Britské volby ukázaly, že i náskok dvaceti procent lze promarnit špatně vedenou volební kampaní.

Ještě před měsícem, kdy ve Velké Británii proběhly místní volby (viz článek Nanečisto), vypadala situace pro Konzervativní stranu docela dobře. Náskok před labouristy byl vysoký a v místních volbách dosáhli konzervativci značné dominance. Dříve významná konkurence – UKIP – se po odchodu Nigela Farage stala bezmocným trpaslíkem. V parlamentních volbách se tedy čekalo drtivé vítězství toryů a nerušená vláda minimálně do roku 2022.

Jak však týdny šly, náskok se začal ztenčovat a průzkumy přestaly vypadat optimisticky. Nakonec je výsledkem voleb „hung parliament„, ve kterém žádná strana nemá většinu. Něco, co předsedkyně vlády Theresa May rozhodně nečekala. Vtipkující Angličané nyní říkají, že „June is the end of May“. Co se vlastně stalo?

Můj názor zní takto: politické cítění celého národa se nemůže během jediného měsíce takto rychle zvrtnout. Překotný vývoj od úplné dominance k volebnímu patu naznačuje, že příčina spočívá ve volební kampani – a to jak u (pyrrhických) vítězů, tak u (těsně) poražených.


Kampaň konzervativců se letos příliš nepovedla. To je spíš eufemismus. Velmi se nepovedla. Kdyby ji navrhoval jejich protivník, nemohla vypadat o moc hůře.

Prvním problémem toryů byla skutečnost, že celá kampaň byla postavena na dvou postavách. Theresa May jako garant silné a stabilní vlády versus různé nevýslovné hrůzy pod vládou Jeremyho Corbyna. Což o to, samotný princip ještě není nutně špatný. Už proto, že Jeremy Corbyn je značně kontroverzní osobnost a anglická střední třída (nemluvě o vyšší) se jej trochu bojí. Ale stavím-li proti sobě dva lidi, měl bych mít jistotu, že ten „můj“ má nějaké schopnosti působit na veřejnost.

Zde se však ukrývalo čertovo kopýtko. Theresa May mnoho charismatu nemá. Ve vnitrostranických bojích je nepochybně velmi schopná. Ve své politické kariéře stoupala od postu k vyššímu postu poměrně snadno. Když loni po Brexitovém referendu odstoupil předseda strany David Cameron a konzervativci hledali nového šéfa, „zametla“ Theresa May se svými protikandidáty rychle a efektivně. To však neznamená, že má schopnost působit na běžného voliče při setkání tváří v tvář. V kampani se to projevilo: komentátoři (a to i neutrální) nešetřili na její adresu slovy „kožená“, „nudná“, „roboticky vystupující“, „automat na klišé“ apod. (viz třeba zde a zde). Naopak jsem nenarazil ani na jeden článek, který by ji chválil.

Jako podivné až sebezničující se pak jeví rozhodnutí premiérky neúčastnit se předvolebních televizních diskusí.  Prý dá přednost osobnímu kontaktu s voliči. Jak to působí na diváka, když místo předsedkyně vlády je ve studiu prázdná židle? Jako arogance nebo zbabělost; ani jedno není pro „přelétavé“ voliče (swing voters), jejichž loajalita se průběžně mění, moc přitažlivé.

Druhým problémem byl samotný volební program. Zvlášť dva prvky jako kdyby byly vymyšleny vysloveně za účelem odpuzování elektorátu.

Součástí konzervativního manifestu byla položka, kterou protivníci strany okamžitě pojmenovali „daň z demence“. Jednalo se o to, že starší daňoví poplatníci, kteří čerpají nějaké sociální služby u sebe doma, by je dostávali „na dluh“ a po smrti by vynaložená částka byla odečtena z ceny jejich domu. (Odkaz.) Přitom zrovna starší voliči, kteří vlastní nemovitosti, jsou nejsilnější voličskou základnou toryů a navíc spolehlivě chodí k volbám, na rozdíl od mladé generace, kterou je k tomu potřeba přesvědčovat.

Před vyhlášením této stupidní politiky byla podpora konzervativců ve věkové kategorii 65+ nějakých 68 %, proti labouristickým 16 %. Poté se téměř srovnala. Katastrofa byla tak zřetelná a okamžitá, že se Theresa May pokusila z tohoto příslibu za pár dní vycouvat – ale škoda již byla nadělána. Pravicová strana prostě nemůže vyhrožovat lidem, že onemocní-li ke sklonku života něčím vážnějším, tak budou potrestáni tím, že a) buď půjdou někam do LDNky, nebo b) jim stát časem sebere dům, který chtěli předat svým dětem a vnukům. Zrovna pro celoživotně pracující, kteří odváděli daně celý život, je takový návrh něco jako dýka do zad.

