“… ale rychle, padají totiž na nás.”
Jednou z nejvýraznějších změn, která zasáhla lidstvo během mého života, je dnešní všudypřítomnost kamer. Když jsem byl pacholetem, natočit nějaké záběry znamenalo tahat s sebou poměrně těžkou a drahou výbavu. V pozdně jakešovské ČSSR bylo nošení kamer typické pro pracovníky ČST a StB; zbytek populace moc velké možnosti nahrávat video neměl.
Dnes je má naopak každý, a to včetně (skutečných) negramotů všude po planetě, takže videokomunikace se nám přemnožila. Už jen takových roztomilých videí s koťátky najdete na internetu víc, než kolik se jich dá shlédnout za celý život, a musíte si mezi nimi vybírat jako Buridanův osel.
Na opačném pólu od koťátek stojí videa z konfliktů, často popisovaná nelichotivým pojmem “válečné porno”. Až donedávna měla velmi jednotný ráz: odehrávala se ve vyprahlých zemích, pobíhali po nich různí vousatí lidé a ujišťovali se navzájem hodně hlasitě, že Alláh je opravdu akbar. Mezi nezapomenutelné perly této éry patří poslední boj jistého Abú Hadžára, který si v pouhých dvou minutách vydobyl mediální nesmrtelnost, i když fyzicky přitom zahynul.
(To opravdu není parodie, ale autentické video Islámského státu, stažené vítěznými Kurdy z kamery jakéhosi mrtvého nepřítele po boji.)
Poslední dva roky došlo ze všeobecně známých důvodů k výrazné změně. Zachycená krajina je nyní vesměs východoevropská step, tečkovaná důvěrně známými středoevropskými stromy. A co se slovní zásoby týče, rychle si doplníte zapomenutou školní ruštinu o pojmy, které vám soudružka učitelka v šesté třídě zatajila. A to ve všech možných akcentech, od smíšeného kyjevského suržiku až po ten gruzínský nebo čečenský.
“Válečné porno” zní poněkud pohrdavě, ale má jednu důležitou funkci: není ještě úplně pod kontrolou P. R. agentur bojujících stran, a jednotlivci s mobilem často vynesou ven něco, co by generální štáb zveřejnit nechtěl. Kvůli tomu v něm občas můžete zahlédnout náznaky blízké budoucnosti.
Jeden takový symbolický záznam je asi dva dny starý. Černoch v ruské uniformě (mezinárodní bratrská pomoc?) na něm odhání ukrajinský dron dřevěným klackem. Vzhledem ke krátkosti záběru nedokážeme posoudit, zda se mu to nakonec podařilo. Ale ty poměry mezi “námi” a “roboty” to ilustruje docela dobře. Začínají mít nad ubohým Homo sapiens pěkně navrch.
Přidal bych k němu i druhé video, ale je moc krvavé; v jeho případě šlo o nějakého ubohého pěšáka, kterého naháněly hned čtyři výbušné FPV drony během asi patnácti vteřin. Třem uhnul, čtvrtému nikoliv. Proti takové přesile by se ani pan Klacek neubránil.
A dodáme si ještě jedno video, tentokrát z časného květnového rána někde na ruském pobřeží Černého moře. Nekrvavé, ale rovněž ilustrativní. Muž natáčející ukrajinský dronový útok komentuje nálet slovy, že je jich úplné mračno a nepřestávají a nepřestávají…
Proč to sem všechno dávám? Protože na tom chci ilustrovat, jak se mění takzvané invarianty války. V softwarovém a matematickém světě je “invariant” něco, co se v průběhu jiných změn nemění, něco, na co můžete spoléhat. Třeba hodnost matice. Na invariantech se většinou stavějí různé složitější teorie a algoritmy, jsou to jejich opěrné body.
