První díl cyklu o akutních globálních ekonomických problémech.
Milí čtenáři, máme nový parlament, ve kterém poprvé za historii ČR nesedí žádná tradičně levicová strana. Vznikající velekoalice by měla mít pohodlnou většinu 108 hlasů, a to ani nepočítáme s možností, že se ANO během následujícího volebního období nějak rozštípne a část přeběhlíků se dá k dispozici vládě výměnou za tu či onu výhodu. Opozici se tedy víceméně splnilo, co si přála.
V této souvislosti mě ale poněkud tahá za oči pojem “Babišova drahota”, který trojkoaliční strany nasadily v předvolební kampani a zřídily si dokonce i vlastní doménu téhož jména. To je totiž přesně ten druh nálepky, který se může během pár let vrátit i s (inflačními) úroky.
Ač toho chlapa nemám nikterak rád a je zcela patrné, že toho má na svědomí hodně, v případě celosvětové destabilizace ekonomiky po covidu je ČR něco jako plavec hozený do rozvodněné řeky. Manévrovat sice trochu může, ale o základním směru, kterým se bude řítit, rozhodují vnější živelné procesy podstatně silnější, než je on sám.
Novou českou vládu čeká hned zpočátku pěkně divoká plavba a v takové situaci je nemoudré vštěpovat lidem představu, že “drahota” je převážně dílem a zodpovědností českého premiéra. Jinak může být z “Babišovy drahoty” během roku či dvou velmi snadno “Fialova drahota”.
Schválně se pojďme podívat na pár těch zásadnějších problémů, aby bylo patrné, jak obtížná situace nás teď čeká. Dnes budeme hovořit o energii.
Ceny energií udělaly v posledních měsících strašlivý skok nahoru. I čeští dodavatelé už zdražují, jedna velká firma dokonce úplně zavřela krám (vzhledem k tomu, kolikrát mě nevyžádaně telefonicky otravovali s různými nabídkami, za ně moc plakat nebudu).
Nárůst cen zemního plynu je natolik vážný, že továrny vyrábějící zemědělská hnojiva zastavují výrobu; to se může příští rok pro změnu projevit na cenách potravin. Jak bude vypadat nadcházející zima, čert ví. Ta loňská byla na severní polokouli studenější než obvykle a to vedlo k vyčerpání části zásob plynu v Evropě i v Asii. Právě tento nedostatečný stav zásob je jednou z mnoha příčin, proč se teď ceny plynu urvaly z řetězu. Ale opravdu jen jednou z mnoha.
Trh s plynem je globální a v uplynulých letech se řada asijských zemí začala přeorientovávat z uhlí na plyn, zvláště při vytápění domácností, ale i při výrobě elektřiny nebo v průmyslové výrobě. Vůbec se jim nedivím, vždyť zemní plyn hoří celkem čistě, kdežto uhelný kouř je hlavním původcem onoho klasického velkoměstského smogu, který se dnes už chce dýchat málokomu, ať už bydlí v Londýně nebo v Chennai. Ale tím pádem poptávka po plynu ze zemí jako Čína a Indie dlouhodobě roste (ano, i v té Indii).
Problém s plynem zhoršuje skutečnost, že nastala celá řada zajímavých náhod, jejichž účinek se navzájem sčítá. Čínská ekonomika se po covidu začala zotavovat tak rychle, že v Číně vznikla krize v zásobování elektřinou. Ve snaze ji zmírnit začali Číňané shánět plyn a uhlí, kde se jen dá, čímž se cena obou komodit samozřejmě zvedla.
Situace v Číně je natolik napjatá, že čínské úřady vpustily do země dokonce i milion tun australského uhlí, které předtím dlouhé měsíce bez užitku leželo na nákladních lodích; Čína se totiž loni rozhádala s Austrálií poté, co “klokani” začali volat po nezávislém vyšetřování původu covidu-19, a pomstila se neoficiálním zákazem dovozu australského uhlí. (Milion tun je ovšem v poměrech obří čínské ekonomiky jen troška, odpovídající spotřebě za pouhých pár hodin; v roce 2020 se v Číně spálily skoro čtyři miliardy tun uhlí.)
K zásobovacím problémům v jihovýchodní Asii přispívá skutečnost, že indonéské černouhelné revíry, zdroj poněkud podřadného, ale levného uhlí, poslední rok trpí opakovanými záplavami ohrožujícími těžbu. A abychom se podívali i mimo Asii, tak v Brazílii, zemi, která při výrobě elektřiny spoléhá především na vlastní vodní elektrárny, nastalo pro změnu sucho, takže i dvousetmilionová Brazílie teď shání plyn coby náhradu.
