Článek o věkových limitech v politice tak trochu píchl do vosího hnízda; ozvali se i mnozí věrní čtenáři, že se mnou nesouhlasí. To nevadí, nejsme na světě proto, abychom si vždycky jen poplácávali po ramenou. Nicméně některé ty námitky stojí za reakci.
Ještě než začneme, pozastavil bych se krátce nad jednou skutečností. To, že většina písemných reakcí byla nesouhlasná, je v zajímavém rozporu s tím, že v anketě hlasovala drtivá většina čtenářů pro zavedení věkových limitů – pouhých 5 procent jich bylo proti.
Nahrávání ...Jinými slovy, fenomén mlčící většiny je k vidění i u obyčejného blogu. I když to hlasování bylo nepochybně ovlivněno šokem z pohledu na úřadujícího amerického prezidenta, jak postává v televizním studiu s visící čelistí a prázdným výrazem v očích…
Ale teď už k těm námitkám.
Námitka číslo 1: Chtěl bych vidět, co bude Kechlibar říkat, až jemu samotnému bude sedmdesát!
Pokud se ve svých sedmdesáti budu hnát za voleným úřadem, bude to nejlepší důkaz, že jsem s tím pomalým blbnutím měl v roce 2024 pravdu.
Mozek každopádně stárne, a při studiu matematiky si tuto skutečnost uvědomíte velmi rychle. Matematika je totiž velmi “mladý obor”: hodně významných objevů udělali mladí matematici do cca 30-35 let věku, potom už ta kreativita začíná slábnout.
Není to úplně železné pravidlo; Gauss, Euler i Erdös byli produktivní do vysokého věku. Ale ta koncentrace velkých objevů v mladém věku je v matematice velmi výrazná, každý to ví už od studentských let, a trochu mu to ubírá na pýše. Ten trend se drží už taková staletí, že nemůže jít jen o povrchní kulturní vliv. Něco v mozku, to něco, které u nových matematických teorií zodpovídá za jejich překvapivost a eleganci, jako by odcházelo už v pouhé čtvrté dekádě života.
Je na každém, jestli si takové věci připustí, nebo jestli bude lpět na představě, že zrovna on bude výjimkou. Osobně si myslím, že v tomto směru už mi nezbyly žádné iluze.
Námitka číslo 2: Standa Gross, Markéta Pekarová atd. atd. jsou/byli mladí a nepoužitelní.
A? Toto patří do kategorie “sporů s tím, co jsem nikdy nenapsal”. Jistě, mládí není receptem na to, že ten člověk bude dobrý politik. Nicméně ten samý člověk bude mít v osmdesáti ještě navíc zredukované kognitivní schopnosti, což jsou dva problémy tam, kde dřív byl jeden.
Námitka číslo 3: Ten hlupák nikdy neslyšel o Churchillovi, Masarykovi a Reaganovi!
Děkuji za podcenění. Věřte, že slyšel.
Asi bychom měli rozlišovat mezi historickými a současnými figurami. Dožil-li se někdo osmdesátky před sto a více lety, tedy v časech, kdy medicína neznala ani penicilin, patrně měl takzvaně tuhý kořínek. A lidé s tuhým kořínkem fungují i v pokročilém věku líp.
Dnešní problematickou vrstvu v americkém Senátu a podobných institucích tvoří hlavně lidé, kteří tak tuhý kořínek nemají, a kteří by v dřívějších dobách byli dávno mrtví. Dnes tedy nejsou, ale zato jsou mnohdy “aspoň” těžce nemocní, ať už je to na nich na první pohled vidět nebo ne. A berou třicet všelijak interagujících léčiv denně, což dřív ani nešlo.
Co se Reagana týče, to už je politik moderní éry … a tady v ČR jej milujeme bezbřehou láskou, protože byl ochoten ukázat na Sovětský svaz a říci otevřeně, že je to říše zla a žalář národů.