Nuže, ve vojenství funguje také něco jako invarianty, a posledních cca 300 let platily dva invarianty, které nyní platit přestávají:
a. Z hlediska velitelů platilo, že nového kanónenfutru se rodí pořád dost, ať už se ten velitel jmenoval Laudon nebo Koněv.
b. Z hlediska jednotlivých pěšáků platilo, že jednotlivec je bezvýznamný a protistrana na něj obvykle moc neplýtvá municí ani technikou, ať už se střílí z mušket nebo kulometů.
Obě ta pravidla měla samozřejmě určité výjimky. Indiánské kmeny zdecimované neštovicemi a chlastem a zatlačené kamsi do Sierra Madre musely počítat každého živého muže; a pokud jste se jmenoval admirál Jamamoto, šla po vás celá US Navy a Air Force nasazená v regionu. Ale obecně obě pravidla platila a lidé podle nich uvažovali.
A ze setrvačnosti podle nich ještě uvažují, i když reálný vývoj se na tu setrvačnost ohlížet nebude.
První invariant je ve skutečnosti už mrtev, zbývá jej jen zakopat.
Všude mimo subsaharskou Afriku a zaostalé části islámského světa šla porodnost k zemi jak kámen a mladých lidí začíná být málo. Chile, Čína, Korea, Indie, Irsko, Itálie, Austrálie, Rusko, Ukrajina – vyberte si, porodnost je málokde vyšší než 1,5 dítěte na ženu, a leckdy se blíží jedničce. Na kultuře přitom zas tolik nezáleží, je to globální trend. Vyspělejší části islámského světa (města typu Istanbul, Tunis, Teherán) vymírají stejně rychle jako jejich evropské ekvivalenty, a dokonce i v bohatých ropných emirátech klesla porodnost poměrně prudce ze cca 4 dětí na ženu roku 2000 na zhruba 2 děti na ženu teď (a nezastaví se tam!).
A nedávno jsem se bavil po internetu s jedním Keňanem, který mi říkal, že i v tom Nairobi se pomalu zavírají školky kvůli nedostatku dětí. Divocí Somálci u hranic se Somálskem prý pořád ještě mají velké rodiny, ale vzdělaná střední vrstva v hlavním městě Keni už se taky spokojí s jedním až dvěma. Chtějí mít pěkný byt, příjemnou dovolenou ve Rwandě nebo na Zanzibaru, iPhone v kapse, a šest dětí se s takovým životním stylem neslučuje.
(Oblíbeným tématem fanoušků Ruska je prohnilost západního LGBTQ, ale neislámské oblasti evropského Ruska mají daleko horší porodnost než většina EU, natož USA. Vůbec je absurdní, že se dvě země s tak mizernou demografií nacházejí ve válce.)
Zkrátka: živá síla začíná být vzácná, v ekonomice i ve válčení, a “nas mnogo” nebude mimo Afriku realistický způsob boje. Dokonce ani v té Číně ne, ta má ten problém ještě posílený dlouholetou politikou jednoho dítěte, která je sice už oficiálně zrušená, ale změnila smýšlení obyvatelstva tak silně, že se to nedá jen tak přepnout jinam. Výchova a vzdělání člověka je dnes velmi drahý špás a plýtvat jimi na bojišti je čistá ztráta peněz.
Druhý invariant je právě viditelně v posledním tažení. Nahánějí-li jednoho chlapa po poli hned čtyři drony, je to dost šílený nepoměr, a i když ten nepoměr zatím zdaleka neplatí všude, bude se zhoršovat. Na rozdíl od těch živých lidí lze drony “sekat jak Baťa cvičky”, ony to zase tak složité stroje nejsou, a vývoj na rusko-ukrajinském bojišti to docela dobře naznačuje. Nejsem si jist, kdy přesně přijde ten okamžik, kdy se na té linii dotyku bude pohybovat více dronů než lidí, ale nejspíš už letos.
