Smutná zpráva: v pátek 20. května zemřel Jiří Wagner, dlouholetý editor Neviditelného psa. Nebylo to zničehonic, už loni žil pod stínem těžké nemoci a poslední rok mu víceméně vybojovali lékaři.
Rozumově jsem věděl, že se to může stát, a navíc ještě brzy. Ale připustit si tuhle perspektivu emocionálně, to jsem jaksi nechtěl. Vlastně ani teď mi to úplně nedochází, vždyť ještě začátkem května jsme si čile psali e-maily, sem a tam. Teď už žádný další nedorazí.
Neviditelný pes je unikát českého internetu, glaciální relikt z jiných dob, asi jako sasanky rostoucí na úpských rašeliništích. Vznikl v časech, kdy internet byl rejdištěm studentů technických oborů a IT profesionálů, kdy průměrné IQ jeho uživatelů bylo o dost vyšší, kdy si ještě politici a korporátní bossové ani nepovšimli, že něco takového existuje, natož aby jej stihli zasvinit otisky svých nečistých pazourů.
Leccos z téhle atmosféry si s sebou NP nese dodnes, nehlídkují na něm mazací roboti ani živí Brettschneideři a nezahánějí přispěvatele ani čtenáře do čím dál užšího koridoru povolených myšlenek. (Však jej za to také Manipulátoři.cz za covidu strhali.) Je na něm možno potkat geniální statě i úplné blbosti, a půvab je právě v tom, že každý má ty kategorie nastavené jinak. V dnešních časech, kdy izolované ideové bubliny jsou nejenom běžné, ale leckde dokonce i vyžadovaným a vynucovaným standardem, se tam schází opravdu široké publikum.
Velkou část zásluh na tom, že Pes stále ještě je a že má tolik věrných čtenářů, měl právě Jirka Wagner. Být editorem je tichá, nenápadná, nevděčná práce: už jen ten boj s redakčním systémem, o kterém jsem slyšel zprávy jen zprostředkované, bych nikomu nepřál. Pak všechno to vychytávání gramatických a jiných chyb, protože – a teď vám prozradím sladké tajemství – mnohý velký autor, u nás i v cizině, píše „na první dobrou“ jako prase. Neshoda I/Y, větné čárky, všelijaké kožené formulace… a je potřeba právě nemalé dřiny editorů a korektorů, aby ten hrubý text uhladili do prezentovatelné podoby.
Tuhle dřinu nikdo nevidí a ten editor, krotitel chyb, se pak ani nemůže těšit na to, že by v záhlaví výsledné práce stálo i jeho jméno. Neznámý člověk v pozadí, a přesto jej my psavci potřebujeme úplně stejně, jako herci a hudebníci nutně potřebují zvukaře, jinak by výsledné dílo bylo paskvilem.
(Čímž si mimoděk uvědomuji, že bych měl veřejně poděkovat Bořivoji Wojnarovi, zvukaři s ušima netopýra, který se stará o zpracování mých audioknih. Díky moc, Starý kocoure!)
Tohle všechno zvládal Jirka Wagner dokonale a ještě měl navíc čas po staromilském způsobu číst papírové noviny, chodit do kaváren, vést složité konverzace o čemkoliv a neustále se něčemu smát. Ať se dělo cokoliv, třeba i jemu osobně, vždycky jste ze schůzky s ním odcházeli s dobrou náladou. Svým způsobem to byl živý protipól dnešních sociálních sítí, u kterých platí, že když tam zalezete, zákonitě se naserete, protože jde o říši hnisavých kokotů. (Termín vypůjčen z legendární knihy mapující kokotismus, kterou do češtiny přeložil Martin Konvička.)
Ten, kdo správu Psa po Jiřím Wagnerovi převezme, bude muset obout boty po obrovi a naučit se v nich běhat. Moc lidí s podobnými schopnostmi tu není, tak doufám, že se najde aspoň jeden…
Nu, Jirko, snad tě v tom psaveckém nebi přivítali Neffův německý ovčák Gordon, po kterém se Neviditelný pes vlastně jmenuje, jakož i rotvajler Bart, který pak Gordona v Neffovic rodině zastoupil. Bylo by nespravedlivé, kdyby tam na druhém břehu fungovala nějaká druhová segregace.
„Pospěšme si milovat lidi, tak rychle odcházejí,
zůstanou po nich jen střevíce a hluchý telefon…“
JAN TWARDOWSKI
Diskuse k článku není, zbytečně by duplikovala diskusi pod oznámením na NP.
Hudební epilog
