Krátký zápisník z cest po severním Španělsku.
Milí čtenáři, jsem zase na chvíli ve Španělsku a tím pádem budou tři následující články o cestování. Jsem si vědom, že ne každému tato občasná změna tématu sedí. Na druhou stranu jsem od některých čtenářů slyšel i pravý opak, včetně toho, že se pak vydali cestovat po té samé trase. Tak tedy: politika a věci s politikou související jsou na chvíli odloženy k ledu, a vrátí se na tyto stránky až kolem 25. června.
(Vedlejší efekt: chcete-li podepsané knihy, nemohu je odeslat dříve než koncem června. Expedici nepodepsaných jsem nějak schopen zajistit i na dálku.)
Zaragoza je páté největší město Španělska. Osud pátých největších měst bývá ten, že je nikdo moc nezná, a zde se to splnilo téměř dokonale. Zahraničních turistů je v Zaragoze minimum.
Přicházejí o leccos, protože město založené už Římany (původně se jmenovalo Caesaraugusta podle císaře Augusta, dnešní jméno je zpotvořenina toho původního) má svůj kamenný půvab. Po Římanech tu zbyly krátké úseky městských hradeb a dnešní náměstí v centru města, které svým obrysem kopíruje starořímské fórum. Po pádu vizigótského království sem dosáhla arabská moc a Arabové tu zanechali další významnou památku – palác Aljafería.
Největším magnetem je ale obří bazilika Panny Marie na Sloupu, stojící přímo na břehu řeky Ebro. Zde se měla svatému Jakubovi, který přinesl do dnešního Španělska křesťanství, zjevit sama Marie. Proto sem často míří španělští poutníci, a jim je přizpůsobena nabídka obchodů na hlavních ulicích: turistických triček málo, kdežto křížků a portrétů svatých hodně.
Z kulturních atrakcí je v Zaragoze asi nejzajímavější muzeum zdejšího rodáka Goyi (pocházel z miniaturní vesnice Fuendetodos nedaleko od města). Maleb tu mají méně než v Pradu, ale sál s tisky je přímo obrovský, a budete-li je chtít prozkoumat jednu po druhé, strávíte v něm snadno hodinu a půl.
Plátna maloval Goya převážně na zakázku, takže jejich témata jsou leckdy předvídatelná. Grafické listy ale vyráběl „sám pro sebe“, už jako starý muž snažící se přežít a tvořit uprostřed napoleonských válek, a jejich náměty jsou tedy daleko … živější? (No, popravdě řečeno, vzhledem k brutalitám, které provázely Napoleonovo tažení do Španělska, a které Goya hojně zachycoval, leckdy spíš mrtvější.) Ale Goyův rozsah byl i ve stáří fascinující. Najdete tu skoro cokoliv, od starého impotentního manžela zoufajícího si nad svojí krásnou mladou ženou, přes osla listujícího pyšně svým rodokmenem plným jiných ušlechtilých oslů (průhledná narážka na aristokracii, která už tehdy zjevně mířila na smetiště dějin, ale nechtělo se jí tam), až po toreadory hrající svoji smrtící hru s býkem.
Velká aréna na corridu je ostatně v Zaragoze dodnes, a to v aktivním provozu. Zájem o býčí zápasy ve Španělsku sice klesá úměrně tomu, jak se šíří jiné formy zábavy, ale na vymření ještě nejsou. Zakázalo je Katalánsko a Kanárské ostrovy, ale jinde se stále konají a ani současná socialistická vláda se neodhodlala je postavit mimo zákon plošně.
Zatímco Zaragoza leží ještě v klasickém vyprahlém Španělsku, které v létě trpí nedostatkem vody (nápisy o šetření vodou jsou všude), nepříliš vzdálená Pamplona je už „zelené Španělsko“, kde je vody spousta a krajina vypadá stejně jako u nás – všude zeleno. Na počátku své existence byla Pamplona spíš pevnost než město, a je to na ní dodnes trochu vidět.
Historicky ležela mezi Pamplonou a Zaragozou i politická hranice. Jestliže Zaragoza ještě patřila k Aragonii, Pamplona už byla hlavním městem Navarrského království, kde se mluvilo baskicky.
Baskičtina se tu vyskytuje dodnes, i když v Pamploně, která dnes ani nepatří k autonomnímu Baskicku, musíte mít hodně velké štěstí, abyste ji vůbec zaslechli; mluvčích je tu jen pár procent, což znamená, že na sebe navzájem narazí jen málokdy. Je to fascinující a poněkud šílený jazyk předindoevropského původu, který funguje na principu „slepování slov“ (aglutinace) a ve kterém máte šanci pochytit jen určitá modernější slova (banán, wi-fi). Základní slovní zásoba je totálně cizí.
V Pamploně, která se baskicky jmenuje Iruňa, jsou všechny nápisy důsledně dvojjazyčné, angličtina se tu ovšem nevyskytuje. Jste-li z některých jiných měst navyklí na to, že druhý text je anglicky, zde automaticky sklouznete očima dolů a směje se na vás něco jako Zaziriaz biargakuakk! Kromě oficiálních nápisů tady ale baskičtina žije ještě jiným životem, a to v podobě různých nálepek a graffiti. Ta jsou psána baskicky nápadně často, jako by to byl zdejší tajný rebelský kód.
Pamplona je také „býčí“ město, stojí tu velká aréna na corridu. Zdejším nejslavnějším býčím rituálem je ovšem San Fermín, jeden týden v červenci, kdy si můžete zaběhat skrze město s býky. (Při té příležitosti prodávají podnikaví měšťané vstupenky na balkóny, ze kterých se dá celá taškařice bezpečně sledovat. A vskutku, balkonů je kolem hlavní trasy nápadně mnoho.) Bez rizika to samozřejmě není, každý rok je z toho několik desítek podupaných, pomlácených a potrkaných chlapů, ale vzhledem k všudypřítomné lékařské pomoci bývají smrťáky vzácné.
Pokud byste si chtěli vyzkoušet útěk před býky na vlastní kůži, smíte: mohou se toho účastnit i (střízliví) cizinci, ale jsem si skoro jist, že cestovní pojištění vám případné škody nepokryje.
Tolik z vnitrozemských měst. Příští díl se bude věnovat baskickému pobřeží.
Hudební epilog
