situace: Je daleko snazší změnit měnu než mentalitu. Italská společnost a ekonomika je přizpůsobena liře a v eurozóně je nekonkurenceschopná. Podobné problémy nastaly všude možně, ve Francii, Portugalsku, ale i dříve vzorném Finsku.


Optimistický předpoklad: Svoboda pohybu lidí povede ke snazšímu pohybu pracovních sil a růstu ekonomik.

Reálná situace: Jak kde a jak která. Velká ekonomická centra v západní Evropě si vskutku vyzobala talentované lidi ze zbytku EU, ale za cenu toho, že chudší země utrpěly značný brain drain. Který dobrý lékař by pracoval v Bulharsku za bulharský plat? Leda velký patriot nebo někdo, kdo zdědil po rodičích krásnou vilu u moře.

Kromě pracovních sil se daly na pochod také síly, které optimalizují příjem ze sociálních dávek, či dávají přednost kočovnému způsobu života obecně. Ve Francii vyvolal růst „Balkan-style“ stanových městeček znepokojení a vedl k rozsáhlým deportacím. Německo zatím nedeportuje, ale naráží na stejný druh potíží jako Francie. Dokonce i opatrní Švédi jsou nuceni se o vzniklé situaci bavit.


Tento masivní rozpor mezi optimistickými předpoklady a realitou dovedl EU do současné, prakticky neřešitelné situace.

Část výše zmíněných problémů by se dala řešit nějakou reformou, nebýt dvou problémů: za prvé, dojednat cokoliv v osmadvacetičlenném spolku trvá dlouho a výsledkem bývá neefektivní kompromis, a za druhé, řadové občanstvo po desetiletích, kdy v rámci Schengenu a eurozóny vidělo průběžně rostoucí rozpor mezi krásnou teorií a méně krásnou praxí, ztratilo v tyto instituce důvěru. Obnovit ztracenou důvěru trvá léta, pokud se to vůbec podaří.

Problémy plynoucí ze Schengenu se zatím postižené státy snaží „řešit“ tím, že smlouvu bez okolků porušují. „Dočasné a provizorní“ hraniční kontroly na hlavních migračních cestách, jaké zavedlo Rakousko či Dánsko, vypadají čím dál trvaleji. Problémy plynoucí z členství v eurozóně se takovými jednostrannými kličkami řešit nedají. Ty si Italové či Španělé bohužel musejí odtrpět na vlastní kůži.

Dovolím si zaprorokovat: eurozónu se pohromadě udržet nepodaří. Jelikož neexistuje žádný právní rámec, jak z ní vystoupit, bude se muset rozpadnout živelným, neřízeným způsobem. Nevím kdy. Ale italské dluhy nemohou růst donekonečna a trpělivost tamního obyvatelstva, které snáší vysokou nezaměstnanost mladých a stagnaci ekonomiky zároveň, také není neomezená.


Hudební epilog

Ludolf Nielsen – Babylonská věž. Matka všech optimistických projektů. Ale pořád se o ni budeme znovu pokoušet.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.