„… ale, bojoval jsem za Islámský stát. Poskytuje vaše firma stravenky?“

Švédský deník Expresen přinesl článek o problémech navrátilců z Islámského státu. Je jich ve Švédsku už zhruba 150, čeká se příchod další stovky. A mají vážné starosti. Například nemohou sehnat práci.

„Ucházím se o spoustu pozic,“ stěžuje si Walid Yousef z Malmö, „ale nemůžu nic najít. Jsou to ty fotky.“ (Sám totiž umístil na Facebook nějaké selfies z výcvikových táborů Islámského státu, které dodnes kolují.) „Vy z médií jste vystrašili lidi. Nechápu, čeho se bojí.

Inu, bystrý mozek není typickou devízou kandidáta džihádu. Ten článek stojí za přečtení – prožeňte si jej službou Google Translate do angličtiny a kochejte se.

Švédské město Lund navrátilcům z Islámského státu nabízí sociální programy k dalšímu začlenění do společnosti (například sponzorované bydlení).  Mentalita, podle které musí být postaráno o každého, je v kolébce sociálního státu silná. Podívejte se například na diskusi k témuž dotazu na serveru Quora. Najdete tam vzdělané Švédy (soudě dle bezchybné angličtiny), kteří takové opatření hájí.

Ve Švédsku nebyla válka nějakých 200 let a vzpomínky na ni se dávno vytratily z kolektivního podvědomí. V takové situaci je lehké uvěřit tomu, že všechny problémy světa jsou v zásadě sociálního rázu a vyžadují úřední péči, doprovázenou přídělem peněz z veřejného rozpočtu. Pojem vlastizrady coby zločinu sice v zákoně figuruje, ale z praxe zmizel. Švédsko se snaží být humanitární velmocí – a humanitární velmoc přeci nemá žádné nepřátele.


Neochota jiných zemí uznat IS jako stát, který je s jinými státy ve válečném stavu, není jen otázka symboliky. Takové neuznání má právní důsledky.

(IS přitom má, nebo donedávna měl, všechny materiální atributy státu – kontrolu nad značně velkým teritoriem včetně milionových měst (Mosul), početné obyvatelstvo a ozbrojené síly, vlastní měnu, vlastní úřední systém, vlastní justici – odpornou, ale funkční. Nachází se ve válce s celým zbytkem světa, k čemuž se hrdě hlásí.)

Kdyby státy formálně akceptovaly, že se nacházejí ve válce s IS, hrozily by navrátilcům daleko závažnější tresty. Prakticky každý evropský stát má ve svém trestním zákoníku značně tvrdé paragrafy týkající se vlastizrady či válečné zrady. Například v ČR hrozí za boj na straně nepřítele trest ve výši 10-20 let, případně výjimečný (tj. doživotí).

Jenže – přes veškeré řeči politiků o tom, jak jsme ve válce – nejsme. Papírově vzato je mír. Případné postihy západních bojovníků IS se pak odvíjejí od toho, zdaří-li se jim prokázat konkrétní trestný čin, třeba vraždu. Samotná služba buď vůbec trestná není, nebo se na ni vztahují podstatně mírnější paragrafy. Například v ČR hrozí za službu u vojska cizího státu v mírových dobách jen pět let, při ohrožení země (které jsme nevyhlásili) až deset let – o dost méně, než za válečnou zradu.

Občas se podaří spektakulární úlovek, jako když Finové před rokem a půl dopadli bratry, kteří sloužili jako kati a podíleli se na masakru jedenácti lidi (oba dorazili do Finska při balkánské migrační krizi jako žadatelé o azyl). Pokud ale dotyčný nebyl tak pitomý, aby se nechal vyfotit přímo při vraždění a nasdílel to na Facebooku, panuje důkazní nouze. Pak jenom nemůže najít práci, jako chudák Walid.

Jsou země jako Francie a Velká Británie, které tento problém řeší tím, že na bojiště vyslaly svoje speciální jednotky s úkolem zabít každého francouzského či britského džihádistu dříve, než si to rozmyslí a vrátí se zpět. Pak jsou státy jako Švédsko, které jim chystají navrátilecké programy.

Tyto dva póly jsou značně vzdálené, ale oba poukazují na tentýž problém: právní a politické prostředí v Evropě se proměnilo v takovou bažinu, že postihnout legálně organizované nepřátele vlastní civilizace na svém území je obtížné až nemožné. Buď je zabijete včas někde na vzdáleném bojišti, kam se právníci neodvažují strčit nos, nebo jim musíte zprostředkovat všechny výhody systému, který by rádi zničili.

Jsou lidi, kteří říkají, že právě tato vstřícnost vůči všem je podstatou evropské civilizace a že vzdáme-li se jí, tak teroristé vyhráli.

Nemyslím si to. Evropská civilizace trvá pár tisíc let a do tohoto extrému dospěla teprve v posledních desetiletích. Ještě v roce 1946 popravili Britové za vlastizradu Williama Joyce, hlasatele, který pracoval pro německé propagandistické rádio. Ani nemusel nikoho zabít, stačilo, že jako držitel britského pasu sloužil vědomě nepříteli.

Tahle laskavost a korektnost vůči vlastním protivníkům je postmoderní exces, který se nejspíš časem zkoriguje sám. Otázka je, jakou cenu si taková korekce vyžádá. V penězích a v životech lidí.


Hudební epilog

Vzpomínka na doby, kdy pojmy jako „jsme ve válce“ měly nějaký význam.

Pravda, zrovna výše zmíněné Švédsko už se tehdy snažilo to hrát na všechny strany, aby si nezadalo.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.