Aneb jak jistý generál Marshall prokázal, že má talent pro vítězné strategie i v civilní politice.

Podíváš-li se, milý čtenáři, pozorně na ten plakát, který uvádí tento článek, shledáš, že je tam jedna divná vlajka. Taková ta modrá s hlavicí halapartny nebo čeho; podobná zakončení mají ty zbraně, které dodnes nosí švýcarská papežská garda. To je vlajka města Terstu, které tou dobou bylo separátním územím, protože bylo národnostně velmi smíšené a nikomu se moc nechtělo určovat definitivní hranici.

Teprve v roce 1954 byl Terst rozdělen mezi Itálii a Jugoslávii: Itálie dostala město samotné včetně tenkého pruhu pobřeží pro silnici a železnici, Jugoslávie ten zbytek. Na mapě to vypadá trochu jako slepé střevo. I takhle se dá srovnat územní spor, když o to obě strany mají zájem.

To už byl ovšem Marshallův plán minulostí, skončil totiž roku1952. Za čtyři roky své existence stihl postavit na nohy knokautovanou západní Evropu a rozzuřit Stalina tak, že nad kontinentem se začal vznášet hrozba další války. Vzpomíná se na něj dodnes, protože byl úspěšný. Hodně úspěšný. Na poměry státních finančních iniciativ dokonce nesmírně úspěšný, vysloveně promrhaných prostředků bylo málo.

Jméno Marshallova plánu se však začalo používat dost podivným způsobem. Mnoho politiků si z něj vzalo extrémně zavádějící ponaučení, že naházíte-li na nějaký problém dostatek peněz, musí se přeci nějak vyřešit. Tak to není, ale přesto neustále slyším volání po tom, že je potřeba Marshallův plán pro Afriku apod. Například od německé kancléřky.

Poslední, kdo teorie o Marshallově plánu pro Afriku pronesl, byl velmi nedávno miliardář Soros v Bruselu. Odhadl jeho objem na 35 miliard dolarů ročně. Vzniká tím zajímavá otázka, proč s ním v nějakém menším měřítku nezačne sám, peněz by na to měl dost (Open Society Foundation má jmění kolem 18 miliard USD.) Pokud má celá Afrika stát 35 miliard ročně, pak by jeden či dva vybrané státy mohly vyjít na jednu miliardu ročně, a to by ten jeho rozpočet na pár let pokryl. Nakonec ten Marshallův plán v původní podobě trval jen čtyři roky.

Ono to ale asi nebude tak jednoduché, že? Jen v roce 2016 dostala Afrika v rámci rozvojové pomoci nějakých 50 miliard dolarů, v roce předtím to bylo 51 miliard dolarů a ještě předtím 54 miliard dolarů; celková suma od roku 1960 v dnešních dolarech je hrubě přes bilion USD, vůči kterým se původní evropský Marshallův plán se svými 110 miliardami dnešních USD trapně krčí v koutku. Asi nepůjde jen o peníze, i když nigerský prezident si – skromně a roztomile – řekl jménem celé Afriky o 600 miliard dolarů ročně. Prý z toho budeme taky mít zisk a snížené migrační tlaky.


Potřebuje Afrika svůj Marshallův plán? Nikoliv. Tady se totiž uplatňuje poměrně podstatná historická neznalost: původní Marshallův plán nebyl plánem rozvojové pomoci. Ani náhodou. Marshallův plán byl plánem rekonstrukce válkou rozbitých ekonomických vazeb. Proto tak dobře fungoval: měl na čem stavět.

Evropa těsně po válce byla rozbitá, ale nebyla zaostalá. To jsou dva zásadně odlišné stavy. Boje a bombardování poničily nezbytnou dopravní infrastrukturu (mosty, železnice), což podvazovalo obchod. Jenže infrastruktura se s dostatečnou finanční injekcí zvenčí dá postavit znovu. Hlavně, že nezmizel personál k její obsluze: strojvedoucí, výpravčí, mechanici v dílnách. Nějaká část jich samozřejmě padla, ale většina byla naživu a věděla, co mají s obnovenou dopravní páteří Evropy dělat, aby ji dokázali udržovat v provozu a efektivně využít.

