“Spíš ne, ony by beztak ty obavy k ničemu nebyly.”
Jak už zmíněno v minulém mikročlánku, čtenářka Ivana K. píše:
Mám si přát Trumpa za amerického prezidenta? Selhání jeho druhé kampaně jsem litovala. Ale teď je tu Ukrajina, a o tu se bojím…
Tím patrně naráží na to, že Trump několikrát deklaroval, že se na Ukrajině postará o okamžitý mír, a jeho nově vybraný kandidát na viceprezidenta Vance, že je mu celkem jedno, jak to na Ukrajině dopadne. (To je ovšem jen část celého obrázku, v rozhovoru pro New York Times zase řekl, že není v zájmu USA, aby Rusko zabralo Ukrajinu celou.)
Toto je skutečně zajímavá otázka, protože některá média otevřeně panikaří. Na iRozhlasu říká Timothy Snyder, že Vance si “vybrali Rusové”, respektive že jeho ochota papouškovat online nějaké kusy ruské propagandy v tom sehrála zásadní roli.
Osobně si myslím, že to zase tak žhavé nebude, a že ta hysterie založená na pár výrocích je zbytečná. Reálná politika bývalé Trumpovy administrativy málokdy odpovídala tomu, co se dělo na jeho Twitteru. Skutečně obtížný problém vidím jinde.
Nejdříve něco k té nominaci samotné. Snyder je historik specializující se na střední a východní Evropu. Samozřejmě bude ten vývoj hodnotit ze své vlastní perspektivy, já si ale myslím, že Vance dostal přednost z důvodů zcela nezávislých na dění v Evropě. Evropa obecně hraje v americké vnitřní politice daleko menší roli, než bychom si tady rádi mysleli. Nejsme až tak důležití…
Co tedy důležité je? J. D. Vance je politickým odchovancem významného německo-amerického digitálního investora Petera Thiela, jednoho z mála lidí, kteří v jinak téměř kompletně progresivní kalifornské pobřežní bublině vždycky zastávali pravicové názory, a vzhledem k jeho ohromnému bohatství jej nešlo jen tak “zrušit”.
Thiel, stejně jako Musk, teď podpořil Trumpa na prezidentský post. Vance tak představuje pro Trumpa “personální most” do světa kalifornských IT firem, včetně těch, které se zabývají umělou inteligencí – a to je jeden ze sektorů americké ekonomiky, na kterých bude v nejbližších letech záležet asi nejvíce.
V minulém Trumpově období (2016-2020) byl prezident s kalifornskými digitálními obry dost na kordy. Mezitím se situace trochu změnila (Musk koupil Twitter; do popředí se dostaly nové a méně zpolitizované firmy, jako je třeba OpenAI), a Trump chce využít příznivější situace k tomu, aby tam získal určitou oporu a vliv. Vance se mu pak přirozeně hodí do role jakéhosi zmocněnce pro věci digitální, kterému Thiel otevře dveře kamkoliv, kam bude potřeba.
(Jestli to někomu přijde jako příliš banální motivace, tak jej musím upozornit, že ti digitální obři jsou opravdu OBŘI, a to i ve srovnání s celými cizími státy. Tržní kapitalizace samotné firmy Apple převyšuje např. ruský roční HDP zhruba o polovinu. Mít s takovými giganty funkční pracovní vztah je docela důležité i pro Bílý dům.)
Zároveň ani Trump, ani Vance nejeví žádný vlastní zájem o zahraniční politiku, natož pak aby měli konzistentní zahraničněpolitickou linii. Oba jsou jednoznačně orientovaní na domácí záležitosti a domácí jeviště.
V případě Vance je to hlavně proto, že je v politice úplný holobrádek. Teprve od listopadu 2022 je vůbec senátorem (za Ohio), a jeho dřívější zkušenosti s cizinou jsou omezeny na Irák, kde šest měsíců sloužil coby mladý mariňák (2005). Ten ještě žádné příležitosti vést zahraniční politiku neměl, ba ani nějaký soukromý ekvivalent téhož.
