Umění války studovali lidé už ve starověku. Taktika, strategie, zásobování, průzkum. Jelikož v sázce byla vlastní existence, rozvíjelo se válčení dosti rychle, daleko rychleji než, dejme tomu, znalosti fyziky a chemie. Některé výkony starověkých vojevůdců se na vojenských školách studují dodnes – například Hannibalovo tažení do Itálie, které sáhlo na samé hranice tehdejších technických možností.

Již tehdy hrála ve válkách svoji roli propaganda, která měla oslabovat vůli protivníka k boji.

Nejstarší formou propagandy byla nejspíš “šeptanda”, šíření drbů, ke kterému je lidstvo náchylné od přírody (Nezdá se, že by ve 21. století na tom bylo nějak podstatně lépe, než za časů Hannibalových. Jenom k tomu má jiné prostředky.) Cílem takové šeptandy bylo představit nepřítele jako nezastavitelného a nepřekonatelného, proti němuž nemá ani smysl pozvednout zbraň.

S propagandou protivníka někdy nechtěně spolupracovali samotní obránci. Strach má velké oči a vojáci na útěku počítají každého nepřítele dvakrát. “Peršani táhnou a je jich tolik, že svými šípy zakryjí slunce!” informoval svého času spartského krále Leonidase jeden z jeho zvědů.

Antičtí lidé ovšem měli proti nepřátelské propagandě také psychickou odolnost. “Aspoň budeme bojovat ve stínu,” odvětil na tuto novinu slavný Sparťan.

(Pokud jste to slyšeli trochu jinak, nebuďte překvapeni. Dávný příběh se nám zachoval ve dvou různých podobách: v jedné takto hovoří Leonidas, ve druhé jeho voják Dienekes. Konec pedantské poznámky.)


V moderní evropské historii vstoupily do válečné propagandy nové faktory. Hlavním z nich byla skutečnost, že většina kontinentálních států rezignovala na profesionální armády a zavedla všeobecnou brannou povinnost. Armády tím početně zmohutněly, ale tento krok nebyl bez rizika.

Na rozdíl od profesionálů, kteří měli za sebou dlouhá léta služby a pro které bylo vojančení součástí jejich osobní identity, byli odvedení holobrádci daleko citlivější vůči “duševnímu nahlodávání”. Většina jich na vojnu jít nechtěla a byli odvedeni v podstatě násilím. Vzpomínky na civilní život měli ještě čerstvé a krátký výcvik z nich také všechnu individualitu vytlouci nedokázal.

V obraně vlastní země by to tolik nevadilo. Ale zapletla-li se státní mašinerie do války daleko od jejich domovů, mladí rekruti si nutně kladli otázku, co tady vlastně dělají a proč musejí střílet na totálně cizí lidi, které tam také poslal někdo shůry a kteří sami neměli v úmyslu ohrožovat jejich vlast.

Tento druh demoralizace těžce postihl všechny evropské armády během první světové války. Výsledkem byla vlna společenských změn a revolucí, které po roce 1918 převrátily Evropu vzhůru nohama a postupně vedly k pádu všech impérií, která se velkého zápasu o budoucnost účastnila.

(Nedejme se mýlit tím, že císařské Německo či carské Rusko se destabilizovaly hned ke konci války, kdežto britské koloniální říši to jednu generaci trvalo. Masakry, které mladí Angličané zažili u Ypres a na Sommě, se značně podepsaly na civilizačním sebevědomí Albionu. Když se pak generace přeživších veteránů dostala o 20-30 let později k pákám politické moci, jejich chuť zachovávat impérium byla vlastními zážitky z fronty dost oslabena. Vlna dekolonizace v Asii a Africe byla sice v dlouhém časovém horizontu nevyhnutelná, ale je nápadné, že třeba portugalské impérium se drželo o nějakých patnáct let déle, než impérium britské. A to přesto, že chudí Portugalci měli k jeho obraně daleko méně prostředků. Méně prostředků, ale více vůle.)

Technický pokrok ve 20. století způsobil v propagandě přímo skoky. Rostoucí míra gramotnosti obyvatelstva umožňovala vyrábět podvratné tiskoviny a rozvoj letectví umožňoval je rozhazovat ze vzduchu na území kontrolované nepřítelem.

Příprava letáků, korejská válka (1950-1953)

Této formě propagandy se dalo aspoň trochu bránit – letadla jsou zranitelná a shozené letáky lze konfiskovat. Pak ale přišly rádiové vlny a ty se jen tak zastavit nedaly. Poprvé za historii lidstva mohl nepřítel promlouvat přímo nejen k vojákům, ale také k civilnímu obyvatelstvu druhé strany.

Účinnost propagandy se těžko měří. Ve válkách obvykle jeden prohraje a druhý vyhraje, ale jestli byla bojeschopnost poražené strany v kritickém okamžiku o nějakých pár procent ovlivněna nepřátelským vysíláním, to je těžké exaktně prokázat. Jisto je, že velmoci se na rádiovou propagandu přímo “vrhly”. Druhá světová válka nebyla jen soubojem bombardérů a ponorek, ale také vysílačů. Vysílač byl o dost levnější než ponorka a zasáhl daleko větší množství lidí naráz.

