„Antisemitismus ohrožuje identitu německého státu,“ píšeDie Welt Volker Kauder. Má pravdu. Bohužel je Kauder zrovna jedním z lidí, kteří k tomu svoji politickou činností notně přispěli.

Článek, který se skrývá za paywallem novin Welt Plus, v zásadě není příliš překvapivý, protože shrnuje několik pozorování, která by mohl učinit každý racionální pozorovatel situace v dnešní Evropě:

  • jedním ze smyslů poválečného německého státu bylo nie wieder (nikdy více), nedopustit znovu hrůzy nacistického režimu,
  • po desítky let se také německé úřady snažily o to, zabránit případnému nárůstu neonacistického hnutí,
  • mezitím v tichosti vyrostla jiná hrozba, antisemitismus ze strany muslimů,
  • a Židé se dnes v německých školách a na ulicích německých měst necítí o moc bezpečněji než za časů hnědých košil.

Toto všechno je pravda. Autor však přesto svým článkem projevuje politickou hluchotu a možná i drzost, na kterou tak dobře sedí židovské slovo chucpe. Za dnešní stav Volker Kauder nese citelnou spoluzodpovědnost.

Kauder totiž není žádný introvertní intelektuál, který by ze své pracovny bezmocně sledoval, jak se Evropa řítí do blízkovýchodních poměrů a psal traktáty o podvolení, jako třeba slavný Michel Houllebecq. Kauder je jedním z nejvyšších politiků CDU, který od roku 2005 předsedá frakci CDU/CSU v Bundestagu, blízký spolupracovník Angely Merkel.

Rolí Volkera Kaudera ve spolkovém sněmu je sloužit jako „bič kancléřčin“, vynucující po poslancích, aby hlasovali podle toho, jak rozhodlo vedení strany. Nezdráhá se jim přitom vyhrožovat různými disciplinárními tresty. Byl, stejně jako ostatní pohlaváři CDU, politickou součástí katastrofálního léta a podzimu 2015, v jehož průběhu přišlo do Německa více než milion běženců z islámského světa.

Část z nich dnes ohrožuje německé Židy. Stěžuje si tedy Kauder ve svém článku sám na sebe?


To, co nyní Německo s vlnou antisemitismu zažívá, není náhoda. Takhle to dopadá, když je národ nucen pojídat nestravitelné plody ze smrdutých keříků politické korektnosti, jejichž výsadbu a kultivaci nám tak vřele doporučuje spolupracovník České televize a Českého rozhlasu Jan Moláček. Doufám, že Češi neudělají stejnou chybu jako Němci, kteří brali své Moláčky vážně; ne teď, když je vidět, kam taková cesta vede. Skočit do té samé propasti by bylo opravdu stupidní.

(Úmyslně nepíšu k jakým koncům, protože se domnívám, že z hlediska etnických a náboženských konfliktů způsobených masovou migrací je Evropa tak sotva ve čtvrtině cesty a kolem roku 2040 teprve uvidíme, zač je v Pardubicích perník Amsterdamu kebab. Pro ilustraci se lze podívat na poměry v Bejrútu, Bagdádu nebo Karáčí.)

Celá podstata politické korektnosti je v tom, že jednotný žebříček společenských a právních standardů je rozbit a nahrazen složitou pavučinou dvojích měřítek založených na fikcích jménem privilegiumutlačování, inspirovaných skutečnými či neskutečnými historickými křivdami. Důsledkem je, že dnešní Švéd musí chodit kolem dnešního Somálce jako kolem horké kaše, i kdyby dotyčný byl gangster; a to jen proto, že dávno mrtví Angličané kdysi kolonizovali Afriku. V podstatě jde o stejnou pitomost, jako je korejské čučche, ale přitažlivější pro intelektuály, takže se jí jen tak nezbavíme.

Ve společnosti, která začne brát takové teorie vážně, se může stát leccos. Například Velká Británie, nejprošpiclovanější západní stát vůbec, tolerovala po několik let otrokářské podniky průmyslových rozměrů jen proto, že se příslušné úřady bály obvinění z rasismu. A Německo, moderní země založená na snaze nikdy, nikdy, nikdy neopakovat chyby minulosti, je zopakovala jen v maličko jiné podobě téměř přesně znovu.

Dovolím si nyní ocitovat ze svého rok a půl starého článku Největší ze všech bublin. Člověk má někdy rád pocit, může-li konstatovat „já to říkal“, a já jsem taky jenom člověk.

… agregace tisíců a desetitisíců takových zážitků, které byly zameteny pod koberec liberálního mlčení.

Pod každý koberec se ovšem vejde jenom omezené množství smetí. A zdá se, že tato kapacita byla poslední dobou překročena.

To je přesně to, co se v Německu momentálně děje.

Kapacita koberce, aspoň co se primitivního antisemitismu týče, byla překročena. Už nelze popírat, že Židům na ulicích německých měst hrozí fyzické nebezpečí a od koho jim hrozí.  Noviny jsou plné úvodníků, komentářů a poplašných zpráv. „Zpod koberce“ se vyvalila záplava špíny a Němci, politiky počínaje a řadovými voliči konče, si kladou otázky.

