Milí čtenáři, už léta nemám účty na sociálních sítích, ale moje články tam stejně prosakují skrze různé dobrovolníky, kteří tam ještě jsou; a občas se mi tím pádem donese, co se tam strhlo. A konkrétně za dva články, které vyšly v červenci 2022 (odkaz 1, odkaz 2), jsem to prý schytal velmi radikálně, coby sprostý tajný pomocník Putina, či co snad. Taková ta klasická idiocie od lidí, jejichž základní životní inspirací je Kladivo na čarodějnice.
Hádky na sociálních sítí zásadně neřeším, ale na incident jsem nezapomněl. A tak jsem potěšen, že před pár dny se na serveru War on the Rocks vynořil článek „Drony na vzdušném pobřeží, aneb hrozící bezvýznamnost amerického letectva“, který argumentuje velmi podobně, jenom mu samozřejmě jde o americké ozbrojené síly, ne o ty české. War on the Rocks je magazín vydávaný směskou bývalých vojáků, důstojníků, špionů atd., a o jeho příslušnosti k západní straně fronty není pochyb. Ovšem právě proto, že jsou to jen bývalí státní zaměstnanci, si mohou dovolit občas porazit nějakou tu posvátnou krávu eráru.
War on the Rocks kritizuje americkou Air Force za to, že se příliš „zasekla“ ve sféře velkých, krásných a drahých letadel jako F-35A, která byla dříve (velmi důležité slovo) garantem převahy na bojišti. Americké letectvo jich stále ještě plánuje nakoupit více než 1700 kusů, přičemž odhadované náklady na nákup a provoz jednoho stroje jsou téměř 500 milionů dolarů. Vynásobte si to 1700 kusy a získáte částku, kterou už si normální člověk ani neumí představit.
„The Air Force remains firmly wedded to exorbitantly expensive crewed platforms.“
„Letectvo zůstává pevně oddané mimořádně drahým pilotovaným strojům“
war on the rocks
Jenže zodpovědností letectva nejsou jen mnohakilometrové výšky, ve kterých pohybují tryskové stíhačky. Patří do něj i „vzdušné pobřeží“ (air littoral), zóna sahající od země samotné do výšky, dejme tomu, jednoho až dvou kilometrů. Po většinu dějin letectví se v rámci „vzdušného pobřeží“ nic zajímavého nedělo, takže základním instinktem dlouholetých insiderů je zanedbávat jej i nadále.
Bohužel – nyní se děje, a hodně. Autoři z War on the Rocks upozorňují na nedávnou smrt tří amerických vojáků na základně v Jordánsku, které zabil dron, ačkoliv základna se nacházela pod „ochranným deštníkem“ U.S. Air Force. Jinými slovy, prokázalo se, že „vzdušné pobřeží“ není současným americkým letectvem dostatečně chráněno, bez ohledu na to, kolik peněz do těch letadel napadalo. Ty drony nad nimi přitom ani tak přímo nevítězí, jako je spíš obcházejí.
Paradoxně ten, kdo se o „vzdušné pobřeží“ zajímá více, je pozemní armáda, protože jsou to koneckonců její vojáci a její technika, kdo se v této zóně pohybují a tím pádem také občas něco schytají. V únoru 2024 navrhla americká armáda zrušit projekt průzkumné helikoptéry budoucnosti, protože poměry na bojišti se fundamentálně změnily a (na rozdíl od letectva) nejsou pozemní velitelé otroky žádné mnohaleté tradice, která by jim bránila si toho všimnout.
Tolik War on the Rocks a situace v zámoří. Zásadní otázka: kdy si toho všimneme my?
Válka na Ukrajině zuří už více než dva roky a velké stíhačky se v ní zatím projevují jen okrajově, například svrháváním kluzných bomb ze značné vzdálenosti za frontou. Kdežto drony, ty jsou naprosto všudypřítomné a dokáží na obou stranách napáchat nesmírné množství škod.
V říši dronů nastala během posledních dvou let opravdová evoluční exploze – asi jako u savců těsně poté, co vymřeli dinosauři a životní prostor se uvolnil. V současné době křižují „vzdušné pobřeží“ nad východní Evropou desítky různých typů bezpilotních letadel, od drobných „létajících min“, které stačí tak na jednoho až dva vojáky, přes „létající dělostřelecké granáty“, jež si poradí s běžným BVPčkem či tankem, až po dálkové letouny s doletem stovek kilometrů, jež poslední dobou zapalují různá průmyslová zařízení hluboko v ruském týlu. Už letos nejspíš na obou stranách počet vyrobených a nasazených dronů převýší počet živých vojáků v boji, a ten technický vývoj samozřejmě zdaleka není u konce. Mluví se o umělé inteligenci, která by definitivně roztrhla propojení mezi operátorem a strojem, a umožnila dronu vyhledávat si svoje terče sám.
Dívám-li se na náš projekt nákupu F-35, který je už podepsán, myslím si, že děláme vážnou chybu. Připravujeme se na minulou válku, ale budoucnost je jinde. Na rozdíl od časného 15. století, kdy Žižka a jeho kolegové včas podchytili nástup palných zbraní a úpadek těžkého rytířstva, jsme se rozhodli to nepochopit. Ty stovky miliard, které nás budou F-35 stát, se daly utratit líp. Třeba právě na výzkum a vývoj ve věci ochrany „vzdušného pobřeží“, kterého máme, na rozdíl od toho mořského, opravdu hodně – a nacházejí se v něm skoro všechny kritické kusy naší infrastruktury.
A přitom množina potenciálních nepřátel je daleko větší. Velké stroje jako stíhačky si můžou pořizovat jedině státy. Ale zamořit “vzdušné pobřeží” protivníka drony, to zvládne snad i zradikalizovaný spolek pěstitelů halal rajčat. Ona to žádná raketová technologie není; příslušné součástky bez problémů nakoupíte na světovém trhu, a v rámci dnešní politiky globálního rozesírání vám je snad leckdy někdo dodá i zdarma, jen aby někde jinde způsobil problémy.
Nevím, co se bude muset stát za průšvih, abychom ty utrácecí priority přehodnotili.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
I když Hobit je pohádka, v jednom směru se dokonale trefil. Inteligentní orli sídlící na špičatých vrcholcích Mlžných hor jsou v podstatě předobraz dnešního dronového vojska, a starý voják (Tolkien sloužil v první světové) jim také na bojišti přiřknul adekvátně významnou roli.
Ani v Pánu prstenů vlastně nepřijde “vzdušné pobřeží” zkrátka: Saruman a Sauron vysílají do vzduchu zlé ptáky, ať už jako průzkumníky nebo přímé účastníky boje.