To už se pomalu obloukem dostáváme do Evropy, ve které leží naše republika. Evropa se v průběhu minulých let obrátila zeleným obzorům vstříc a podíl obnovitelných zdrojů na celkové výrobě elektřiny začal růst.
Jenže počasí je náladové a nenechá si poroučet. Obvykle větrná Británie byla letos postižena nedostatkem větru, takže ani větrníky na Severním moři moc nevyrábějí. To je vážný problém, protože větrná energie tvořila v Británii loni čtvrtinu veškeré výroby elektřiny (letos je to pouhých sedm procent, zdroj).
Britská a norská elektrická síť se nedávno propojily kapacitním podmořským kabelem, protože řídce osídlené Norsko vyrábí obvykle tolik elektřiny ve vodních elektrárnách, že může levný proud vyvážet ke svým sousedům. Jenže v Norsku letos zase málo pršelo a hladiny přehrad v horách poklesly, takže Norům hrozí, že budou mít málo i pro sebe.
Dokonce i v Německu produkce elektřiny z obnovitelných zdrojů oproti loňsku poklesla. V této situaci nás měl zachránit plyn, protože plynové elektrárny se dají spustit víceméně na povel; byly tedy zamýšleny jako záloha pro případ, že obnovitelné zdroje nevyrábějí dost. Jenže plyn je zrovna drahý a není jej dost.
A tak museli i vzorní Němci letos posílit výrobu elektřiny z černého uhlí, a to i přes rostoucí cenu emisních povolenek, která takto vyrobenou elektřinu prodražuje. Ale po uhlí je také globální poptávka, takže hrozí i jeho nedostatek. Německo však odstavilo poslední domácí černouhelný důl roku 2015 a uhlí už jen dováží. Tím pádem je na rozmarech světového trhu zcela závislé, což momentálně znamená “platit jako mourovatý”.
Všimněte si prosím, jak zcela mimo naši (míněno českou) kontrolu všechny tyto vyjmenované jevy jsou.
Tak to je, když se při výrobě elektřiny v čím dál větším procentu spoléháte na pánaboha, notabene na kontinentě, kde se na něj ani moc nevěří. Prvních pár procent solární a větrné energie se do sítě zapojí relativně snadno, ale kolem 20-30 procent už začínají být ty výkyvy docela bolestivé, a teď si jich užíváme naplno. A plyn, který je měl teoreticky utlumit, je momentálně naopak součástí problému.
Nadcházející zima může dopadnout všelijak, aniž by s tím nějaký Babiš nebo Fiala mohli něco bezprostředně udělat. V nejlepším případě bude teplo a blátivo a velcí dodavatelé jako USA, Katar a Rusko nás ještě ke všemu zahrnou dodatečnými, zatím nenasmlouvanými zásobami, čímž udrží cenu plynu a potažmo tedy i elektřiny ve snesitelných mezích. (Samozřejmě se v takovém případě dá čekat, že kromě peněz zaplatíme za ten plyn navíc i nějakými politickými ústupky. Taková už je povaha strategických závislostí.)
V nejhorším případě ale nastane mráz a bezvětří bez dodatečných dodávek plynu. To by asi musela vzniknout nějaká speciální evropská sociální dávka pokrývající zvýšené ceny energie, patrně zase financovaná na dluh, protože jinak by některým lidem hrozilo umrznutí. A Goldman Sachs varuje i před možností vyslovených blackoutů, které by žádná dávka nevyřešila.
Rozhodně teď nemůžu vítězům voleb doporučit, aby v národu vzbuzovali dojem, že to, co se na nás právě nahrnulo, je “něčí” drahota. Asi tak nejlepší, co teď mohou udělat, je lobbovat ještě intenzivněji v Bruselu za podporu jaderné energie, což už teď ČR spolu s dalšími zeměmi dělá; vzhledem k tomu, že tak činí i Francie, je celkem reálně možné, že Němci budou nuceni couvnout ze svých protijaderných pozic.
Ale to je velmi dlouhodobé řešení, které ponese ovoce až za řadu let. Do té doby se bude konat ještě několik dalších voleb, které může vyhrát úplně někdo jiný. Nahrávat mu na smeč hned zpočátku je politický nerozum.
Diskusní fórum k článku najdete zde.
Hudební epilog
Ze světa Zaklínače. Upřímně – zrovna energetický systém bych z té doby rozhodně nepřebíral…