Jinak ale nemáme s jeho vládnutím žádnou bližší zkušenost. V Americe ji mají a vědí, že to jeho druhé období už bylo provázeno zdravotními problémy. Už v předvolební debatě s demokratickým protikandidátem Mondalem roku 1984 působil trochu senilně; zde najdete např. líčení novináře z Wall Street Journalu, který tehdy do Bílého domu chodil a tvrdí, že ke konci druhého období už Reagan moc nevěnoval pozornost tomu, co se děje, odmítal číst předložené dokumenty, trávil čas hleděním na filmy a různí pomocníci podepisovali lejstra za něj.
Oficiální diagnózu Alzheimera dostal v roce 1993, dlouho po opuštění Bílého domu, ale něco se s ním dělo už dříve (ona ta nemoc taky nevznikne ze dne na den). Je klidně možné, že kdyby místo reformně naladěného Gorbačova měl tehdy proti sobě nějakého Brežněva II., výsledky jejich střetu by pro nás nebyly zas tak potěšující…
Jinými slovy, zrovna Reagan a jeho druhé prezidentské období nepředstavují moc silný argument.
Námitka číslo 4: plošná opatření nejsou moc spravedlivá.
Marná sláva, to nejsou. To je pravda.
Na druhou stranu, ona je to do značné míry otázka zvyku. Vůči tomu, že plnoletosti se všemi jejími důsledky se nabývá paušálně v 18 letech, nikdo moc neprotestuje, ačkoliv je to zhruba stejně nespravedlivé. Kandidáti do Senátu musejí mít aspoň 40 let a tolerujeme to. Ani skutečnost, že linkový autobus smíte řídit až od 21 let, není vysloveně kontroverzní. Přitom ve všech těchto případech opět platí, že lidé jsou různí a někdo dosáhne příslušné úrovně moudrosti dříve, jiný později a ještě jiný vůbec.
Spravedlnost je důležitá, ale v každém zákoně či pravidlu hrají roli i jiné aspekty: náklady realizace, proveditelnost, robustnost (vůči podvodům), praktičnost. Celkovou bilanci kladů a záporů si pak musí každý vyhodnotit sám pro sebe, a přitom se můžou dva racionální lidé zcela dobře neshodnout.
Námitka číslo 5: určitě to dělá proto, aby podpořil pětikoalici!
Ou jé. Někteří lidi mají ten duševní obzor opravdu hodně omezený.
Nikoliv, to je univerzální problém. I mladší politici mají tendenci lpět na svých křeslech silou festovního lepidla. Co mají například společného následující jedinci – Okamura, Babiš, Bartoš, Fiala? – Odpověď: všichni strávili v předsednickém křesle svých stran více než deset let (v případě Bartoše s krátkou přestávkou v letech 2014-2016) a, coby důsledek, do značné míry s tou svojí stranou vizuálně splývají. Podobně festovním lepidlem byla svého času ke kancléřské židli přilepená Angela Merkel a nespokojencům v CDU dalo hodně práce, než ji přiměli znovu nekandidovat. Ke konci jejího mandátu už se staroslavné CDU říkalo posměšně Kanzlerinwahlverein (“spolek pro volbu kancléřky”).
Tato námitka mě ovšem přiměla přemýšlet hlouběji, a musím konstatovat, že z hlediska vytrvalosti ve funkci má opravdu asi největší vyhlídky Babiš. Svoji stranu si řídí jako firmu, jakákoliv výměna v čele ANO je nemyslitelná. To, že nikdy něodstúpí, to taky víme, a navíc o sebe celkem tělesně dbá. Žádný popelníček, žádná becherovčička, žádné bůčkové hody; své zdraví má zjevně pod kontrolou a vzhledem ke své celkové zámožnosti si může dovolit i hodně luxusní zdravotní péči kdekoliv na světě.
Položím-li si tedy otázku, který vrcholný politik v ČR jako první oslaví v úřadě devadesáté narozeniny, patřil by Andrej B. mezi možné kandidáty. Naložte s tímto odhadem, jak se vám zlíbí.