Jeho současné řeči tedy nejsou zas tak moc “směroplatné” – svůj postoj si bude muset teprve vytvořit. To, co teď píše na sociálních sítích o zahraniční politice, vskutku působí dojmem nepříliš poučeného přebírání názorů od jiných, aktivnějších republikánů. Nicméně na rozdíl od Snydera si nemyslím, že by to byl neměnný a trvalý stav. Vance už změnil názory i na zásadnější věci, mimo jiné i na Trumpa samotného, kterého ještě roku 2016 označoval za “kulturní heroin pro vidláky“. Samozřejmě to z jeho strany mohla být velmi účelová pružnost, ale pořád je to pružnost.
Trump sám se sice po světě nalétal dost – zejména v rámci budování svého vlastního obchodního impéria – ale žádný diplomat to svojí povahou také není, a jeho minulé volební období ukázalo, že v mezinárodních krizích spíš reaguje na to, co se stalo, než že by měl nějakou vizi, ke které by směřoval. Jediným zřetelným a konzistentním prvkem jeho diplomacie v letech 2016-2020 byla nechuť k tomu, aby Spojené státy hrály roli křena, který jiným bohatým zemím zajišťuje bezpečnost na svůj účet. V tom nebyl první, jenom to na rozdíl od Obamy dával o dost hlasitěji a důrazněji najevo, což se od obchodníka dá čekat. Byznysmeni mají tendenci fungovat “transakčně”: něco za něco.
To se nezmění ani teď – viz čerstvé Trumpovy výroky na adresu Tchaj-wanu, že si tu svoji bezpečnost musí zaplatit. Toto je ovšem v roce 2024 podstatně míň explozivní sdělení, než bývalo dřív. Mezinárodní poměry přituhly a dřívější černí pasažéři, včetně České republiky, se začali trochu vzpamatovávat a obnovovat svoji obranyschopnost sami. Problém teď není ani tolik v těch penězích, jako v tom, že některé věci se zas tak snadno nekoupí – třeba kvalitní a loajální mladí vojáci v době, kdy porodnost v celém vyspělém světě je nízká.
(Boční poznámka – celou dobu čekám, kdy někoho v Německu napadne, že nedostatečný personální stav Bundeswehru vyřeší vytvořením nějakých arabských a afghánských legií z oněch mladých, tichých a vděčných přistěhovalců. Přesně by to zapadalo do toho tvrdohlavě-idealisticky-sebevražedně-byrokratického rámce, ve kterém dnes funguje Spolková republika… Upřímně mám větší obavu z opětovné volby Ursuly von der Leyen, nežli z Trumpa. Ta už totiž plně prokázala, co v rámci řízení ministerstva obrany své země umí.)
Postoj případné budoucí Trumpovy administrativy k rusko-ukrajinské válce bude tím pádem dost zásadně ovlivněn různými vnějšími faktory, které neumíme přesně namodelovat předem:
- diplomacií obecně – a to nejen ze strany Orbána nebo Lavrova; do Washingtonu budou samozřejmě jezdit i Britové, Poláci, Finové, Korejci nebo Japonci. Trump je rozhodně přístupný nějaké diplomacii, dogmatik to není, a příležitostí, kdy otočil o 180 stupňů, bylo více. Když za ním 17. 4. přijel polský prezident Duda a povečeřeli spolu, o pouhé tři dny později došlo k odblokování balíčku pro vojenskou pomoc Ukrajině. Může to být náhoda, ale nemyslím si to. Zhruba tou samou dobou totiž otočil i předseda sněmovny Mike Johnson, který své názory poměrně dost odvozuje od Trumpových, a který měl dříve také tendenci ke slepému přebírání různých hlášek ze sociálních sítí. (Poláci jsou v Evropě největší Trumpovi přátelé, takže na něj mají disproporční vliv, samozřejmě opět omezený jeho byznysmenským pragmatismem);
- lobbyingem zvláště – například ze strany amerických výrobců zbraní, což je obvyklá klientela republikánské strany. Co se mezinárodního trhu se zbraněmi týče, USA na té současné krizi jednoznačně vydělaly a jejich globální tržní dominance výrazně posílila. (Velmi detailní rozbor najdete v hodinovém videu od Peruna zde.) Navíc poměrně dost pracovních míst v obnovených muničních fabrikách vzniklo ve státech, které volí Trumpa, a tihle dělníci budou přesně jeho vděční voliči;
- aktuálním stavem různých aliancí – a tím nemyslím jen ty formální, jako je NATO. Například to, že se Rusko v posledních letech těsně sblížilo s Íránem, musí být pro Trumpa problém. Trump jednoznačně stojí na straně Izraele, nechal dokonce za své vlády zabít významného íránského generála (Solejmáního), a íránský stát prý naopak chtěl / chce zabít jeho. To poslední nemusí být nutně pravda, ale v lásce se rozhodně nemají;
- tím, nakolik a jak se ukáže být ta Ukrajina do budoucna užitečná coby spojenec – zde můžou Ukrajinci argumentovat třeba svými znalostmi dronů nebo tím, že mají poměrně vyspělý kosmický průmysl. To je hodně na nich, ale skutečnost, že momentálně jsou jedinou evropskou armádou, která má masivní zkušenosti z klasické, průmyslově vedené opotřebovávací války, by jim měla být ku prospěchu.