(Nechápu, že někoho v centrále konzervativců netrklo, jak hrozný bič si na sebe tímto návrhem pletou. Asi nemáme v kotlince monopol na stupidní politiky a poradce.)

Další zajímavá položka bylo znovupovolení lovu na lišku.

Ta hezčí tvář lovu na lišku

Lišky jsou v Británii početné, protože žádný větší predátor na ostrovech nežije. Nemají-li přirozené nepřátele, musí jejich stavy udržovat v rozumných číslech člověk, jinak by nejprve zdecimovaly zbytek malé zvířeny a následně hromadně pošly hladem. Jenže zrovna lov pomocí psů je v Británii velmi kontroverzní téma. Zakázán byl labouristickou vládou v roce 2005, od té doby je přípustná jen ta forma, při které jdou psi po pachu, ale ne po zvířeti (drag hunting).

Zákaz lovu na lišku se obvykle zdůvodňuje tím, že jde o týrání zvířat. (Nechci teď zabředávat do tohoto tématu. Ano, myslím si, že je to trápení zvířat. Na druhé straně – spousta těch Britů, kteří nesouhlasí s lovem na lišku, je schopna zároveň obhajovat halal porážky ve jménu tolerance. Zcela konzistentní postoj je v těchto zpolitizovaných tématech vzácností.)  Věc má ale ještě jeden rozměr, a to společensko-třídní. Lov na lišku býval tradičně zábavou usedlé dědičné šlechty. (Neplést s doživotními peery, jako je třeba Elton John, kteří byli povýšeni za své životní zásluhy. Formálně jsou si rovni, ale společensky jde o zcela jiné skupiny.) Tudíž na spoustu commonerů (poddaných) působí jako stín dávného feudalismu, kdy záleželo spíš na „barvě krve“, než na schopnostech. Když k tomu připočteme výše zmíněný problém krutosti, není divu, že odpor veřejnosti proti lovu na lišku je značný. V průzkumu z prosince 2016 se proti němu postavilo celých 84 % respondentů.

A co v takové situaci udělá Theresa May? Správně: prásk to tam. Téma, ač z globálního hlediska nevýznamné, vzbudilo ve veřejnosti takové emoce, že podle průzkumů Buzzfeedu překonalo na sociálních sítích i Brexit. Toto byl pěkný, čistý vlastní gól. Konzervativní strana musí před volbami tradičně odrážet obvinění z toho, že chce Anglii vrátit kamsi zpátky do 19. století. Většinou to není pravda, ale v tomhle případě poskytla svým protivníkům solidní munici.

Sečteno, podtrženo: jedinou spásou konzervativců se stalo zmrtvýchvstání strany ve Skotsku. Ještě před dvěma lety ovládla volby ve Skotsku zcela a totálně Skotská národní strana: 56 z 59 mandátů. Tento stav byl nepřirozený – tak politicky jednotné Skotsko rozhodně není, aby bylo státem jedné strany. Po letošních volbách je mapa skotských volebních obvodů podstatně pestřejší.

Velký úspěch (na skotské poměry) slavila právě místní pobočka konzervativní strany, jejíž tváří je mladá a schopná politička Ruth Davidson. Konzervativci získali ve Skotsku celkem 13 poslanců, předtím měli jednoho (!) Bez těchto třinácti poslanců by šance Konzervativní strany na sestavení vlády byly nulové; teď jsou „jen“ špatné. Zároveň si skotští konzervativci mohou připít na to, že jejich zásluhou přišel o mandát i bývalý předseda SNP Alex Salmond. Pro SNP je to nepříjemná ztráta, protože Salmond je považován za jednu z tváří strany.

Skotsko se také může pochlubit nejtěsnějším výsledkem vůbec, kdy v obvodě North East Fife zvítězil kandidát SNP nad svým konkurentem ze strany Liberálních demokratů o dva hlasy.

Srovnání výsledků voleb ve Skotsku 2015-2017

 

Naložil jsem teď Therese May spoustu kritiky; je tedy čas se jí zase v něčem zastat. V absolutním počtu odevzdaných hlasů dosáhla velmi dobrých čísel. Takhle vypadá počet hlasů odevzdaných konzervativcům v jednotlivých volbách tohoto století. Jak vidno, byla Theresa May o dost lepší, než David Cameron. Konkrétně o 2,3 miliony odevzdaných hlasů. Poslední, kdo ji kdy v absolutních číslech překonal, byl John Major v roce 1992.

