Americké prezidentské volby se nedají odbýt jedním článkem, i kdyby v něm bylo krásných grafů a zajímavých čísel sebevíc. Zároveň je ale netriviálním úkolem najít v nich nějaký originální úhel pohledu, který neprobrala stovka jiných komentátorů.
Jeden bych pro vás měl. Slyšte…
Pokud se aspoň trochu zajímáte o tu “progresivní” větev politiky (a pozor: třeba se o ni nezajímáte, ale ona se zajímá o vás), budete seznámeni s pojmem deplatforming. Ten může mít různé formy: smazání z Facebooku, zablokování e-mailové schránky u Googlu, zrušení přednášky “kontroverzního” řečníka, obstavení bankovních účtů atd. Aktivisté v minulosti tlačili například na Mastercard, aby odepřela karetní služby “extremistům” (neprošlo to).
Z mého pohledu byl asi vrcholem celé vlny deplatformingu leden 2021, kdy po nepokojích na Kapitolu předvedli digitální giganti, co umějí. Během pár dní smazali sociální síť Parler z aplikačního obchodu Androidu, Applu, zároveň dostal Parler “padáka” z webové platformy Amazon Web Services, na které běžel, a Twitter, tehdy ještě nevlastněný Muskem, zablokoval účet Trumpovi.
Byla to pořádná kaskáda trestů, přesně podle čínského rčení “Zabij kuře a přiměj opici, ať se na to dívá.” Ve vzduchu tehdy visela možnost, že tyto velké firmy vytvoří jakýsi společný kartel se sdílenou černou listinou, na kterou když se dostanete, tak se z vás stane “digitální psanec”, který si ani nepřečte vlastní e-mail a nekoupí si nic na žádném e-shopu. To vše se zdůvodněním, že jsou to soukromé firmy a mohou si dělat, co chtějí; ale samozřejmě by nikdo nedokázal, že tu a tam nedostanou telefonát od nějakého spřáteleného politika se žádostí o drobnou službičku.
(Vždycky stojí za to připomenout, že bývalý britský vicepremiér Nick Clegg přešel z vysoké politiky do Facebooku, a to do viceprezidentské funkce. Můžeme si myslet, že by ho ani nenapadlo toho nějak zneužívat ve prospěch svých starých kamarádů, old pals … ovšem můžeme si taky myslet, že Měsíc se skládá ze starého sýra.)
V podstatě mi není jasné, proč se tak nakonec nestalo, nebo aspoň ne v tom rozsahu, v jakém se to stát mohlo (pokud jste vyslovený terorista, tak vás určitě skřípnou i dnes; hrozba ovšem byla, že do této jámy budou padat i běžní politici a komentátoři, kteří se znelíbí). Možná proto, že Amerika sa ráda súdí, daleko více než slavné Slovácko, a ani velké firmy jako Google a Apple si netroufaly na justiční válku s americkou pravicí; hodně soudců v USA prošlo organizací zvanou Federalist Society, která je vůči progresivní ideologii velmi skeptická. Tak jako tak, nestalo se. I ten Parler je dneska zpátky na chytrých telefonech, odkud byl vykázán.
Nicméně ta hrozba, že přímo na Západě vznikne ekvivalent čínského sociálního kreditu, byla tak silná, že vyvolala reakci. “Opice” viděly to zabíjené kuře a vůbec se jim to nelíbilo. Coby odpověď na hrozbu deplatformingu začal vznikat pravicový mediální a organizační ekosystém. I česká Společnost pro obranu svobody projevu vznikla tehdy přesně z tohoto důvodu: upozornit na potlačování projevů na sociálních sítích. Tehdy to ještě nevypadalo, že s různými cenzurními myšlenkami začne koketovat i samotný český stát.
Tento ekosystém vznikl pod vnějším tlakem – a je tím pádem o dost houževnatější a méně centralizovaný než klasická média. Naučil se existovat bez dotací, protože by žádné beztak nedostal, a to mu dává určitou ekonomickou odolnost a štíhlost, kterou si zavedení Otesánci typu ČT neumějí ani představit. Jelikož nikdo neměl nic jistého, zejména pak ne publikum, působila mezi autory “evoluce”, která vybila nejslabší kusy stejně nemilosrdně jako její přírodní ekvivalent. Nemohl mezi nimi prosperovat žádný ekvivalent Lindy Bartošové, vysílající svůj nudný podcast financovaný nedobrovolně občany napříč republikou jen proto, že někde získala souhlas a štempl Důležitého Ředitele; kdokoliv chtěl v tomto ekosystému přežít, musel být opravdu, nefalšovaně dobrý ve svém oboru. Protekce nebyla k ničemu.
