V červenci 1997 mi bylo necelých devatenáct let a povodně jsem znal … no, víceméně jen z četby. Ani rodiče, ani prarodiče o povodních nevyprávěli, neměli s nimi moc zkušeností. Jinak jsem od nich slýchal leccos: o válce, o měnové reformě, o sovětské invazi v roce 1968, ale povodeň se na seznamu civilizačních hrůz nějak nevyskytovala. Bylo tedy jednoduché dojít k naivnímu názoru, že povodně jsou něco jako morové rány a nájezdy vikingů – věc temné minulosti. Dnes přece máme přehrady a podobné vynálezy, že.
Pak několik dní vskutku festovně pršelo, zejména na horách, a v televizi se začalo mluvit o tom, že nějaká velká voda bude. Když nad Ostravou vysvitlo slunce, rozhodl jsem se zajet navštívit svého kamaráda v Porubě. Bydlel u Duhy.
Kdo zná aspoň trochu Ostravu, bude vědět, kde leží Nová Ves vodárna. Je to důležitá křižovatka, skrze kterou projíždí valná většina spojů MHD z moravské části města do Poruby. Obvykle je plná aut nervózně čekajících na zelenou. Tentokrát ovšem, když jsme se starým Ikarusem linky 61 blížili ke křižovatce, byla plná něčeho jiného … vody.
Autobusák patrně toužil po dobrodružství, a ačkoliv v té kalné vodě nemohl vidět dno, vjel do zaplavené křižovatky. Hrdinný stroj nechcípl, i když se voda začala valit pode dveřmi na schody. Projeli jsme to, po cestě ovšem míjejíce a) pár utopených aut a b) hasičské vozidlo, na kterém trůnil usmívající se hasič středního věku, v očividně dobré náladě.
A to vozidlo mělo na boku napsáno HASIČSKÝ ZÁCHRANNÝ SBOR MĚSTA KLADNA. Kladno je nějakých 400 kilometrů od Ostravy. Mému devatenáctiletému já začalo docházet, že pokud máme takové “hosty z dálky”, žádná legrace to nebude.
Moudří předkové se naštěstí při výstavbě svých obydlí drželi uctivě daleko od nevypočitatelné Odry. Ta je za normálních okolností v Ostravě tak trochu nanicovatým tokem, stínem své budoucí dolnoslezské slávy. Tentokrát se ovšem roztáhla skoro na kilometr šířky a nabobtnala tak, že by po ní proplul snad i Bismarck neblahé paměti, kdyby věděl kudy.
Ze svinovského nádraží bylo vidět horní patro a střecha. (Jinou o kus dál ležící koridorovou stanici překřtili vtipálci na Suchdol pod Odrou.) Voda byla kalná a smrděla až do nebes, protože stihla jednak smýt veškerou chemii z polí, jednak v ní plavalo odhadem deset milionů různých chcíplých hrabošů z polí a luk, kteří se pozvolna měnili v hnojivo přirozenějšího rázu. Průmyslové závody v Mariánských Horách k tomu přidaly benzen a další industriální lahůdky, to ovšem způsobovalo problémy hlavně v sousedním Polsku, které se nacházelo dále po proudu.
Organizace záchranných prací narážela na to, že mobily skoro nikdo neměl – tehdy byly drahou hračkou podnikatelů – a pevné linky po zatopení moc nefungovaly. Sem-tam někam dorazila voda dříve než hasiči, pak z toho byly ztráty na životech – hlavně v proslulých Troubkách. V televizi se začal objevovat fotogenický olomoucký generál Petr Voznica, sám rodák z Karviné, a armáda, plná mladíků mého věku, byla nasazena při všech možných obtížných pracích. Od sametu to bylo asi poprvé, kdy lidé začali opět oceňovat význam ozbrojených složek státu, do té doby se na ně lepila bolševická minulost.
Následky byly všelijaké a leckdy se ukázalo, co v lidech vězí. Tak například notorické ghetto v Hrušově bylo evakuováno mj. do prázdných vysokoškolských kolejí VŠB v Porubě, a studenti odtamtud si následně stěžovali na značné škody vzniklé během pár týdnů na zařízení pokojů. Jiní lidé ale zase prokázali odvahu nebo obětavost, kterou byste od nich nečekali. Povodně jsou takový zátěžový test civilizace a těch, kdo ji tvoří.
Jedno kritické místo v Ostravě zůstalo dodnes, a to je zástavba podél Porubky, potoka odvodňujícího značný kus západu města. Tam bývaly vždycky drahé domky a vilky, ono je to docela příjemné a zelené místo, kde se koncentrují spíš bohatší obyvatelé Ostravy. Ale Porubka, v klidných poměrech nenápadná malá vodoteč, má i svoje nebezpečnější stránky. Tehdy v devadesátém sedmém tam bylo “vymeteno” pořádně. A jak teď čtu, situace se opakuje.
Ale v nekrizových situacích je to holt dobrá lokalita, tak se tam bydlí dál.
Fast Forward o pět let, 2002, Praha. Prší a primátor RNDr. Igor Němec kazí pověst matfyzáků tím, že v televizi říká cosi o nadměru výtečné situaci. Veteráni z Moravy již vědí, že to tak výtečné nebude…
Sotva voda opadá, potkáváme v poničeném Karlíně kolegu Pražáka, který ještě nedoceňuje situaci. “Kluci, myslíte si, že by metro mohlo nejezdit třeba … dva tři týdny???”
Jiný kolega, Valach z údolí Bečvy, kterému minulá velká voda prošla ložnicí a dosáhla až na strop, se směje nahlas: “To budou měsíce, kamaráde!”
Nevěřil…
Takhle to momentálně vypadá kousek od nás. Ta řeka je za normálních okolností další nanicovatý potůček, který odvodňuje jedno jediné pole běžné mezivesnické velikosti.
Nepříliš daleko a vysoko od ní mám uskladněné knihy, tož uvidíme, jak po dnešní noci dopadnou.
Hudební epilog