  1. Jak jsme vůbec něco takového mohli dopustit?
  2. A co s tím, proboha, máme teď dělat?

Odpověď na otázku číslo 1 je jednoduchá: příliš mnoho Moláčků.

Dokud může každý lotr správného etnického původu vznést na svoji obranu smrtící karty rasismuxenofobie nebo islamofobie, jsou úřady ochromené strachem a radši nic nepodnikají. K tomu pak ještě přistupuje německé specifikum – totiž, kdo zemi už třináctým rokem vládne.

Existuje takové přísloví, že „jaký pán, taková jízda“, a v tomhle případě má Německo extra smůlu, protože politický styl Angely Merkel je založen na tom, vyhýbat se konfrontaci a nechávat problémy, aby jaksi vyhnily samy. Věčná kancléřka touto nečinností dokonce inspirovala rozšíření německého slovníku o nelichotivé sloveso merkeln. Nejedná-li ovšem s rozhodností samotná hlava exekutivy, nelze od podřízených čekat kdovíjakou iniciativu. Příklady táhnou – v dobrém i ve špatném slova smyslu.

Odpověď na otázku číslo 2 v podstatě není. Takhle pokročilý stav těžko léčit. To je jako přijít k doktorovi, když už vám rakovina užrala půlku plic. Za nejpravděpodobnější pokládám, že mladí Židé utečou z Německa do Izraele či USA a staří tiše zemřou. Po zániku viditelné komunity se problém „kosmeticky“ spraví, protože nebude koho terorizovat. Aspoň do doby, než si pachatelé najdou jiný terč.


Povšimněme si nyní, jak snadné by bylo bývalo problému předejít, kdyby německá politická a intelektuální vrstva nenosila dobrovolně olověnou vestu politické korektnosti. Toto totiž nejsou nepředvídatelné problémy z kvantové fyziky, toto je docela přímočará úloha.

Uvažování bez břemena politických tabu by vypadalo asi takto.

Lidi si nesou svoji kulturu a společenské normy s sebou, i když se stěhují. Předávají je rovněž dalším generacím. Potomci Čechů v Texasu dodnes tančí polku a pečou koláče, i když většina z nich už zapomněla jazyk staré vlasti. Ve vietnamských večerkách najdete malé oltáříky určené Buddhovi a potkáte-li tesknou duši nalévající se vodkou, dost pravděpodobně to bude Rus.

Analogicky platí, že lidé z blízkovýchodního muslimského civilizačního okruhu si s sebou přinesou zvyky a myšlenky svoje. Mezi ně bude patřit antisemitismus nejhrubšího zrna, který je v těchto společnostech stejnou normou, jako u nás slavení Vánoc, a je důkladně udržován při životě ze dvou zdrojů: za prvé nábožensky, protože v Koránu a dalších islámských náboženských textech je spousta nenávistných výroků vůči Židům (odkaz, další odkaz). Za druhé pak nekonečným izraelsko-palestinským konfliktem, perfektním to zdrojem nových a nových „mučedníků“.

Když pak dovolíme milionu mladých mužů z této oblasti, aby se přistěhoval do Německa, co z toho plyne pro bezpečnost německých Židů? Velké riziko. Bingo. Konec úvahy.

Němci a řada dalších národů západního světa se bohužel od takového realistického, na skutečnostech založeného uvažování odvrátili, aspoň jejich politické špičky ano; a voliči je za to nepotrestali včas. Zmatečné myšlení nemůže vést k ničemu jinému, než ke zmatku ve věcech konkrétních. Jediné, co tomu zatím brání, je setrvačnost společnosti, které trvá dlouho, než změní kurz zcela, nebo než se zcela zastaví.

Německo má k dispozici dosti tlustý polštář v podobě bohatství a funkčního průmyslu. Tento polštář je dílem předchozích generací, které se ještě neoddávaly společenským utopiím a viděly svět, jak je; a díky tomuto polštáři na sebe nejhorší efekty dnešních změn ještě nechají nějakou dobu čekat. V chudším Libanonu či Sýrii byly samozřejmě vidět daleko rychleji.

Jedno ovšem Volker Kauder vystihl dobře a přesně. Identita Německa se vskutku mění. Ona je dána zejména lidmi, kteří v něm žijí, nikoliv snad půdou, horami či počasím. S početnými arabskými a tureckými komunitami bude SRN čím dál orientálnější, ve smyslu náboženském, kulturním, politickém i ekonomickém.

Co z toho plyne pro zahraniční a hospodářskou politiku ČR? Doufám, že o tom někdo „tam nahoře“ aspoň trochu uvažuje, a s horizontem delším než jedno volební období.


Hudební epilog

Johann Pachelbel, zapomenutý Němec, jehož skladbu Kánon v D objevili znovu lidé dvacátého století.

Tihle čtyři pánové mě notně pobavili. I vážná hudba se dá brát nevážně. Nestačí poslouchat, nutno vidět.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.