To není případ Afriky, kde silnice a železnice obvykle stavěli kolonialisté a dnes je staví Čína. Ty koloniální stavby krátce po nezávislosti začaly zarůstat travou a ty nové čínské nejspíš jednoho dne zarostou travou taky. Rád bych se mýlil, ale zrovna včera jsem četl o jednom takovém déja vu: nově stavěná čínská železnice z Addis Abeby do Džibuti téměř přesně kopíruje trasu opuštěné úzkorozchodky, postavené v letech 1897-1914 mezi oběma městy Francouzi. Opatrně odhaduji, že ti Číňani se z Afriky jednoho dne stáhnou stejně rádi, jako tak učinili Evropané, a že (na rozdíl od těch Evropanů) budou podnikat nezanedbatelná opatření, aby ona nešla za nimi. Geografická vzdálenost je větší, takže se jim to bude dělat snáz.

Zpátky k Marshallovu plánu. Podobně to bylo v oblasti obchodu. V Evropě před druhou světovou válkou existovaly silné importní a exportní proudy zboží. Ty stačilo obnovit. Poválečné státy neměly rezervy tvrdé měny, tak je v rozumné dostaly z Washingtonu, aby si mohly dovolit opět vstupovat do nějakých obchodních kontaktů. Někdy to vyžadovalo i složitější triky, jako třeba Evropskou platební unii, v níž se vzájemná bilance vedla jenom na papíře, aby Němci mohli nakupovat suroviny pro svoji průmyslovou výrobu a platit za ně de facto barterem, tedy vyvezenými výrobky, a ne dolary. (Jakákoliv skutečná tvrdá měna v rukou Němců by měla správně jít na válečné reparace, jenže to by se tamní průmysl zastavil.)

Celá práce Američanů pak spočívala hlavně v tom, přesvědčit politiky západoevropských států, že nemají proti sobě vztyčovat celní a obchodní bariéry, a že na Německo mají hledět stylem čo bolo, bolo, protože jeho průmyslovou kapacitu budou potřebovat k vlastnímu rozvoji. Zkrátka: jezdil-li Herr Rülpke (vymyšlené jméno) před válkou třeba do Antverp prodávat psací stroje, měl tam být vpuštěn znovu, neboť zná správné lidi, žargon, umí posoudit kvalitu a tak dále; a radši se ho moc neptejte, jestli mezitím nedělal kariéru při dodávání psacích strojů SS, to by nedělalo dobře businessu.

(Velkých válečných zločinců se to samozřejmě netýkalo, ale ti byli danou dobou už převážně po smrti.)

Skutečně zaostalé státy, jako bylo Řecko, pak dostaly podstatně méně peněz, protože tam nebylo zase tolik co obnovovat. A nijak jim to – na rozdíl od dnešního členství v měnové unii, které vedlo k možnosti si levně půjčovat – neuškodilo.

Takhle vypadalo rozdělení peněz z Marshallova plánu v tehdejších dolarech:

Jak je vidět, nejvíc dostaly průmyslové státy přímo zasažené boji. (V britském případě leteckým blitzem.) Řecko dostalo stejně jako Rakousko hlavně proto, že tam tou dobou ještě zuřila občanská válka, takže ničení průběžně pokračovalo.

Marshallův plán zkrátka fungoval jako „dlaha na zlomenou ruku“: ta kost tam je, jenom porušená, a potřebuje zvenčí zpevnit, aby se dokázala dát dohromady vlastními silami. Pokud si ale dlahu přiložíme na záda a čekáme, že tam jejím působením vyroste ruka třetí…

Škoda slov. Na nový Marshallův plán pro Afriku prostě nevěřím.


Než se Marshallův plán uskutečnil, musel být nejdřív dojednán, a to je právě téma článku, který včera vyšel v 067.cz. Ne samotná realizace, ale „jak to domluvili“. On to nebyl jednoduchý úkol a právě na něm se Evropa definitivně rozštípla do západního a východního tábora.

ČSR skončila na východě, ačkoliv předtím o účast na Marshallově plánu velmi stála. Vzhledem k tomu, že naše dopravní a průmyslová infrastruktura byla téměř nedotčená, byli bychom bývali významnými vývozci zboží a na Marshallově plánu bychom velice vydělali. Jenže zasáhnul Stalin a vše bylo jinak.

O dojednávání Marshallova plánu a mezinárodních intrikách, které to doprovázely, se dočtete v článku:

067.cz – Střídání stráží 2 – Plán za všechny peníze

buď za 25 Kč jednorázového předplatného, nebo za předplatné roční. Které mimochodem můžete získat i jako dárek za podporu vydání knihy „Zapomenuté příběhy“ (viz jednotlivé položky).

HitHit.cz – Zapomenuté příběhy

Zatím to vypadá, že by se mohlo vybrat na dva díly, nejenom na jeden.


Hudební epilog

Klasika 40. a 50. let. Původní autor Louis Armstrong, ale známější je verze od Fatse Domino.