Před sto lety vznikly Sykes-Picotova dohoda a Balfourova deklarace. Dva dokumenty, které přispěly k dnešní nestabilitě Blízkého východu.

Každý, kdo se o moderní dějiny východního Středomoří zajímá, o těchto dokumentech slyšel. Sykes-Picotova dohoda byla plodem tajných diplomatických jednání, jejichž smyslem bylo rozdělit mocenské vlivy v regionu. Dřívějším vládcem oblasti bylo Turecko, které bylo za první světové války spojencem Němců. Turecká moc v periferních oblastech říše (jako byla právě Arábie) však očividně upadala.

Británie byla tou dobou ve zlé tísni. Německá síla na souši byla taková, že dokonce i největšímu impériu tehdejšího světa hrozila porážka. V zoufalých situacích dělají nejen lidé, ale i říše zoufalé kroky. V případě říší jsou to zoufalé diplomatické kroky. Jeden z těchto kroků tehdejší Británie – slíbit každému všechno – nakonec zplodil izraelsko-palestinský konflikt, jak jej známe dnes.

(Mám takovou utkvělou myšlenku, že první světová válka byla jednou z nejhorších katastrof v dějinách, a že její následky nezpracovalo lidstvo dodnes. Zrovna Blízký východ je toho dokonalým příkladem.)

Arabští vzbouřenci za první světové války.

Dnes je ve zvyku nenechávat na Sykes-Picotově dohodě ani nit suchou. Moderní popis situace zní asi takto: sobečtí zlí bílí kolonialisté si kreslili čáry na mapě bez ohledu na zájmy místního obyvatelstva, zle se přitom pochechtávali a upíjeli drahou whisky, kterou jim nosili zubožení tmaví služebníci oblečení jen do nuzných hadrů. OK, trochu jsem to přehnal, ale taková atmosféra dnes v akademické sféře vůči starým imperialistům panuje. Jsou bezpečně mrtví, takže se nemohou bránit, a současná intelektuální móda považuje dávnou éru evropského kolonialismu za Velké Zlo. Nasazovat Sykesovi, Picotovi, Balfourovi a dalším diplomatům čertovské rohy znamená, že jste příjemně in a souzníte s duchem doby.

Toto je ale hodně zjednodušený pohled na svět. Existuje spousta jiných hranic, které vznikly podobným procesem, aniž by dodnes mokvaly krví. A nejsou to ani Sykes, ani Picot, kdo by ze záhrobí poháněli dnešní obyvatele Blízkého východu zabíjet „ty druhé“. Za to nesou zodpovědnost současní tamní političtí vůdci. Nemuseli by to dělat, ale měli by pak třeba menší moc.  Z jejich hlediska je pohodlnější se vymlouvat na dávno mrtvé Evropany, než přiznat veřejně, že se jim ta nekonečná válka vlastně docela hodí. Navíc se na pocitech viny dnešních živých Evropanů dají vydojit nějaké ty granty, dotace, subvence atd.

Druhá věc je, že my, lidé roku 2017, víme, jak to celé dopadlo. Máme sto let zkušeností, které v roce 1917 nikdo neměl. Mezi Židy a Araby tou dobou už existovaly spory, ale nedosahovaly ani zdaleka dnešních šílených a neřešitelných rozměrů. Je možné, že kdyby se někde na trati historie přehodila výhybka jinam, chválili bychom dnes Sykese a Picota jako architekty Velké levantinské sféry prosperity a míru. Možná by stačilo, kdyby se někteří lidé v kritický okamžik nedostali k politické moci… Toto už je samozřejmě spekulace, ale tehdy, před sto lety, se o dnešním stavu opravdu nikomu ani nesnilo. V záhlaví článku najdete fotku významného arabského emíra Fajsala a významného sionisty Weizmanna; právě podepsali svoje dohody a vypadají jako lidé, odhodlaní být dobrými sousedy. Dnes by taková fotka znamenala pro novodobého Fajsala smrt z rukou vlastních poddaných.

Dobrá, dost bylo úvodu. Kdo touží po dalších informacích, najde je v dnešním článku na 067.cz, buď za 25 Kč jednorázového vstupného, nebo v rámci předplatného.

067.cz: Marian Kechlibar – Vraťte se do země zaslíbené.

Bohužel mám za to, že časopis 067 momentálně nepřijímá platební karty – kvůli komplikacím s EET. Jak jinak.


Související myšlenka, která mě trápí: neřítíme se náhodou v Evropě do izraelsko-palestinských poměrů?

Podívám-li se dejme tomu na Francii, vidím příznaky, že tomu tak být může. Nejde jen o čím dál větší množství ozbrojenců v ulicích francouzských měst. Jde i o naprosté odcizení mezi zuřivými mladíky z bezprizorných banlieues a francouzským státem, na jehož území sice žijí, ale který nemá jejich loajalitu.

Může se stát, že jednoho dne, za deset či patnáct let, vzdá francouzská vláda snahu o to, udržet v nějaké mimořádně problémové čtvrti aspoň vnější zdání pořádku, a „vyřeší“ situaci tím, že dotyčnou čtvrť obežene pořádnou vysokou zdí, aby se z ní chaos a násilí nepřelévaly ven. Tím by vznikl první ekvivalent pásma Gazy na evropském území a časem by následovaly další.

Většině Evropanů dneška to přijde nemyslitelné. Ale stejně tak byla současná situace na Blízkém východě nepředstavitelná dříve. Chtěl-li se zámožný Arab z Damašku podívat do Haify, prostě si koupil jízdenku na vlak a druhý den ráno tam byl. Dnes si může Pařížan udělat výlet metrem do Seine St.Denis, i když už se to moc nedoporučuje. Půjde to ještě v roce 2030?

Toto je tunel Rosh Hanikra na libanonsko-izraelské hranici. Desítky let tudy jezdily vlaky spojující Damašek a Medinu (ano, tu Medinu, která leží nedaleko Mekky). Desítky let už tudy nejezdí.


Hudební epilog

Izraelská metalová skupina Orphaned Land. Zajímavý mix hudebních tradic.