Osobně bych za nejpravděpodobnější považoval, že ta pomoc bude nějakou formou pokračovat, ale nikoliv zadarmo – spíše jako Lend & Lease, nebo výměnou za to, že si americké firmy přeberou nějaký kus ukrajinské ekonomiky. I ta úrodná černozem má ve světě, kde je osm miliard hladových krků, velký význam.
Nicméně hned na začátku článku jsem psal, že skutečný problém vidím jinde, a je načase říci, kde. On ani ten J. D. Vance není principiální izolacionista, jací se v USA vyskytovali před sto lety. “Jenom” si myslí, že situace ve východní Asii je urgentnější, a zde je jádro pudla.
Současný svět má nejméně tři aktuální nebo potenciální ohniska velkých konfliktů:
- východní Evropu, netřeba jistě rozebírat blíže; větší hromadu spáleného šrotu uprostřed lesů a polí už svět po desítky let neviděl,
- Blízký východ, chronicky přetlakovaný kotel náboženské a etnické nenávisti, kde nevíte dne ani hodiny, a odkud ostatně pochází slovo “Armageddon”,
- (jiho-)východní Asii, která v mnohém kopíruje Evropu začátku 20. století – od intenzivního rozvoje průmyslu až po stejně intenzivní nacionalismus, tvoření různých spojeneckých bloků, a touhu ukázat, kdo je ten největší tygr na místním rýžovišti.
Ani Spojené státy nejsou už dávno v takové ekonomické kondici, aby se dokázaly angažovat na třech vzdálených bojištích zároveň – jestli vůbec kdy byly, protože i oficiální americká doktrína počítala obvykle s bojem ve dvou válkách naráz, ne ve třech.
A 20. léta 21. století jsou navíc právě obdobím, kdy je americká ekonomika zatížena i demografickým vývojem. Do důchodu totiž odešli, nebo právě odcházejí, poslední “Baby Boomers” (Američané narození v letech 1946-1964), což je velmi početná generace, tvořící necelou čtvrtinu obyvatelstva USA. A ti chtějí mít i v důchodu slušný život, slevy na Ozempic apod. Zejména ta zdravotní péče bude citelnou ekonomickou zátěží, protože dnes je k dispozici spousta drahých terapií, které dříve nebyly, a které je leckdy potřeba platit celé desítky let. A zkuste jim říci, že je nedostanou.
To je velmi reálná ekonomická zátěž i v míru. Už teď je program Medicare, zajišťující podporu zdravotních výdajů pro Američany nad 65 let, finančně objemnější než federální rozpočet pro obranu, a bude i nadále růst a růst…
Možný důsledek? Pokud propuknou velké války na všech třech výše vyjmenovaných místech, budou si v tom Washingtonu prostě muset vybrat, na kterou z těch oblastí se de facto vykašlou, resp. poskytnou jí jen symbolickou pomoc v podobě zpravodajských informací apod. Pak už bude celkem jedno, jestli tam nahoře sedí “Chamberlain nebo Churchill”, případně jakýkoliv jiný typ politika. Tam už nebude rozhodovat úmysl (intent), ale schopnosti (capabilities), respektive jejich nedostatek. A v tomhle losování si klidně Evropa může vytáhnout tu nejkratší sirku.
Jinými slovy, tu nutnost starat se o naši vlastní obranyschopnost především sami – tu z nás nikdo nesundá, ať už v těch volbách za pár měsíců zvítězí kdokoliv.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