To je mez, která už nikdy nebude překročena směrem zpátky. Jestli těch dronů teď kamsi do Tuapse přiletělo osmdesát, v září jich možná přiletí tři sta. Podobný vývoj ostatně zaznamenalo letectvo za druhé světové války – roku 1939 ještě létala jednotlivá letadla, roku 1945 už obří bombardovací proudy o stovkách a tisících strojů, jenom v nich tehdy holt seděli lidé, kteří už jsou dnes ve vzduchu nadbyteční.
Tohoto trendu rychlého množení strojů si povšimli i v samotném Kremlu, a Putin si při nedávné oslavě postěžoval, že “nepřátelské drony létají nad hlavami ruských vojáků jako mouchy” (odkaz na TASS), ovšem s povinně optimistickým dodatkem, že ruská armáda si s tím poradí.
Nu, kdo ví. Podle vojenských diskusí se prý ta čerstvá ruská ofenziva do Charkovské oblasti, která došla zhruba po Vovčansk, nezarazila ani tak na ukrajinské dělostřelbě posílené českými granáty (i když bezvýznamné to nebylo), jako právě na tom, že každé vozidlo, které překročilo “čáru”, se stalo terčem menšího hejna FPV dronů.
Útočníci přitom nemohli plošně zarušit celé spektrum, protože k tomu, aby vůbec něco viděli, potřebovali nasadit své drony – a tak se jejich postup brzy zastavil. Přeživší pěchota musela slézt, veškeré zásobování přešlo na režim “nesu náklad na hřbetě”, a pěšky žádný průlom linií neuděláte; ten měla posledních 1500 let vždycky na starosti kavalerie, ať už ta původní koňská, nebo moderní mechanizovaná. Opěšalý člověk je prostě moc pomalý, zvlášť v nějakém rozstříleném terénu, a podobné bitvy pak degenerují do zákopových děsů typu Passchendaele a Sommy, teď tedy ještě “okořeněných” nemilosrdnými roboty sledujícími ze vzduchu 24/7, kde na zemi se co šustne a jestli se to něco dá vyhodit do vzduchu.
Obvykle dá.
Jsem upřímně rád, že nemusím rozhodovat o znovuvyzbrojení české armády, protože zatím mi z tohoto překotného vývoje vůbec není jasné, které dnešní druhy zbraní se do těchto budoucích válek robotů vůbec nějak dokáží kvalifikovat, a které jsou naopak už teď ztracenou investicí.
Klidně je možné, že ztracenou investicí jsou všechny dnes existující zbraně, včetně těch dronů současné generace, které budou už někdy na podzim zastaralé. (Všimli jste si, jak totálně zmizel z bojiště slavný Bayraktar?) Toto není vůbec jednoduchá situace na rozhodování, to je něco jako přechod od rytířů válčících na koni k mušketýrům pálícím salvami z těsných karé, jenom ten proces netrvá 150 let, ale třicet měsíců. Kdo se tohle snaží modelovat na léta dopředu, dělá naprosto marnou práci. Lidé a zejména vlády takové věci nerady slyší, protože plánování mají v krvi (vybavuji si historku z přelomu století, kdy česká vláda chtěla vědět na několik let dopředu, jestli bude v Jizerkách sníh, a má tedy cenu pořádat šampionát v lyžování), ale některé situace se naplánovat nedají, a toto je jedna z nich.
Mimochodem, Němci uvažují o tom, znovu zavést povinnou vojenskou službu, kterou zrušili roku 2011. Před deseti lety by mi to přišlo jako dobrý nápad. Před pěti možná ještě také. Dnes si nejsem jist, jestli to bude mít nějaký jiný efekt, než že se místní budoucí Abú Hadžárové naučí o něco kompetentněji zacházet se zbraněmi, a že to ostatním Němcům může být spíš na škodu. Demografie mladé populace v Německu je totiž taková, že kandidátů na roli Abú Hadžára tam bude dost.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
V Arktidě či Antarktidě budou mít drony trochu omezené možnosti. Vichr husté sněžení je jedna ze situací, kdy mají utrum. Lidé ovšem vesměs také…
