Německá kancléřka bude poprvé osobně odpovídat na otázky opozičních poslanců Bundestagu.

Ve středu 6. června 2018 ve 12.30 nadejde historická chvíle. Poprvé za třináct let, po které Angela Merkel vykonává funkci německé kancléřky, bude hodinu osobně čelit otázkám opozice.

Na německé poměry je to skoro revoluce. Kancléřka se totiž veřejným konfrontacím zásadně vyhýbá. Každou středu se sice v poledne konalo tzv. Regierungsbefragung, zpovídání vlády, ale tam vesměs za vládu chodili jen tajemníci a sem-tam nějaký ten ministr; kancléřka se osobně nezjevila ani jednou. Navíc bylo ošklivým zvykem, že témata debaty určovali právě zástupci vlády, nikoliv poslanci.

Pro jiné země je taková závada na parlamentní demokracii těžko pochopitelná. Britský Prime Minister je na opozičním grilu každý týden a není to gril milosrdný. Britské vládnoucí vrstvy si vysoce cení řečnického umění a na soukromých školách se toto umění vesměs vyučuje. Předseda vlády je tedy pravidelně vystaven jedovatě rafinovanému bombardování, ve kterém nepadne ani jedno vulgární slovo, ale které na něm nenechá nitku suchou – a podle toho, jak dobře a duchapřítomně se dokáže bránit a přecházet do protiútoku, také sbírá body u veřejnosti. (Nebo je ztrácí.)

Krátký vzorek:

 

V české poslanecké sněmovně sice nevládne tak vytříbená rétorika, ani taková pravidelnost (hodně ministrů na interpelace nechodí, v minulé vládě měl nejhorší účast Babiš), ale většina předsedů vlády je zvyklá na otázky poslanců přeci jen několikrát do roka odpovídat.

Německá kancléřka to nedělala, a to tak, že nikdy.  Plénum spolkového sněmu bylo vůbec tradičně dost mrtvým prostorem. Zasedací místnost často zívala prázdnotou, tak nápadnou, že to někteří poslanci vysvětlují na svých stránkách: všechna práce se udělá ve výborech. Jenže plenární zasedání má sloužit voličům, aby viděli svoje zástupce „v akci“ a věděli, co si o jakém tématu myslí. Tenhle rozměr politiky byl v Německu dlouho zanedbáván.

Minulý spolkový sněm (2013-2017) byl s touhle svojí pasivitou víceméně smířen. Velká koalice v něm měla drtivou většinu téměř 80 % poslanců, což je situace, ve které jedinec (ani malá skupina) nezmůžou nic. V současném sněmu je ale převaha vlády podstatně menší (jen 56 %) a opoziční strany tím nabyly adekvátního sebevědomí; navíc nejsilnější z nich, AfD, má Merkel muss weg jako svoje neoficiální motto.

Vyhýbavost Angely Merkel ale nevadí jen AfD. Sociální demokracie (SPD) oznámila už loni na podzim, že bude po kancléřce požadovat občasnou osobní účast na zasedání Bundestagu a odpovídání na otázky poslanců. Když pak selhalo vyjednávání o „jamajské“ koalici, vymínila si SPD v koaliční smlouvě zakotvení tohoto principu (PDF – řádek 8255).

Zlé jazyky tvrdí, že Angela Merkel při vyjednávání kladla tomuto požadavku mimořádný odpor a že to byl daleko problémovější bod, než „kdo dostane ministerstvo financí“. Jelikož jednání byla tajná, těžko to nějak prokázat či vyvrátit.

Každopádně týdenního grilování po britském vzoru se kancléřka bát nemusí. Aby nebyla přetížena, je frekvence takového zpovídání stanovena na

.

.

(schválně hádejte)

.

.

.

.

třikrát ročně.


Hudební epilog


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Případně podporu projektu mé první knihy na HitHit.cz.