Uplynul měsíc od masakru na FF UK, hlavy malinko vychladly, obvyklí podezřelí vyrukovali s obvyklými požadavky atd. Ona je to taková ta jednorázová krize ideální pro nemilosrdné “vydojení”: jedni aktivisti při té příležitosti vytáhnou návrhy na odzbrojení populace, které měli už dlouho v šuplíku a jen čekali na vhodnou příležitost, jiní zase budou požadovat nějaké zákonem garantované kšefty (povinné psychotesty atd.) pro svoji profesní skupinu atd. Celý tenhle proces má kořeny v představě, že něco se přece udělat musí, a pak už jde jenom o to, kdo prosadí to svoje oblíbené něco nejdůrazněji.
Jedna z myšlenek, která padala poměrně často, byla z toho hlediska velice průhledná: zavedení bezpečnostních rámů u vchodů do univerzitních budov. Je to dost divný nápad hned ze dvou důvodů.
Důvod první: na univerzitách jako takových není nic výjimečného, aby musely podléhat nějakému speciálnímu režimu, odlišnému od jiných budov. Odvozovat z toho, že poslední případ hromadné vraždy v ČR se stal zrovna na univerzitě, myšlenku, že právě univerzity potřebují nějak důkladně zabezpečit, je stejně podivná logika jako kontrolovat všechny Karly na leukemii, protože na ni zemřel Karel Gott. K tomu, abyste dostali leukemii, nemusíte být Karel, a hromadné vraždy u nás i ve světě se také odehrály ve všech možných prostředích: hospoda, fakultní nemocnice, gay klub, kino, pošta, metalový koncert. Budoucí lesní vrah Viktor Kalivoda, který mimochodem před svým zaměstnáním u Policie ČR úspěšně absolvoval psychotesty, se přiznal, že si bral zbraň a střelivo do metra a plánoval vystřílet nějaký ten vagon plný lidí. Shodou okolností jsem zhruba tou samou dobou jezdil na tom samém úseku z Ládví dolů každý den; inu, člověk nikdy neví.
Společným prvkem všech těchto míst je, že jde o takzvané měkké cíle, čili místa, kde se koncentruje hodně lidí a odkud není úplně triviální utéci. A teď pozor: měkkých cílů je v každé urbanizované společnosti strašlivě mnoho, protože když v jedné obci žijí statisíce až miliony lidí, zákonitě budou nějakým předvídatelným způsobem vytvářet lokální davy, typicky v dopravní špičce pracovního dne, ale i při spoustě jiných příležitostí (demonstrace, kulturní akce, výprodeje v supermarketech atd.). Tomu se nedá vyhnout, nechcete-li zavést permanentní lockdown jako za covidu a zaletovávat neposlušné jedince v bytech po čínském vzoru, a taková společnost by zase nemohla existovat. Jinými slovy, příležitosti pro hromadné vrahy vždycky budou a maximum, co můžete dělat, je přesouvat je z místa A do místa B.
Důvod druhý: náklady naprosto nepřiměřené výsledkům. Jakákoliv “security” je drahá, přičemž největší náklady nebývají na vybavení, ale na mzdy lidí, kteří jej musejí obsluhovat, a kteří jsou přitom vyřazeni z jakékoliv produktivní role v ekonomice, čímž ten rozpočet zatěžují hned dvakrát. Čím více musíte (chcete?) kontrolovat ostatní, tím méně vám zbývá pracovních sil na to, dělat cokoliv jiného. Nejextrémnějším případem jsou paranoidní státy jako Severní Korea, kde je uniforem více než potravin.
Tak daleko by to jistě v ČR nedošlo, ale i tak by jakýkoliv realistický plán zavést rámy na univerzitách vyžadoval zaměstnání dalších zástupů lidí visících na státním rozpočtu, který už teď má problém financovat všechny své stávající závazky. Vysoké školy se vyznačují nárazovým vznikem masivních proudů lidí, typicky krátce před začátkem dopoledního přednáškového bloku nebo těsně po něm; zkontrolovat takové davy v rozumném čase by vyžadovalo několik rámů u každého vstupu – a, mimochodem, on by takový netrpělivě čekající dav, natěsnaný ve vchodovém prostoru před kontrolním stanovištěm byl co? Dobrý měkký cíl pro vraha, pokud už se nějaký najde; IRA a další teroristické organizace takové tlačenice přímo zbožňovaly. Ty měkké cíle se dají opravdu jen přesouvat odněkud někam, ale z principu vznikají všude, kde žije hodně lidí pohromadě, a zabránit se tomu nedá.
Vyslovení neurotici to asi neuslyší rádi, ale takhle “na jistotu” se nedá žít. Jistoty nejsou. Lidé jsou mimořádně inteligentní bytosti schopné detailního plánování, a to v dobrém i ve zlém. Pokud už se někdo rozhodne spláchnout vlastní život do kanálu, může v té poslední hodině své existence udělat cokoliv. Například půjčit si náklaďák a rozjezdit nějaké lidi na refýži napadrť, jak to svého času učinila jistá Olga Hepnarová.
Dává smysl snažit se identifikovat průserové jednotlivce, byť s vědomím, že to nikdy nepůjde dokonale; ale u každého plošného silového opatření je potřeba poctivě analyzovat, jestli je vůbec k něčemu, nebo jestli jde jen o kašpárkové divadlo na bezpečnostní motivy, které dává někomu příležitost dobře vydělat a jinému se vyfotit na Twitter: hle, jak jsem vás všechny spasil.
Nu, a rámy ve vstupech do univerzitních budov bych směle řadil do té druhé kategorie.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Abych to těm Irům trochu vykompenzoval…