Námitka číslo 6: není škoda přijít o agregované zkušenosti veteránů oboru?
Je, ale nejjednodušším způsobem, jak je využít, je nějaký poradní sbor, ke kterému by se mladší politici mohli obracet pro nezávazné rady a konzultace. Taková Rada starších v pravém slova smyslu.
Pro jeho členy by šlo o podstatně méně náročnou a méně stresující aktivitu než výkon “ostré” funkce, a mohli by také trávit více času zjišťováním nezbytných informací. Jedním z prokletí aktivního politika je, že na čtení mu nezbývá moc času.
Námitka číslo 7: říkáš, že biologie a medicína se vyvíjí. To ale znamená, že si jednoho dne poradí i s těmi demencemi – a pak se tvé námitky stanou bezpředmětnými!
Zdaleka nejkvalitnější námitka, a přitom přišla jen jednou.
Ano, to je docela dobře možné. Mozek je také jenom orgán a regenerativní medicína si s ním časem poradí. Ostatně, významná část demencí jsou takzvané vaskulární demence, které jsou způsobeny špatným prokrvením mozku v důsledku zhoršování stavu cév; jinými slovy, jakékoliv pokroky v léčbě a regeneraci kardiovaskulárního systému se mohou projevit i v hlavách lidí.
(Zajímavé pozorování: muži užívající Viagru mají zhruba o pětinu nižší riziko demence. Viagra byla původně zkoumána jako lék na srdce, ne na erekci, a nepochybně zlepšuje prokrvení všech možných tkání včetně té mozkové. Nikdo si ovšem není zcela jist, jak přesně vypadá řetězec příčin a následků.)
To by řešilo “problém číslo 2” z předešlého článku, ze stařešinů u moci by se stali kompetentní lidé. Jenže zároveň by se masivně posílil “problém číslo 1”, totiž zabetonování mocenských struktur a nedostatečná výměna kádrů. Lidem, kteří dosáhli vrcholných pozic, často moc a vysoký sociální status zachutnají tak, že se jim nechce pryč.
Neumím si moc představit společnost, ve které se budou lidé běžně dožívat stovky ve fyzickém stavu čtyřicátníků nebo padesátníků. V takové společnosti budou ještě i skuteční padesátníci na pozicích těch posledních podržtašek a elévů, nosících důležitým lidem chlebíčky. Kde budou na společenském žebříčku třicátníci, si ani nechci představovat.
Nicméně to není současný problém, to bude problém někdy v roce 2060 a později, odhadem.
Poslední drobnost. Jedna z debat, která se kolem článku strhla, se týkala mladých lidí a jejich schopností či neschopností…
Osobně si myslím, že zrovna mladí lidé jsou celkem přizpůsobiví a zapadnou do té role, která se od nich čeká. Dokud se po gymnazistech chtělo nošení obleků a důstojné chování, byli to malí dospělí. Dnes je ta tendence spíš opačná, i na vysokoškoláky se hledí jako na skoro-děti a jejich vlastní univerzity mají tendenci je infantilizovat, což se pak samozřejmě musí projevit i později.
Vzpomněl jsem si v této souvislosti na příběh jednoho amerického veterána, který se dal “nalejt” už jako úplný mlíčňák, strávil pak kus mládí v Iráku, a po návratu do USA využil zákon GI Bill, aby bezplatně nastoupil na vysokou školu. Jeden z jeho profesorů prý mu jednoho dne řekl:
“Hmm, tak tys byl ve dvaadvaceti letech poručíkem a vedl jsi padesát lidí skrz Fallúdžu pod palbou? Zodpovídal jsi za jejich životy? Kamaráde, tady na katedře bychom se bavili o tom, jestli ti v takovém věku vůbec svěříme klíče od kopírky.”
Samozřejmě, čím více mladých lidí projde takovými katedrami (a jejich atmosférou), tím míň zralí budou.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