S odstupem tří generací máme dojem, že “nepřátelské vysílání” provozovali hlavně Spojenci, snažící se podchytit vůli k odporu mezi okupovanými národy Evropy. Jako Češi jsme samozřejmě byli zvědaví hlavně na to, co zase „volá Londýn„.

Němci a Italové však také provozovali vysílání pro cizinu, určené zejména Britům, Francouzům a Rusům.  K tomu potřebovali rodilé mluvčí, a životním příběhem jednoho z nich se zabývá následující článek. Najdete jej na 067.cz, a to buď za 25 Kč jednorázového vstupného, nebo v rámci předplatného.

067.cz: Marian Kechlibar – Haló, tady nepřítel


Pár drobností na závěr.

Zmínil jsem, že je těžké exaktně prokázat, do jaké míry se na výsledku toho či onoho konfliktu podílela propaganda druhé strany.

V jednom případě máme ovšem působení médií na průběh krize velmi dobře dokumentováno. Jedná se o rebelii francouzských vojáků pod velením generála Salana v roce 1961.

Francie tehdy prohrávala vleklou válku v Alžírsku a nový prezident de Gaulle se rozhodl ji ukončit i za cenu toho, že území odstoupí Arabům. To se ovšem nelíbilo řadě vysokých důstojníků, kteří de Gaullovo rozhodnutí brali jako zradu na republice, po osmi letech krveprolití tím spíš neospravedlnitelnou. Následoval poslední pokus o vojenský puč v Západní Evropě.

Velitelé vzpoury však nepočítali s tím, že mnoho řadových vojáků vlastní kapesní tranzistorové rádio. Když došlo ke konečné konfrontaci, odvysílal prezident de Gaulle v rozhlase i v televizi osobní projev, kterým se obracel na vzbouřené vojáky a vyzýval je k loajalitě vůči své zemi a osobě prezidenta. Vysílání mělo účinek. Vzpoura se zhroutila.

Co dnes? Roli rádia hraje samozřejmě Internet. Mistry v nepřátelské propagandě jsou třeba mediální černokněžníci z Islámského státu. Jejich krvavá videa cílí přesně na zájmovou skupinu – mladé psychopaty, kteří hledají návod, jak naplnit svůj život něčím, co myšlenkově přesahuje běžnou kriminální činnost, a zároveň chtějí ukojit svoji touhu po násilí způsobem, který jim přinese nejen posmrtnou odměnu, ale také obdiv v kruzích jejich vrstevníků. Být džihádistou je v určité společnosti cool, asi jako je v jiné společnosti cool nosit na triku Che Guevaru nebo předsedu Maa.

Otázka pro nás, nedžihádisty: neměli bychom na tuto masivní propagandu nějak odpovědět?

A tou odpovědí nemyslím “snažit se ji odstranit z Internetu”, ačkoliv tyto návrhly občas padají. To se nám nezdaří o nic víc, než se Němcům za druhé světové války zdařilo zabavit lidem rádia. Ačkoliv za vlastnictví přístroje schopného přijímat vysílání z Londýna hrozila tehdy poprava, stejně každý Pepík věděl, co tam včera říkali.

Protektorátní varování. Bylo myšleno vážně.

Jenže když nad tou otázkou chvíli dumáte, musíte si položit otázku: jak na propagandu ISIS vlastně odpovídat? Něco ve smyslu “život dá se žít i nějak jinak a je to lepší”?

Ten jiný život vyžaduje úsilí: studovat, pracovat, strpět různé nepřízně osudu, smířit se s tím, že nejsem nutně předurčen ke slávě. To se ale určitému typu mladého ctižádostivce s krátkým vedením prodává dosti těžko. Samo o sobě je to zhruba stejně mediálně přitažlivé, jako výuka pravidelného čištění zubů. Představa harému otrokyň na zemi a druhého harému hurisek v ráji má daleko lepší prodejní potenciál, tím spíš, že je dosažitelná hned, a ne někdy za patnáct let.

Pak je tu druhá věc. Když se vám takový výlupek přeci jen vzdá, co pak s ním? Držet jej doživotně v nějakém Guantanámu, nebo jej vypustit zpátky mezi civilní obyvatelstvo a riskovat, že bude radikalizovat ostatní? Soudnější státy o takové navrátilce nestojí.

I v tomhle ohledu se pomalu vracíme do předmoderních dob, kdy války vedli buď placení lancknechti, nebo všelijaké dobrovolné milice. Ani na profesionály, ani na oddané dobrovolníky nemívá smysl plýtvat příliš sofistikovanou propagandou.


Hudební epilog

Tahle písnička vznikla v době, kdy alžírská válka nabývala na intenzitě.

I vysílání populární hudby se stalo součástí ideového boje na rádiových vlnách – rádio Luxembourg poslouchali po nocích v bývalém Československu všichni, kdo chtěli udržet kontakt s vývojem západní kultury.