K ponurému halloweenskému času patří ponuré téma. Tentokrát to bude anglická „konopná spravedlnost“ v průběhu staletí.

Britské trestní právo bylo až do hlubokého novověku velmi tvrdé. U nás většinu přísných trestů za menší zločiny odbourala již Marie Terezie. Zákoníky na britských ostrovech prošly touto velkou revizí až o tři generace později. Ještě kolem roku 1820 trestala anglická justice smrtí nějakých 200 zločinů a přečinů.

Odsouzenci byli věšeni hromadně, veřejně a s živou pozorností publika, které čítalo tisíce lidí a bralo celou příležitost jako zábavný jarmark. Tou dobou už v zemi začala vznikat železniční síť a zájem občanů o popravy byl tak velký, že drážní úřady vypravovaly speciální vlaky. Asi podobně, jako dnes ČD posilují dopravu při konání pochodu Praha-Prčice.

Otázka, na kterou nenacházím jednoduchou odpověď: proč tomu tak není dodnes?

Podíváme-li se na vývoj trestu smrti v Evropě, vidíme poměrně jednoznačný vývoj. V průběhu 19. století přestával být veřejnou taškařicí a pozvolna se stěhoval za zdi vězení. Množství zločinů, za které byl ukládán, se zmenšovalo. Počet omilostněných pachatelů naopak rostl, a to i v případě vrahů. Ve 20. století pak většina států Evropy zrušila trest smrti zcela. V současné době se vykonává pouze v Bělorusku.

Proč k tomu ale došlo?

Osobně nevěřím, že existuje něco jako „morální vývoj lidstva“. Jsem přesvědčen, že lidská nátura v průběhu staletí zůstává stejná a mění se jenom vnější rámec, ve kterém má možnost se projevovat. Ani Evropané roku 2017 nejsou kdovíjak útlocitní. Každá dopravní nehoda se může pochlubit sběhem čumilů. Filmy, ze kterých cáká „červená“ z obrazovky až na koberec, si také na nedostatek diváků stěžovat nemohou.  Proč tedy na Trafalgar Square (nebo Václaváku) nestojí lešení s několika viselci?

Řekl bych, že ten rozdíl je v tom, že jsme si odvykli od kmotřičky smrtky jako takové. Zobrazení je jedna věc, prožitek „na vlastní kůži“ (nebo na kůži příbuzných, sousedů a spolužáků) je jiná. Proto nás teď šibenice děsí více, než naše předchůdce v dobách císaře Napoleona.

Průměrný věk dožití v západním světě postupně vystoupal na nějakých 75-80 roků. Naši předkové – ti, kteří se chodili podívat na věšení jako na jarmark – by z takového čísla byli jurodiví. V jejich světě byla smrt všudypřítomným jevem v každé věkové kategorii. Umíralo se při porodu, krátce po něm, v dětství, v dospívání i v mladém věku. Čtyřicítky se nedožil zdaleka každý, možná ani polovina lidí ne. Ukončit váš život mohla tuberkulóza, pravé neštovice, banální úraz, hladomor, válečný konflikt, nebo třeba zhnisaný zub. Kdyby si tehdejší člověk seřadil různá lidská trápení podle závažnosti, nefigurovalo by v nich popraviště nijak vysoko.

Dnes jsou poměry jiné. Dnes jsme zvyklí na to, že naprostá většina z nás se dožije aspoň šedesátky a konec v mladším věku považujeme za fundamentálně nespravedlivý a těžce pochopitelný. Ne, že by tuberkulóza, úrazy a umírání při porodu neexistovaly; ale staly se natolik vzácnými, že jsme je přestali brát jako běžnou součást života. V dnešní době si můžeme v zásadě i úspěšně předstírat, že maso k večeři bylo vyrobeno někde v továrně a úhledně zabaleno do celofánu.

Ne, nechtěl bych se vracet do časů tuberkulózy a hladomoru. Na druhou stranu: může se stát, že se nám vrátí samy. Na vývoji dějin není nic principiálně jednosměrného. Co pak budeme dělat, abychom je přežili? (Řekl bych, že základem je počítat s možností, že se to vůbec může stát a jak to může vypadat.)


Jak to vypadalo dříve, v časech, kdy svět byl jiný, o tom pojednává (placený) článek v časopise 067:

067.cz: Marian Kechlibar – Pověšen za krk, dokud nezemřeš

A pokud si někdo o tomto tématu chce přečíst něco zadarmo, mohu jej odkázat na tuto nesmírně bohatou stránku, kde lze morbidním čtením o posledních věcech britských (i jiných) odsouzenců strávit celé dny. Musíte to přelouskat v angličtině, ale o to zábavnější budete mít Halloween.

Mír vašim duším!


Hudební epilog

Lehce melancholická kytara.