Americké ministerstvo spravedlnosti chce po IT gigantu jménem Google, aby odprodal prohlížeč Chrome. Původní požadavek prý byl ještě tvrdší a Googlu hrozilo i to, že bude muset odprodat mobilní operační systém Android; od toho prý ale Washington odstoupil. Vláda nicméně o takových věcech nerozhoduje: konečné rozhodnutí je na soudci, kterému přistála příslušná antitrustová žaloba na stole, a na výsledek si asi počkáme až do příštího léta.
(Mimochodem, ten soudce se jmenuje Amit Mehta a je indického původu. Šéf Googlu Ajit Pai je indického původu. Šéfka Federal Trade Commission, do jejíhož portfolia antitrust spadá, se jmenuje Lina Khan a je pákistánského původu. A když jsem viděl, že celou tu situaci komentuje na Bloombergu jakýsi Mandeep Singh, musel jsem se smát. Není imigrant jako imigrant, že? Ještě se k tomu dostaneme v nějakém jiném článku.)
Protimonopolní zákony jsou asi morálně nejkomplikovanějším terénem celé justice. Nejste-li vyslovený bolševik, tak na pouhé skutečnosti, že nějaká firma postupně dorostla do obří velikosti, nemůžete vidět nic nespravedlivého; ale zároveň mnohaletá zkušenost z praxe říká, že takové firmy mají tendenci dusit konkurenci už jen svojí přítomností, a že i jejich každodenní činnost, která by v menších rozměrech byla nevýznamná, může mít závažné dopady. Což není dobré, protože nejsilnějším atributem kapitalismu je konkurence, a vznikne-li v nějaké oblasti monopol, tamní poměry se začnou blížit právě spíš tomu socialismu.
Speciálně v případě Googlu a jeho kontroly nad prohlížečem Chrome jde o dvě věci.
Tou první je to, že provozuje-li tak velká firma zároveň jak serverové služby typu vyhledávání, online kancelářských balíků a YouTube, tak i dominantní klientský software, s jehož pomocí k těm službám běžní uživatelé přistupují, může sama sebe zvýhodňovat a konkurenci naopak “mydlit schody”: do “svých” prohlížečů může posílat kvalitnější výstupy (vyhledávání i videa), upřednostňovat je z hlediska rychlosti odezvy atd., přičemž se to ohromně blbě dokazuje. Velká cloudová infrastruktura je v provozu přehledná asi jako písečná poušť uprostřed hurikánu, a high-tech prohřešky se obtížně vyšetřují, protože nejlepší odborníci z daného oboru typicky pracují právě pro ty velké firmy, nikoliv pro policii či jiné úřady.
To druhou je subtilní otázka, nakolik Google nenápadně kormidluje vývoj technických norem svým směrem. Ačkoliv internet vypadá jako babylon jazyků a algoritmů, ve skutečnosti je až dodnes technicky pozoruhodně jednotný. Ty základní komunikační protokoly pro šifrování, e-mail nebo přenos dat jsou vesměs všude stejné, v Japonsku jako v Bolívii, což je proti některým standardům fyzického světa skoro zázrak. Srovnejte například jen s různorodostí elektrických zásuvek a zástrček ve světě, nebo s tím, kolik různých železničních rozchodů existuje.
(Je fascinující, že pro určitý typ zásuvky se rozhodla Itálie a Chile a pak už nikdo jiný, nebo že svoje standardy mají tak malé státy jako Izrael a Dánsko.)
Většina internetových protokolů vznikla už předtím, než byl Google obrem, ale samozřejmě ten vývoj nestojí zcela na místě a například v případě velmi rozšířeného protokolu HTTP, který používáte každý den mnohokrát, aniž byste to obvykle vůbec zaznamenali (běží na něm celý web), se mezitím začaly připravovat nové verze HTTP/2 a HTTP/3, což je úplná novinka založená na nižším protokolu QUIC. Do podoby těchto nových verzí už Google coby majitel Chromu značně zasahoval (QUIC je vůbec produktem laboratoří Googlu) a samozřejmě si tím trochu pomáhal v udržení své převahy – přijdu-li jako první s implementací protokolu, který jsem sám prosadil, mám pochopitelně náskok před ostatními konkurenty.
Nicméně toto jsou vesměs “jemné technikálie”, které mají hodně daleko k běžnému obchodnímu právu, a právníci jim také obvykle moc nerozumějí. Tím pádem to ještě může dopadnout jakkoliv. Jisté je, že Google si byl hrozby antitrustových zákonů dlouho vědom, což je patrné například z toho, že v minulé dekádě “altruisticky” vyfutrovali konkurenční otevřený prohlížeč Mozilla Firefox téměř půlmiliardou dolarů. Jako altruismus to rozhodně nepůsobí, spíš jako snaha udržovat si zombie-konkurenci (Firefox je dnes zcela marginální prohlížeč a na mobilech by i “marginální” bylo příliš silné slovo), na kterou se v případě zájmu úřadů dá ukázat prstem a říci: “hele, existujou, a my jim dokonce pomáháme!”
Situace má ale ještě jeden rozměr. Bude-li Google nucen prodat Chrome, cena za tuto transakci se odhaduje na dvacet miliard dolarů. To nejsou zrovna drobné na oběd, takže pravděpodobným kupcem bude nějaká jiná obří IT firma. Třeba Facebook nebo Microsoft.
Jinými slovy: utíkáš před deštěm, příteli? Měl bych pro tebe skvělé místo tady pod okapem.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