Různé publikace na Substacku, desítky podcastů, show Joea Rogana – všechny tyto kanály měly několik let na to, aby z pozice outsiderů prezentovaly jinou perspektivu než velké noviny a televizní stanice. Na výsledcích prezidentských voleb v listopadu 2024 se to nepochybně projevilo.
Víte, kolik shlédnutí má debata Joea Rogana s J. D. Vancem, která se na sítích objevila před týdnem? Patnáct milionů. To je docela dost na jednomužnou show a pouhých osm dní, že? Třeba to dokázalo překlopit jeden swing state, nebo i dva.
Stojí za zmínku, že dokonce i Kamala Harrisová chtěla jít k Roganovi na rozhovor, ale odmítla akceptovat jeho standardní podmínky. Rogan totiž natáčí delší rozhovory ve svém studiu v Austinu, Texasu, kam za ním Trump i Vance přijeli. Harrisová naopak požadovala, aby se Rogan vydal za ní i se studiem, a aby byl rozhovor omezen na jednu hodinu.
Věřím, že většina mainstreamových novinářů by se takovým poněkud papalášským požadavkům přizpůsobila; ale pro ten alternativní ekosystém je charakteristické, že jeho jednotliví autoři si udržují určitou autonomii, a Rogan se také nepodřídil. Výsledek: žádný rozhovor s Harrisovou.
Jedním ze zajímavých prvků toho alternativního mediálního ekosystému je, že je ve skutečnosti daleko inkluzivnější než ta média, jejichž autoři mají toho pojmu přitom plnou hubu.
Ani Rogana, ani autory na Substacku, ani producenty různých podcastů nezajímá, jestli jste cisheterosexuální patriacha a jakou máte barvu kůže. Mluví normálním lidským jazykem – žádné Zir ani Latinx – a o tématech, které zajímají lidi napříč společností. Inflace, zaměstnanost, občanské svobody, imigrace, drahé bydlení, to jsou všechno věci, které jsou důležité pro desítky milionů Američanů, bez ohledu na to, jak vypadají a čemu dávají přednost v posteli.
Naopak ta progresivní sféra se tím svým obsesivním škatulkováním lidí v podstatě zahnala do kouta – čím menší menšina (černé lesbičky studující na Berkeley atd.), tím obskurnější témata a tím menší pravděpodobnost, že kolem takového pořadu nebo autora vznikne početné publikum, které dokáže něco opravdu ovlivnit.
Jak tak sleduji “postmortem” debaty v levicově liberálních médiích typu The Atlantic, někteří chytřejší jedinci z té poražené strany si to uvědomují a dokonce jsou ochotni to v okamžiku bezprostředního šoku říci nahlas. Jestli se jim ale povede nějaká reforma, kdo ví. Jakákoliv snaha o reformu narazí na dvě značné síly.
Tou první je bolestné uraženectví ve smyslu “my víme, že voliči jsou rasisti a sexisti, a chyba je v nich, ne v nás”. Tenhle duševní stav už před sedmdesáti lety parodoval Bertolt Brecht ve své básni Řešení, a od té doby se toho zase tolik nezměnilo.
Po povstání 17. června
nechal tajemník Svazu spisovatelů
na Stalinově aleji rozhazovat letáky
na nichž stálo, že lid
prošustroval důvěru vlády
a jen dvojnásobnou prací
ji může získat zpátky. Nebylo by lepší,
aby vláda rozpustila lid a zvolila si jiný?
Tou druhou je skutečnost, že kolem “identitárního” vidění světa mezitím stihla vzniknout značná byrokracie (DEI, ESG), jejíž členové jsou na dalším udržování té ideologie existenčně závislí.
Ti budou ochotní se jí vzdát asi stejně, jako notorický pijan své flašky s rumem.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Nezdolný Farya Faraji natočil pro změnu polskou lidovou písničku. Má opravdu jazykový talent, protože na Peršana z Québecu umí docela čistě vyslovovat polštinu.
S rodilým Polákem bych si jej nespletl, ale tipoval bych, že v tom Polsku žil nejmíň deset let. Nežil!
