Námořnické povolání je spojeno s romantikou: vůně slané vody, čerstvý vítr, svoboda pohybu po modrých vlnách. Šlo však o těžkou práci s vysokou úmrtností. Až do konce 18.století byly velkým zabijákem kurděje.

Mořské prostředí je pro člověka nepřirozené. Ačkoliv náš druh je jinak značně přizpůsobivý – co se schopnosti přežít v různých podmínkách souše týče, soutěžit s Homo sapiens sapiens mohou jedině krysy – širý oceán je pro naši fyzickou existenci nepřátelskou zónou. Když se první Evropané vydali do jeho dálav, vezli si s sebou samozřejmě nějaké zásoby jídla a pití. Hlavním parametrem u proviantu však tehdy byla trvanlivost a cena. Jeho efekty na zdraví nikdo moc neřešil.

Technika 15. či 16. století svým způsobem předběhla vědu. Koráby raného novověku byly schopny překročit téměř každé moře na planetě, s výjimkou polárních oblastí; ale o fyziologii člověka a o tom, jak vznikají nemoci, tou dobou panovaly naprosto iracionální představy. Lidé, kteří stavěli první města na pobřeží Severní Ameriky, byli plně ochotni akceptovat myšlenku, že za jejich zdravotní potíže může kometa na obloze nebo činnost čarodějnic spřáhnutých s ďáblem.

Jedním z důsledků této neznalosti byly kurděje, postrach námořníků. Dnes si neumíme představit, jakou hrůzu toto slovo mezi mořskými vlky vyvolávalo. Kurděje, způsobené nedostatkem vitamínu C v potravě, jsou bez výjimky smrtelné, a to umírání trvá dlouho a je provázeno širokým spektrem příznaků jako z nočních můr. Nemoc zabíjí člověka tím, že v těle dochází k produkci vadného, podřadného kolagenu, látky, která drží pohromadě různé tkáně. Pacient se v podstatě začíná rozpadat zevnitř i zvenčí – kůže, dásně, cévy, osrdečník a tak dále. Jedinou šancí je včasné podání potravin bohatých na vitamín C, o jehož existenci víme teprve od 20.let minulého století. Dávní mořeplavci o něm samozřejmě neměli ani potuchy.

Většina živočichů je schopna si vyrábět vitamín C sama a jeho pravidelný přísun nepotřebují. Člověk patří k několika málo druhům na planetě, u kterých tato schopnost vymizela. Není jisté, zda jde o evoluční adaptaci na neznámý problém, nebo o genetický defekt; pokud by šlo o to druhé, možná jednoho dne dokážeme tento nedostatek nějakým zásahem do DNA napravit.

Zajímavé na dějinách kurdějí, které devastovaly evropské maríny po několik set let, je i to, že více než jednou přišli sužovaní cestovatelé na způsob, jak kurděje léčit. Přesto trvalo velmi dlouho, než byla tato znalost akceptována a než vytlačila báchorky a pověry, jejichž aplikace nemocným spíše přitěžovala. Problém měl i svoje politické rozměry a konečné řešení, aspoň v případě Velké Británie, vděčilo nakonec svému zavedení do praxe podpoře jistého významného admirála – a včasnému úmrtí jednoho z největších odpůrců.


Otázka, kterou si u takových příběhů kladu, je vždycky stejná: jakou chybu tohoto typu děláme teď, v roce 2018? Na jaké onemocnění, které nás teď devastuje, budou příští generace pohlížet s kroucením hlavou a tichou otázkou „Jak to, že to ti zabedněnci nemohli tak dlouho pochopit?!

Mám v tomto směru soukromý tip, a to je metabolický syndrom (diabetes, zvýšený krevní tlak, ateroskleróza, obezita a spol.). Jeho současná léčba je poměrně neúčinná, což naznačuje, že jeho příčinám úplně nerozumíme.

Poslední dobou se začíná čím dál častěji objevovat názor, že katastrofální nárůst těchto problémů v posledních čtyřiceti letech je spojen s nedostatkem tuků a naopak přebytkem cukrů ve stravě. Zvláště nápoje slazené fruktózou vyčnívají z řady ostatních jako možná příčina problémů v metabolismu.

Naše aktuální společenské představy tomu však neodpovídají. Například hodně lidí žije v představě, že třídecová sklenice smoothie z několika kusů sladkého ovoce je vlastně zdravá svačinka, ačkoliv to není o moc lepší, než napít se čistého sirupu. Který se v tekuté podobě navíc velmi rychle vstřebá do krve a organismus si s ním musí poradit okamžitě. (Původní syrové ovoce by se ve střevech trávilo několik hodin a přechod cukru do krve by byl mnohem pomalejší.)

Jsem zvědav, kam se v tomto směru věda posune. Za svého života už jsem zaznamenal několik razantních změn kurzu.

Když jsem byl mladík, vejce byla skoro tabu, protože lékaři předpokládali, že cholesterol obsažený ve žloutcích vede ke zvýšení hladiny cholesterolu v krvi. Jenže tělo si většinu cholesterolu vyrábí samo a cholesterol přijatý přímo ze stravy tvoří jen cca 20 % jeho obsahu v krvi. V roce 2013 Americká srdeční asociace (AHA) couvla ze svých dřívějších doporučení omezovat jídla bohatá na cholesterol a konstatovala, že co se vztahu mezi obsahem cholesterolu v potravě a mezi jeho hladinou v krvi, nejsou k dispozici žádné jasné poznatky. (Ale stále narazíte na doktory medicíny, kteří se ze setrvačnosti drží staré linie.)

Podobně sůl, u které se dlouho předpokládalo, že hraje podstatnou roli ve vzniku různých nemocí oběhové soustavy, nejspíš není takovým problémem a její nedostatek možná dokonce snižuje šanci, že případnou srdeční příhodu přežijete. Rovněž káva má, zdá se, nějaké ochranné účinky, ačkoliv její konzumace byla dlouho považována za civilizační zlozvyk. Zkrátka: lidský metabolismus je složitý a najít jednoduchá doporučení je obvykle těžké, až nemožné.

Aspoň s těmi kurdějemi ale dnes už víme, na čem jsme. Teoreticky by jimi žádný obyvatel vyspělé části světa trpět neměl. Prakticky se občas vyskytnou u lidí trpících mentální anorexií, ale byly zaznamenány i případy, kdy si je „uhnali“ skalní vyznavači fast foodů.


O tom, jak kurděje přepisovaly historii světa, si můžete více přečíst v mém článku na 067.cz, buď za 25 Kč jednorázového vstupného, nebo v rámci předplatného.

067.cz: Marian Kechlibar – Kletba oceánů

S potěšením konstatuji, že od 1. března 2018 se povinnost EET nevztahuje na platby kartou, takže 067 mohlo obnovit přijímání platebních karet. Díky, Ústavní soude!


Hudební epilog

Jsou mi známy právě dvě české písničky, ve kterých se vyskytuje slovo „kurděje“. Jednu jsem sem nedávno dával pod jiný článek. Pak je ještě ta druhá, klasická odrhovačka, která se jmenuje po úplně jiné nemoci, ale i na skorbut v ní dojde.

Jestli někdo najdete třetí, napište mi to v komentářích.