Hlasy pro konzervativní stranu

Jak je tedy možné, že Cameron získal v Dolní sněmovně absolutní většinu, kdežto Theresa May ji nemá? Důvod je v tom, že její protivník Jeremy Corbyn dokázal mobilizovat svoje voliče ještě účinněji. Takto vypadají odevzdané hlasy pro labouristickou stranu.

Hlasy pro labouristickou stranu

Jeremy Corbyn získal pro labouristy o 3,5 milionu hlasů více než Ed Miliband před dvěma lety. Stal se tak nejúspěšnějším předsedou labouristů od roku 1997.

Čím to je dáno? První záležitostí je kolaps UKIP, která se s labouristy přetahovala o určitou množinu voličů. Hodně lidí volilo UKIP z protestu a bouřlivák Nigel Farage pro ně ztělesňoval rebela, ochotného útočit na establishment. Akademicky orientovaný Miliband byl pro ně příliš mainstreamový. Ale Corbyn je rebel a Británie uspořádaná podle jeho představ by vypadala radikálně jinak než ta dnešní. Pro protestního voliče není zase takový problém změnit hlas, změní-li se poměry na politické scéně. (Známe i u nás. Kde jsou všichni bývalí voliči doktora Sládka? U jiných stran.)

Corbyn a jeho tým rovněž – na rozdíl od konzervativců – prokázali schopnost identifikovat své kmenové voliče a snažit se je oslovit programem. Labouristé vynaložili značnou snahu, aby přiměli mladé voliče jít k volbám, a slíbili jim zrušení školného a odpuštění již existujících dluhů na školném. Jelikož školné je v Anglii pro mladou generaci docela zásadní kámen na krku, který jí ztěžuje start do života, byla ochotna na to slyšet. Ve Skotsku, kde se školné nevybírá, byl efekt „mladého hlasu“ výrazně menší a labouristé zůstali dost daleko za svými konzervativními protivníky.

(Má poznámka k pravicovým politikům v ČR: než budete chtít zavést plošné školné, podívejte se nejdřív pořádně na efekty, které mělo v anglosaských zemích. Pokud do toho půjdete, ztratíte vliv mezi mladou generací, který je už tak dost nejistý, a navíc zkomplikujete mladým lidem zakládání rodin právě v době, kdy začnou poprvé vydělávat. Není náhodou jedním z pilířů konzervatismu podpora mladých rodin? Už tak je plodnost vysokoškoláků dost mizerná – naložte jim další povinnost a uvidíte, jak hluboko se dá ještě stlačit. Biologie je neúprosná a plodnost s věkem rychle klesá.)


Konzervativcům v Británii ovšem dva miliony hlasů navíc nijak nepozvednou náladu. Vidí svoji situaci pod zorným úhlem ušlých zisků, které ještě nedávno vypadaly reálně. Theresa May musí odrážet velikou nespokojenost ve vlastních řadách, a to včetně výzev k odstoupení.

Klíčovým hráčem se stala malá protestantská strana DUP, která získala 10 poslanců v Severním Irsku. DUP je podstatně víc napravo než Konzervativní strana samotná a za svoji podporu bude chtít nějaké ústupky. Navíc bude mít možnost kdykoliv menšinovou vládu shodit. Je to tedy posezení na sudu střelného prachu, zatímco všude kolem si hrají se sirkami.

Hlavní důvod, proč je Theresa May ještě na svém místě, je nejspíš ten, že se tuto prekérní situaci nikomu nechce přebírat. Ani Boris Johnson, blonďatá Nemesis britské politické scény, se nehlásí k tomu, že by oslabenou předsedkyni svrhl. Dává přednost tomu, přihlížet ze zákulisí a čekat na lepší příležitost.

Bude to tedy ještě divoká jízda po kostrbatém kamení.


Hudební epilog

Škoda, že volby byly ve čtvrtek. Kdyby šlo o neděli, titul písničky by seděl. Bohužel se nedá úplně vyloučit, že dojde k opakování „Troubles“ v Severním Irsku. Vliv DUP na vládu bude mít nějaké efekty na nejistý mír mezi republikány a loajalisty. Region s pouhým milionem obyvatel by se tak zase mohl dostat do zpráv.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.